Probuzení bolelo. Hlava jí třeštila, žaludek se zvedal, ruce třásly. Hnusná migréna, zasténala sama pro sebe. Vylezla se z postele a s mátožným zrakem prohledávala šuplík s léky. Zaváhala - jednu nebo dvě? Je ráno... jedna bude stačit, dá si sprchu a kafe. Bolest se jí vysmála. Vítězně tepala zmučenou hlavou, když telefonovala do práce - ne dnes asi nepřijde, je jí děsně zle. Ano, hlava, jako vždycky. Jo díky, já to nějak zvládnu.
Lehnout si, vstát, opláchnout si obličej... nic nepomáhalo. Zavřené oči, otevřené oči, každá druhá myšlenka měla stálý tvar. Bože, mě bolí hlava, strašně... Zůstala stát u okna, tiskla čelo k chladnému sklu. Den byl šedivý, pršelo s maniakální vytrvalostí. Ulice se leskly, světla aut jen zdůrazňovala nepřirozenou tmu. Pneumatiky rozstřikovaly vodu, lidé spěchali se skloněnými hlavami, nevšímaví k okolí. Jen skupinka dětí v lesklých barevných pláštěnkách strkajících se na chodníku nechala problesknout jiskřičku naděje..
Vzala si další tabletku, zapila ji a dala vařit vodu. Ne, přesvědčovala se, den není špatný, ani svět není špatný. Jen mě zase bolí hlava. Vyvětrala, sedla si s hrnkem silné kávy a pokusila se kochat její vůní. Nepomáhala to.
Pomalu se začínala bát. Co když to není jen každoměsíční hormonální problém, jak jí tvrdil lékař - co když je to něco jiného? Horšího? Přece není možné, aby to takhle strašně bolelo, kdyby tam nebyl nějaký velký průšvih. Co když má nádor? Co když vlastně začala umírat a jen to netuší? Zkusila se ukáznit, ale těžko se bojuje s panikou, když je člověk utopený v bolesti...
Potom si vzpomněla. Psací stůl. Připravila si to minule... proč to nezkusit? Vstala, trošku zavrávorala a zvednul se jí žaludek. Nepřehnala to s těmi tabletami? Roztřesenýma rukama otevřela zásuvku z těžkého leštěného dřeva a nahmatala silnou čtvrtku papíru v průhledných plastových deskách. Sklesla do pohodlné otáčivé židle a pokusila se zaostřit na písmena.
Zase tě bolí hlava? Neboj přejde to!
NENÍ to nádor, blbneš!
Piješ pořádně? Kolik to bylo sklenic?
Dej si čaj a ne kafe!
Nepřeháněj to s tabletami a radši zkus usnout.
PŘEJDE TO!
Jako vždycky. Tak se NEBOJ!
Trochu roztřeseně se zasmála. Je to legrace, vyzrát sama na sebe... Ale funguje to.
***
Druhý den vypadal mnohem líp. Obloha byla divoká, mokré ulice se střídavě oslnivě leskly v záplavě jarního slunce a chvílemi temněly, když oblohu zastřely mraky. Cítila se podobně. Opatrně našlapovala, jako by se bála, aby prudký pohyb neprobudil spící bolest. Procházka jí udělala dobře, v práci bylo příjemně, nikdo se ještě nerozčiloval, lidé postávali u automatu s kávou a tlumeně si povídali.
Usmála se na kytičku sněženek v plastovém kelímku, kterou jí někdo dal k počítači. Vzala květinky, potěšila se jejich vůní a šla jim vyměnit vodu. Velká umývárna sousedila s kabinkami toalet. Ještě nestačila pustit vodu když uslyšela, že někomu je opravdu špatně. Položila květiny na umyvadlo, odkašlala si aby o sobě dala vědět, a opatrně sondovala.
"Jiřinko, jsi to ty? Je ti zase blbě, co?"
Z kabinky se ozvalo zasténání. "Nenávidím chlapy! A nechci být těhotná! Je mi příšerně, zvracím a už dávno nemám co..."
Usmála se. "Tak vylez! Nemá cenu se objímat se záchodovou mísou, existují lepší pohledy na svět!"
Vzlykání se změnilo v žalostné zasmání a po chvilce se dveře otevřely. Ven vyšla mladá žena, zpocená, bledá jak stěna, s rozmazanými stíny kolem očí. Opřela se o umyvadlo a bylo vidět, že jí není jen špatně, v očích jí seděl špatně utajovaný strach.
"No tak Jiřko, neboj, nebude to trvat věčně..." promluvila na ni zvesela. "Jak porodíš, tak budeš zase jako rybička!"
"Ty teda dovedeš člověka utěšit, jen co je pravda... povzdychla si mladá žena a dál se křečovitě opírala o umyvadlo.
"Ale no tak, vždyť to není tak zlé a za nějaký čas to odezní. V kolikátém jsi týdnu? V osmém? No tak ještě přibližně měsíc a zase se s chutí nasnídáš! Neškleb se a opláchni si obličej. vypadáš jako skica nějakého impresionisty. No vidíš. A sedni si tady na ten koš, on tě unese, neboj. Vždyť jsi tintítko. A pěkně klidně dýchej a usměj se. Ne nepozvracíš se, nemáš co, pamatuješ?
Já vím, že název ranní nevolnost je milosrdné zjednodušení, člověku umí být zle celý den. Ale PŘEJDE TO! Mysli na něco hezkého, ví bůh, že máš na co. A nehudrej, miminku se to nelíbí."
Pátravě pozorovala její obličej, že by úsměv? No konečně!
"No vidíš, že to jde. Víš, ono to k mateřství patří, stejně jako poblinkaná mikina, pokakané plenky a probděné noci. Jen se o tom v ódách na mateřství ani v reklamách jaksi nikdo nezmiňuje. Dokonce ani takový cynik jako Leonardo nenamaloval obraz s názvem "Madonna zvracející ve skalách". Ale vlastně by to nebylo špatné, ne? Tak se NEBOJ!