Ještě před chvílí se chlap probouzel z nastlaných kožišin a potom, co si nešetrně vetřel ledový sníh do tváří, vyrazil. Musel tam být včas! Jeho důvody byly vážné. Dost vážné na to, aby tuto bláznivou bitvu podstoupil. Okraj obzoru byl v nedohlednu a celá scenerie se pod ostrým zvukem biče změnila v arénu bez diváků. Aééééj, aééééj.

Bylo jich sedm. Vedl je ten nejlepší. Nejlepší a nejsilnější ze všech poštovních spřežení v kraji. Kamarád chlapa, s kterým snad od nepaměti táhl doslova za jeden provaz. Putovali spolu po rozlehlých pláních za mrazu i deště, o hladu i bolesti, vyčerpáni, ale vždy spolu! Dal by za chlapa svůj život a nebyla to fráze. Připadalo mu to normální tak, jako pro něj mnohdy vydával poslední zbytek svých sil. Aééééj, aééééj! Silný a vytrvalý husky rval za postroj a udával rytmus své smečce. Byl veden člověkem, který byl jeho součástí, součástí jeho těla i mysli.

Jeho role byla vždy hlavní. Byl na to hrdý a nikdy by ji s nikým nevyměnil. Byl to jeho svět, byla to jeho největší jistota, jistota vůdce smečky. Aééééj, aééééj, zněl za jeho zády nezpochybnitelný příkaz. Nebylo jiné volby, jindy, ani dnes. Jeho mysl ale poprvé dávala najevo tělu, že se něco děje. Poprvé cítil v sobě překážku a rval se s ní, jako celý život s pláněmi severu. "Až pak, až pak!" Oddalovalo jeho srdce naléhavost vnitřního hlasu, který mu poprvé v jeho životě našeptával aby neposlechl, aby zastavil. "Až pak, až pak!"

Aééééj, aééééj! Již několik dní se ozýval drsný hlas z drsného a mrazem spáleného hrdla. Již několik dní střídal příliš krátký odpočinek, vyčerpávající jízdu v nerovném boji s dálkou. "Už tam budem, už, už!" Opakoval si chlap, " Už, už." Aééééj, aééééj! Jediný společník, který se spřežením držel krok byl čas. Nikdy nebyli před ním, a ani nemohli, i když se o to mnohokrát pokoušeli. Aééééj, aééééj.

Nebylo to vyčerpání ani bolest. To husky dobře, až příliš dobře znal. Bylo to něco v něm, něco, co nechtěl slyšet. Až pak, až pak, odpovídalo jeho srdce. Aééééj, aééééj. Hlas chlapa ho provokoval ke stále větší rychlosti. Jeho srdce nedovolilo jakýkoliv pokles výkonu, nepřipouštěl si, že by to bylo vůbec možné! Aééééj, aééééj, cítil naléhavost hlasu, naléhavost, která snad nikdy nebyla větší,a on to cítil. Aééééj!

Práskání biče se ozývalo teď již zbytečně, protože rychlost, se kterou spřežení doslova letělo, nemohla být větší. Spojilo se v jeden organismus, který měl jediný cíl! Ještě a ještě se ozývalo třeskutým mrazem nyní již monotónní povzbuzování. Jiskra z hlasu vyhasla a vyčerpání dovolilo jen odvar toho, co dávalo život do žil věrným tahounům, psích kamarádů. Cíl cesty se blížil. Z posledních sil srdce huskyho, vůdce smečky, dávalo najevo svoji oddanost. Až pak, až pak, ozývalo se a odmítalo poslechnout vnitřní hlas, který se stále naléhavěji připomínal: "zastav, zastav!"

Konečně! Známé siluety dřevěných staveb se přibližovaly a připomínaly odpočinek, který bude v nejbližších okamžicích odměnou. Spřežení se blížilo k cíli a vzdálené výstřely doprovázely rychle se přibližující postavy. Oslava návratu byla vždy radostná. Tentokrát ale nikdo nesundával balíky s poštou a proviantem. Nebylo co sundávat. Vyčerpaný chlap nepoplácal vůdce smečky, jak bylo jeho zvykem, aby ho pochválil za dobře vykonanou práci. Nevypřáhl spřežení.

Místo toho se těžkým krokem rychle vzdaloval a něco rozrušeně volal. Ostatní také volali a celý hrozen jeho společníků se rychle ubíral do nejbližšího stavení. Dveře se rozlítly. Tak co doktore? Vyhrkl chlap a s chvatem se blížil k lůžku, na kterém ležela bledá žena, vedle které spalo v kolébce právě narozené dítě. Máš?! Zeptal se doktor. Vyčerpaný chlap zbrkle ponořil ruku do kožichu a vyndal malou krabičku s očkovací látkou.

"Výborně!" Řekl pevně doktor. "Ještě není pozdě, ale už jsme tomu nevěřili." Při těch slovech kvapně natáhl tekutinu z ampule do injekční stříkačky. "Měl si čas do večera, potom už…." Chlap šťastně vydechl a unaveně, ale s jasným cílem se vypotácel z domu.

Tak přece! Oči husky viděly přicházet svého nej, svého vůdce smečky. Srdce se zachvělo štěstím a tělo se, jak bylo jeho zvykem, snažilo dát najevo pohybem radost a oddanost. Až pak, až pak opakovalo si štěstím zalité srdce, ale vnitřní hlas sílil a již nebylo možné ho překřičet. Husky nevěděl, že usíná vyčerpáním a naposledy. Byl ale Šťastný. Byl tak šťastný jako nikdy. Byl šťastný, protože byli zase spolu. Navždy!