A tak Maruška najednou stála před tím obrovským barákem, v ruce držela klíče a poprvé v životě jí patřilo něco, co jí byli sousedi ochotni závidět. Prohlížela si zašlé a poněkud páchnoucí stavení s hlavou plnou snů. Udělá z toho pajzlu restauraci! A pořádnou, čistou, kde se bude dobře vařit a lidi tam budou rádi chodit. Jestliže byla hospoda její první majetek, o snech to neplatilo. Ty měla odjakživa.

Nejdřív v nich byly panenky a houpací koně, potom nějaký ten princ, později slušný mládenec, který si ji vezme za ženu a odvede do vlastního stavení. Jenže roky plynuly a kromě tvrdé práce nepřinesly nic - ani toho houpacího koně. Maminku už neměla dávno, odjakživa žila jenom s tátou. Josef byl chalupník, měl kus pole a šikovné ruce, takže hlady netrpěli. Ale na nějaké to potěšení nebo na vdavky to prostě nebylo. A najednou tu byla ta hospoda.

Maruška pečlivě procházela domem a v duchu si dělala poznámky. Po půl hodině si je začala psát. Nakonec si sedla v prázdné šenkovně čpící pivem, podepřela si bradu rukama a chvíli zírala na zakouřenou stěnu. Půjde to, rozhodla se. Dokáže to. A dala se do práce. Bože, jen vyčistit ten chlívek ji málem zabilo. Táta jí obvykle přišel večer pomoct, jak skončil doma, ale to zdaleka nestačilo. Chlapi z vesnice chodili na čumendu, vadilo jim, že je hospoda zavřená. Poté, co je s úsměvem donutila, aby vynosili celý vůz starých krámů z komory se začali hospodě vyhýbat. Maruška zatnula zuby a rozhodla se, že vydrží.

Po měsíci začalo staré stavení vypadat jinak. Okna větrala čerstvě vybílené místnosti, z kuchyně zavoněla první polévka. Josefovi se vůbec nelíbilo, jak je dcera udřená, ale moudře nic neříkal. Už proto, že mu neušly paličatě zaťaté rty a nezkrotný svit v jejích očích. Chlapi za ním chodili na výzvědy, ale on se odmítal do čehokoliv plést. Konec konců, jemu starý Kroupa hospodu neodkázal. Když pověsila v šenkovně na okna veselé pruhované záclonky, jen pozvedl obočí. Když dala na stoly pěkné žluté ubrusy a decentní vázičky, byl nucen si odkašlat. Když však pověsila na stěnu přísný nápis "Kouření povoleno jen na verandě", tak to už nevydržel.

"Holka zlatá, pro koho myslíš, že tu hospodu otvíráš? Pro knížete pána?" Maruška si otřela hřbetem ruky zpocené čelo a usmála se. "Pro lidi, tatínku. Nejen pro hlučné ochlasty a karbaníky." Josef se rozesmál. "Nejen pro ně? To myslíš, že ti sem chlapi přijdou? Když nebudou moct ani hulit?" "Ne verandě je stolek a lavice," odvětila Maruška jednoduše. "A ten stůl v rohu jsem jim taky nechala. Ale já sem chci pozvat i ty ostatní - co se normálně uřvané putyce vyhnou." Josef zavrtěl pochybovačně hlavou. "Jen aby ti sem vůbec někdo přišel."

Netrvalo dlouho a Maruška jednu neděli slavnostně otevřela. První den měla narváno. Každý byl zvědavý a chtěl vidět, jak jejich hospoda vypadá. Druhý den nepřišel skoro nikdo. Maruška roznesla navařené jídlo potřebným a vyvěsila jídelní lístek. Následující týden se potřební se měli líp, než kdykoliv předtím a sousedé si klepali na čelo. Kdo by na vsi kupoval jídlo? Maruška se nevzdala, pěkně se ustrojila a odjela do města na poštovní stanici. Měla s přednostou delší jednání, během kterého vytáhla z objemné tašky pár kastrůlků. Možná to bylo tou vůní, ale loučení bylo srdečné, doprovázené vydatným pokyvováním a přátelskými úsměvy.

Další týden začaly v Nezamyslicích stavět dostavníky. Lidé se protahovali po dlouhé cestě a s chutí zašli do hospody na horký čaj. A na něco dobrého. A ještě na zákusek. Maruška vypadala ještě uštvaněji, ale oči jí vítězně zářily. Josef si ke své kravce a kozám najal Vaška ze sousedství a staral se postiliónům o koně. Chlapi z vesnice se pomalu táhli do hospody zpátky. Josef míval večer vždycky plno zajímavých novinek, o které se na verandě mohli nad půllitrem piva pěkně pohádat. Maruška měla pocit, že zvítězila. Splnila si svůj sen!

