Ani se nedivím, co je pro mě všedním pracovním místem, je pro ostatní na druhé straně předsednického stolu síní hrůzy, a koneckonců, jeho tenhle nápad s rozvodem nebyl.

Musím se znovu soustředit. Jak nám říkal už profesor rodinného práva na fakultě, právně jeden z nejjednodušších, lidsky však téměř nejsložitější úkol stojí před soudcem, který má rozhodnout o rozvodu manželství. Já ale tvrdím, že nakonec skončí rozvedeni skoro všichni, a za pár let stojí před stejným soudcem s novým partnerem a co chtějí - zase se rozvést. Koneckonců, taky se rozvádím, což znamenitě přispívá k mému cynickému náhledu na problém, nějaký čas už tuhle práci dělám a rozvody jsou rutina. Co by mě tak mohlo ještě překvapit, nevím.

"No tak, paní žalobkyně, jak mohu vaše manželství rozvést, když jste mi tu neuvedla jediný relevantní důvod, který bych mohla akceptovat jako skutečnou příčinu rozvratu vašeho manželství ? Zatím jsem jenom slyšela, že jste v manželství nespokojená, ale to přece není důvod k rozvodu, ale spíš k zamyšlení!" Ha, mluvím jako kniha, moudře kážu z vyvýšeného místa, tak to má v jednací síni být. To víš, že to stačí jako důvod k rozvodu, děvenko, já bych mohla psát romány o nespokojenosti v manželství s ideálním člověkem, který se na tebe nakonec stejně vykašle, mě nikdo nemusí nic vykládat!

"Já mám mimomanželský vztah. Vážný." Upřesnila a upřela na mě zčervenalé oči.

No, teď sis, děvče, o něco řekla. Vážné mimomanželské vztahy, ničící manželství stávající, jsou v mé oblibě na čestném třetím místě hned po svrabu a neštovicích. Od té doby, co nejsem doma prorokem, mám velké problémy se zachováním nezbytně nutné míry objektivity při práci. Zase mi to ale velmi usnadňuje moralizování v jednací síni, to mi jde tedy opravdu skvěle. Ostatně i zákon mi velí pokusit se nejprve o smír, pouštím se tedy do toho, dnes jsem výřečnější, než jindy, je mi líto hlavně manžela, z něhož beznaděj téměř vyzařuje.

Nasadím konejšivý alt, a hovořím o rozdílu mezi láskou a zamilovaností, o chybách a jejich odpouštění, o odpovědnosti a spolehlivosti, a když jsem v nejlepším a kochám se vlastní rétorikou, zrak mi padá na nevěřícné pohledy obou manželů, a rovnou přes nos mě třískne moje osobní zkušenost, že city se pohybují po jednosměrné dráze, a i když to ostatní mohou pokládat za nezájem, nemá smysl zdržovat někoho, kdo chce jít. Dobře, nevím, jaký by mělo smysl ještě něco zachraňovat, vyhovím a rozvedu, jenom musím najít nějaký důvod!

Vyburcovala jsem v sobě profesionála, a začala jsem se jí ptát na podrobnosti. Ano, je velmi citově zainteresována. Ano, konečně je s někým šťastná a spokojená. Ano, pokládá svou známost za vážnou. Ano, manžela je jí líto, ale nemůže si pomoci, už ho nemiluje. Ano, její známost je dlouhodobá a hodlá v ní pokračovat, i kdyby ji soud dnes nerozvedl. Ne, s manželem již nežije a nevede společnou domácnost.

"Paní žalobkyně, ale co vás vlastně přivedlo k tomu, že jste navázala známost s jiným mužem? Vy jste při soužití s manželem nebyla s něčím spokojená, nebo jste měli nějaké rozpory, hádali jste se kvůli něčemu?" Už mě bolela pusa a měla jsem intenzivní chuť na frťana. Alkoholismus mezi soudci je prý velmi rozšířen, četla jsem kdesi, asi v Bulletinu advokacie.

" Já jsem nenavázala známost s jiným mužem, ale s jinou ženou." ???????? "Já mám partnerku, přítelkyni, já jsem svoji odlišnou orientaci zjistila teprve nedávno, a těžko jsem se s tím vyrovnávala. Pak jsem si podala inzerát, chtěla jsem se vlastně jenom poradit, setkat se s někým, kdo je na tom stejně jako já, a doopravdy jsem se zamilovala, takhle vlastně poprvé v životě. S manželem už žít nemůžu, já už si nedokážu představit, že bych mohla být s někým jiným, než s ní." Znovu se rozplakala.

