"Ale…, ale já jen…já jen aby se mu nic nesta-nestalo," vzlykala žena a utírala si slzy kapesníčkem, "vždyť on je to ještě takovej bu-bulík," vzlykala dál žena. "Jé, to já když si vzpomenu jak jsme se tam vyblbli, to byly časy, no a nikdy se mi nic nestalo!" konejšil dále mužský hlas. "Jó, jenže to byla ji-jiná do-doba víš, to ještě nebyly takový zbra-zbraně a vůbec, co když ho chytne nějakej ten…, já se snad zblázním," proud slz se jí hnal po tvářích. "No podívej," promluvil tentokrát již vážněji muž, "byla to jeho volba, už není zase tak malej aby nevěděl, co se sluší a patří a vůbec, ať si poradí, já na to byl taky kdysi sám, prožil to snad každej, zvládne to i náš syn!" ukončil.
Hodiny odbily šestou večerní a ponurá místnost se zdála být ještě ponuřejší. Venku se setmělo a muž rozsvítil lampu v rohu místnosti. Žena vstala a nabídla muži večeři. Ten odmítl a nervózně přecházel z rohu do rohu. "No vidíš, ty se taky bojíš, jen se nedělej!" žena stála ve dveřích a bezradně těkala očima po zemi pod sebou. "Pijou tam…, ještě ho tam naučej pít a kouřit… a jak sprostě mluvěj," uvažovala nahlas a znovu se jí začaly válet slzy po tvářích. "Tak už toho sakra nech, kdo to má poslouchat, kouří už dávno a nemysli si pořád, že je andílek," autoritativně se snažil zasáhnout muž.
Bylo to ale málo platné. Žena odešla z místnosti a bylo slyšet, jak vzlyká za dveřmi. Netrvalo dlouho a muž přešel za ní. "Tak už nebreč mamčo, no co, tak dostane po hubě," snažil se zlehčit muž, "nebude to asi v životě naposled. Uvidíš, že se vrátí celej," začal znovu konejšit. "Jó a co to bylo v tý televizi! Koukal si na to se mnou, však víš, ten v tý uniformě ho střelil a ani nemrk," propadla tragické vizi žena. "Ježišimarjá, já se snad zblázním! Nech už toho, copak musíš hned myslet na takový hrůzy? Vždyť vo nic nejde, ty děláš, jako by šel na těžkou operaci, nebo co?! Buď ráda, že je zdravej a nerouhej se!" ukončil muž rozhovor a odešel zpět do druhé místnosti. "Zatím zdravej, zatím!" kontrovala žena.
"Hele, voni říkali, že jsou dokonce i školený, prej maj nějakej výcvik, nebo co? Je to pravda?" zoufale se snažila žena hypnotizovat muže a vymoci si tak zápornou odpověď. "Já nevím a už jsem ti řek, dej mi pokoj! Děláš, jakoby mu bylo pět. No a co? Běhat umí, tak se postará! A už mě nech!" rozhodně utnul muž.
Žena se vrátila do vedlejší místnosti a bylo slyšet, jak poklízí nádobí. Muž pustil televizi, sedl si do pohovky a sledoval zábavný pořad. "Ty, nechceš se přeci jenom vydat za ním a ještě mu to rozmluvit?" pokusila se žena o nemožné. Muž mávl rukou a upřeně se díval do obrazovky: "A kde bych ho asi hledal?!" odsekl. Žena bezmocně poklesla, vrátila se do kuchyně a pokračovala v úklidu.
Těžké ticho přerušil domovní zvonek. Ten zapůsobil jako rozbuška. Žena s sebou trhla a zvolala na muže: "To je on, to je on!" a běžela otevřít. Muž vstal z pohovky a šel za ženou. Dveře se rozlétly a zklamaná žena těžce vzdychla. "Dobrý večer sousedko," ozvalo se z úst paní oblečené v županu, "pošťanda vám tu něco…ale, něco se stalo?" zeptala se s pochopením, když viděla ztrápený obličej ženy.
Ta přiložila ruku s kapesníčkem k ústům a přes slzy vyhrkla: "Lojzík šel na fotbal…!"