Proč jenom z toho přestávala mít radost? Nepřetržitý proud hostů z poštovních dostavníků ji unavoval, sousedé trousili uštěpačné poznámky a s nadcházející zimou ji opouštěli i štamgasti, kterým byla na verandě zima a v šenkovně nad žlutým ubrusem jim pivo prostě nechutnalo. Nechápala, co jim chybí. Hospodu zavírala v deset, vždyť tou dobou už sama sotva stála na nohou. Neměla chuť dělat kompromisy, ale bylo jí jasné, že ke změnám musí dojít. Bože, opravdu si to takhle představovala?

Začala tím, že si našla vydatnou pomoc. Stará tetka Kordula uklízela jako ďábel, trousila kolem sebe provokativní vtipy a navzdory tomu, že sama hulila jak tovární komín, byla ke své podstatně mladší zaměstnavatelce naprosto loajální. Josef upravil hospodské chlévy a vedle svých zvířat tam ubytoval ještě několik pěkných čuníků. Pro poštovní koně upravil ve stodole několik stání, takže tam brzy začali pošťáci přepřahat. všechno vypadalo docela dobře, jen ti chlapi! Proč se vlastně ofrňují? Pivo měla jako křen, slivovice měla říz a ceny byly přijatelné. Cestující si její restauraci pochvalovali. Tak proč ne domácí? Copak pan doktor, pan řídící, starosta a pan lesní, ti si na partičku karet a nějaké to pivko přišli, ale ti ostatní? Hanba mluvit!

Nebyla sama, kdo se trápil. Chlapi z vesnice byli zničení. Jediná hospoda a teď tohle! Kdo to kdy viděl, záclonky, ubrusy, žádné kouření a žádná zábava. Snad aby ještě říkali ruku líbám! A tak to zkoušeli porůznu v okolí. Nejblíž byl Potměchov. Tam měli panečku putyku jak řemen! Jenže potíž byla v tom, že za to léto si zvykli na čisté sklenice a nepančované dobře vychlazené pivo, a to nebylo v Potměchově nejen pravidlem, ale ani výjimkou. Je fakt, že ženská tam nestrčila ani nos, ale přece jen... chodit si tam jen vzdorně zahulákat a zahulit většinu nezamyslických brzy přestalo bavit.

Do Blátalouže to bylo pěkný kus přes pole, hospodu tam měli pěknou, pivo slušné, ale zase si tam jeden nemohl posedět, aby z toho nebyla co chvíli hádka nebo pranice. Nezamysličtí se s blátoloužáky upřímně nesnášeli kvůli letitému sporu a ryby z hraničního rybníka, takže dát si pivo v jejich hospodě mohl s chutí jenom profesionální výtržník. A tak se postupně trousili za Josefem s jedinou prosbou: "Prosím tě, udělej něco s to tvou holkou, než nás úplně zničí! Seš její táta, tak jí poruč!" Ale Josef jenom pokrčil rameny. "Je to její hospoda a její živobytí. Já jí do toho mluvit nebudu." Ti chytřejší zašli za Kordulou. Té se jen zablýskla v očích čertovina: "Po zlým to panáčkové nepůjde. Je zaťatá jak mula. Zkuste to po dobrým!"

I dali chlapi hlavy dohromady a přemýšleli. Vždyť toho zase tolik nechtějí. Jednu místnost, kde by mohli být sami sebou. Ani plivat by tam nemuseli! Přicházely Vánoce, takže byly příležitosti, jak se trochu ukázat. Jeden přinesl Marušce pár čerstvých ryb, další pozornost ze zabijačky, jiný slíbil, že ve svém lese uřízne pěkný vánoční strom. Maruška nejdřív podezíravě vyslechla tátu, potom Kordulu, ale všechno vypadalo normálně. Možná to byla ta únava, možná konečně trochu té milé pozornosti, ale Maruška začala trochu vzpomínat. Co jí na té staré hospodě nejvíc vadilo?

A potom přišel sníh. Padal a padal, zdánlivě bez konce. Všichni byli unavení jen ze snahy udržet sjízdné cesty, takže většina práce s čištěním prostor kolem hospody byla na Marušce. Když zase jednou celá udýchaná zoufale visela se zmrzlýma rukama na lopatě, konečně to chlapy trklo. Kovář hned poslal svého tovaryše Jendu, aby pomohl. "A koukej, ať ví, komu za tu práci vděčí!" poznamenal významně. Jeník byl kus chlapa, ale moc rychle mu to nemyslelo. Nebyl hloupý, jen obvykle potřeboval na přemýšlení víc času. Popadl lopatu a Maruška jen koukala, jak rychle zvládá všechno, s čím ona se tak pracně lopotila. "Copak žes přišel?" ptala se ho zvědavě a dýchala si na zmrzlé ruce. Jeník se zeširoka usmál a povídá: "To víš, my ti tady za hodně vděčíme, tak ti chceme pomoct!

