POVÍDKA: Narozeniny

Cože? Někdo klepe? Teď? No copak chceš mladej, kuchyň už je zavřená. Jestli umíráš hlady, mám tu jen chleba a studenej bůček s okurkou. Cože??? S tebou v sobotu na výlet? Zbláznil ses?

Narozeniny... No jo, každej je má. Tak si pozvi nějakou holku, co s babou jako jsem já. Já ti věřím, že máš holku, jasně.. Ale proč já? Tajemství? Ne, nejsem zvědavá!

No dobrá, trochu jsem. V deset dopoledne. Ne, u mně ne. Tady. Ale stejně jsi cvok. Já ti dám, roztomilej!

Taky nemusel těma dveřma tak práskat, prevít jeden. Roztomilej je, to zase jo. Kolik mu může bejt? Třiadvacet? Pětadvacet? Ale že si troufá... Co ho to napadlo? Že by věděl? Vždyť je to tak dávno...

***

Nemůžu usnout. Bodejť ne, pořád mi vrtá hlavou ten kluk. Určitě to neví... Ježíši, to byly hrozný časy! Máma pořád uč se, koukej se vyšvihnout nahoru, nebo budeš akorát cizím lidem hajzly umejvat. Jenže mně to učení nebavilo. Těžký to nebylo, ale prostě mě to nebavilo. Vždycky jsem chtěla hlavně žít, naplno, každej den... Máma mě brzy vyrazila, prej bez matury ať se doma neukazuju. Tak jsem šla.

Byl to průser, já vím. Byla jsem blbá, ale on byl opravdu fajn. Škoda, že nebyl náš, kde bych ho hledala někde za oceánem! Bylo to šílený, brečela jsem, byla jsem úplně na dně. Ale jinak to nešlo. Díky bohu za babičku, bez tý bych asi nepřežila. A ona beze mně taky ne, copak dříč, to jsem byla vždycky.

Horší to bylo potom. Babča umřela, prachy žádný, máma řekla, že couru doma nechce. Jo tehdy jsem žádná coura nebyla, to až potom. Ze dna se leze těžko, to si ona nikdy nezkusila. Zachránil mě bábinčin byt, že jsem neskončila na chodníku s pasákem za zadkem. Fuj, proč na to zase myslím? Pozitivní myšlení, sakra! To asi ten kluk, ten to probudil.

Ne, nakonec jsem to zvládla. Vařit umím od pána boha a naší babči, i tu maturu jsem si udělala. Hospodský se o mě perou, však vědí, že ode mne hostům chutná a přitom je nepřivedu na buben. Ani hosty, ani hospodský. Jó, byla to dlouhá cesta.

***

No ráno jako vymalovaný. Co si vezmu na sebe? Zrcadlo, zrcadlo, taky bys mi mohlo ukázat něco hezčího! Ale co, na ženskou po čtyřicítce vypadám slušně. Jenom zhubnout bych měla. Ach jo, Člověk ale nemůže bejt dobrej kuchař, když není mlsnej. A to já zase jsem. Mlsná. A tlustá. Ne, tlustá ne, ale malá dietka by bodla. Ale ne dnes.

Co na sebe? Já fakt nevím. Prý výlet, takže asi džíny. Ale v těch mám velkej zadek. Ale co blbnu, nejdu na rande. Ach jo. Tričko, na to svetr nebo mikinu? Je docela hezky, ale nesnáším, když je mi zima. Ne, tyhle boty ne, přece nechci vypadat jako coura. Co mě to dnes napadá? Slušný botasky stačej, ještěže mám malou nohu, tak to nevypadá špatně. Ach jo. Co blbnu? Ten kluk se neměl objevit.

***

Vrabčák jeden rozčepejřenej! Sluší mu, to prevítovi. Pro blonďáky jsem měla vždycky slabost. Cože? Kam? Na pouť? Tak to tedy ne mladej, já bliju jakmile kolotoč jen vidím! Sedat do něj netřeba. Slíbila? Taky nemáš všemu věřit... No promiň, já vím. To víš, že půjdu.

Jak jen přišel zrovna na pouť? Na pouti jsem nebyla snad od svých sedmnácti. Máma o to nestála, sama jsem chodit nechtěla a potom... s tamtěma, to nikdy.

Páni, tady je rumraj! Ale veselo. Že tu ještě pořádně nikdo není? A jak to potom vypadá odpoledne... No ne, oříšky v cukru! Ne, cukrovou vatu nechci. Ale koupim ti ji, jo? Teda, podívej, jak jsme zalepený a to jsme tu jen chvilku. Počkej, mám s sebou vlhčený ubrousky. Nevíš, co to je? No bodejť. Ale neboj, ta tvoje holka o nich jistě ví. Že je chytrá? To je dobře... a milá je taky? Dokonce i na tebe? Ne, nesměju se, opravdu! Mám radost, že máš takovou báječnou přítelkyni.

Ne, ne, absolutně ne! Tam mě nedostaneš, i kdyby ses rozkrájel. Centrifuga! Bože, je mi blbě, jen se na ni dívám. Jasně, zamávám ti, ale počítej s tím, že prd uvidíš. Ne, neuteču. Slibuju.

No koukni na sebe, jak vypadáš. Ne, zelenej samozřejmě nejsi... ale už jsi vypadal líp!

Ruský kolo? Ale proč ne. Nebude ti zima? Ta tvoje bundička je leda tak na parádu... No dobrá, už mlčím.

***

Je to krásnej výhled, máš pravdu. A báječnej den. Už dávno jsem nezažila takovej pěknej den. Kolik že ti je? Pětadvacet? Tak to už jsi skoro chlap. Dobrá, chlap. Nesměju se... Končíš architekturu? Páni... tak to vymysli nějakou kuchyň, kde se nemusí furt jen stát, kdybys věděl, jak strašně mě večer bolej nohy. Jó kreslení, to mě taky bavilo. Jenže máma říkala, že to je akorát cesta do pekel. Ach jo. Ne, nechci o tom mluvit.

Poděkovat mně? A proč? Ale jo, jsem opravdu ráda, že jsi šťastnej, že máš prima rodiče, báječnou holku a škola tě baví. Ale co s tím mám společného já?

Ne...

To není možný.

Bože. Tak ty mi děkuješ, že jsem nešla na potrat. A máš narozeniny...

Ne, už nebrečím.

Tuhle povídku bych ráda věnovala našemu dvornímu pohádkáři... Všechno nejlepší k dnešním narozeninám milý WWW! :))