No nazdar! Cože jsem to říkala, že mě už nemůže nic překvapit? Tak tady to máme, to tu ještě nebylo, ale co teď s tím, rozvést, nerozvést? Marně pátrám v paměti, jestli jsem od kolegů o něčem podobném neslyšela, ano, to je opravdu překvapení, neslyšela. No, vlastně mi něco vyprávěl můj bývalý kolega z odvolačky, ale ten je teď u docenta Chocholouška, ten mi moc platný nebude. Co takhle litera zákona, nepomohla by? Lovím v paměti, pak pro jistotu otevírám chytrou knihu, a vidím… rozvést, jsou-li vztahy mezi manžely tak vážně rozvráceny, že manželství nemůže plnit svůj společenský účel. Rozvráceny, rozvráceny, zeptáme se manžela, jsou-li rozvráceny…

Její manžel soustředěně studoval státní znak nad mou hlavou, a dělal, že mě nevidí. Nedá se nic dělat, musím do toho kyselého jablka kousnout. "A co vy, pane Horáčku, jaký je váš názor na rozvod, vaše stanovisko k návrhu vaší ženy, souhlasíte, nebo nesouhlasíte?"

Podíval se na mě, jakože sluch ho zle šálí. Evidentně jsem se demaskovala jako hulvát, který by měl znát ty nejjemnější záchvěvy citlivé mužské duše, ale namísto toho se s potěšením hrabe ve věcech, do nichž mu nic není. Prostě další skvělý den. Krátce jsem zauvažovala nad možností pracovně si polepšit při čištění kanalizace a hubení potkanů, a zřejmě bylo pěkně vidět, na co myslím, protože se mu obličejem mihnul vyděšený výraz, a začal rychle odpovídat.

"Manželka se ode mě před tři čtvrtě rokem odstěhovala ke své přítelkyni, a i když jsem se hodně snažil, je vidět, že to nemá smysl. Já jsem si o tom problému něco přečetl, mluvil jsem s psychologem, a nedá se s tím nic dělat. Prostě už mě nechce, tak to je a nezmění se to. Já bych ženě ten vztah i toleroval, kdyby se mnou zůstala, ale nechtěla. S rozvodem souhlasím, ale je mi to strašně líto, představovali jsme si všechno dost jinak. Byl bych rád, kdyby to už skončilo."

Hlas měl tichý a klidný, ale ruce schovával do rukávů a odvracel ode mě pohled. To jako já že za to můžu? To jako že opravdu rozvést? Dobrá, dobrá, už mlčím, na nic se neptám, nebudu vás už trápit, skončíme to. Nezbytné formality, rozsudek jménem republiky, manželství rozvedeno, náklady řízení. Podal jí kapesník, pomohl do kabátu a s rukou kolem pasu odváděl ven. Ještě jednou se po mě ohlédl s nevěřícným úžasem. Ano, přesně takhle to končí, modrá doručenka od rozsudku a razítko v občance. Dala bych si pár facek, že nedělám něco jiného.

Odplížila jsem se do své kanceláře, starší kolegyně se mě zeptala, jak to dnes šlo, jen jsem zafuněla a obrátila oči v sloup. "Rozváděla´s? Chceš kafe?" Jenom se na mě podívala, a šla s konvicí pro vodu. "Ne, chci panáka, pak panáka, ale ze všeho nejdřív panáka!" trucuju. "Řídíš a kromě toho, jestli budeš chlastat, tak se z toho fakt zblázníš," upozornila mě. "Říká se, neber úplatky, nebo se zblázníš!" odmlouvám jí. "No to taky, tak tady máš to kafe a koukej něco dělat," uzavřela diskusi.

Tak si nechám zajít chuť. Položila jsem si hlavu na stůl, a začala jsem se litovat. Dneska už stejně nic neudělám, a myšlenky mi v hlavě tancují čardáš. Asi je pravda, že člověk musí zaujmout alespoň někdy ke svému případu i osobní stanovisko, a to já nechci, dneska teda ne.

Jsem nešťastná, smutná, nespokojená, opuštěná, osamělá a vůbec ne soucitná a plná pochopení pro problémy jiných. Nechci, aby mě cokoliv vyvádělo z pracně nabytého klidu, a už vůbec ne žalobkyně, která si našla babu. Ale dost filozofování, nějak mi to leze na mozek, už si konečně musím najít chlapa.To rozhodně. Nebo ženskou?