Kovář by se asi divil, kdyby to slyšel, ale Marušce se to líbilo. Jeníkovi také, takže každé ráno tiše vyběhl k hospodě dřív, než šel do práce, a Marušku tak denně vítalo pěkně vyčištěné zápraží. Až přišla obleva. Maruška jako vždy vyšla ven přivítat nový den a... než stačila aspoň vyjeknout, sjela po vyčištěných schodech, klouzavých jako by byly namydlené. Ošklivé křupnutí a následný výkřik znamenaly jediné - Maruška si zlomila nohu. Ještě než stačil Josef přiběhnout ze stodoly, byl u Marušky Jeník. Cítil se hrozně - to nemohl ty schody něčím posypat? Než se Maruška dostala do nemocnice, trápila ji vedle hrozné bolesti jediná otázka. Co bude s její restaurací?

Netrvalo dlouho a řešili to i chlapi ve vsi. Nepochybovali o tom, že teď se konečně ujme práce hospodského Josef a věci se vrátí ke starému pořádku. Pár z nich dokonce šlo poplácat Jeníka po ramenech, jak to dobře zařídil a nešťastnému Jeníkovi trvalo dost dlouho, než pochopil, co tím všichni myslí. On jí přece nechtěl ublížit! Večer se rozjařená parta vydala do hospody. Když Josef po spatření jejich zapálených cigaret beze slova otevřel verandu, ztratili na chvíli řeč. "To nemyslíš vážně, že ne?" ptali se s nevírou. Josef vážně kývl hlavou. "Tohle nezáleží na mně a vy to dobře víte. Jdete dál?"

Chlapi chvilku váhali, nakonec uhasili cigarety a šli dovnitř. Josef sice dbal na Maruščiny zásady, ale nebyl hloupý. Takže přes žlutý ubrus hodil ještě jeden voskovaný a za chvilku už se mu u pípy vesele blýskaly oči. Chlapi najednou zjistili, že když si nemusejí před Maruškou dávat pozor na jazyk, dokáží se bavit i bez toho kouření. Sem tam si odběhli s cigárkem na verandu, ale tak nějak měli pocit, že to dělají dobrovolně a vadilo jim to mnohem míň než dřív. Josef se bavil a spřádal vlastní plány. Druhý den je v nemocnici předložil pobledlé Marušce.

Některé věci se asi řeší na dálku lépe, než rovnou v bojové řeži, takže Maruška slíbila, že to uváží. Sama měla vlastní nápady a tady z nemocniční postele jí bylo jasné, že večerní vysedávání u pípy prostě nenávidí. Když ji navíc navštívil i Jeník, uvědomila si, že sny se asi mění a pokud by trvala na své původní představě, tak se nejspíš zničí. A tak se byť se zlomkem své obvyklé energie pustila do přepracování svého snu. Táta sedával u její postele každé dopoledne, kdy hospoda spala, a nakonec se dohodli.

Sen se změnil a hospoda s ním. Přes den byla Maruščina, s dobrým jídlem, tlumeným hovorem a žlutými ubrusy. Večer Josefova, hlučná, občas trochu divoká, s napěněnými půllitry a kartami pleskajícími o ubrusy pro změnu voskované. Na verandě přibyly další popelníky a terče na šipky.

Maruška, pohodlně sedící s podloženou nohou, se při pohledu na prosluněnou šenkovnu usmála. Nikdy by ji nenapadlo, jak prospěšná může taková zlomená noha být. Ta trochu nadhledu jí pomohla pochopit, že člověk dopředu nikdy neví, jak se takový sen ve skutečnosti vyvrbí, a že jeho změna vůbec nemusí znamenat prohru.

Najednou nastražila uši. Na schodech bylo slyšel těžké kroky, někdo si pomalu ometal nohy od sněhu. Rozbušilo se jí srdce. Zdálo se že se naplňuje sen, který ještě neměla čas snít. Dveře se otevřely a do místnosti zavanul studený vzduch. "Zdravím tě Maruško," ozval se hluboký hlas. "Přinesl jsem dneska tlačenku a ovar. Že jsi ráda?" Nevydržela to a rozesmála se. Některé věci si člověk asi vysnít neumí...