POVÍDKA: Čekání
Půl desáté. Řekl, že bude do večeře doma. Je fakt, že večeře u nich bývala spíš později, ale přece jen – půl desáté? Do sedmé byla klidná. Ne, byla ráda, že ještě nepřijel, protože stihla v klidu uvařit, dala prát prádlo a stihla si na chvilku sednout s knížkou. V osm zneklidněla. Poprvé vstala a šla naučenou cestou k ložnicovému oknu a odhrnula záclonu, aby viděla na ulici.
Sníh zrovna začal padat, jednotlivé vločky hravě poletovaly ve světle pouličních lamp, ale na zemi ještě poměrně rychle tály. Kde se zase zdržel? Proč nevolá? Ne, nebála se... tehdy ještě ne. Měla spíš zlost. Sakra, je to dospělej chlap, měl by přece dodržet, co slíbil a pokud to nešlo, má dát vědět. Co je na tom tak strašně složitého? V době, kdy má každý člověk v kapse mobil? Zlostně zatáhla záclonu na své místo a vrátila se do kuchyně.
Takovou práci si dala s tou večeří, a když to tu bude sušit kdovíjak dlouho, tak to nebude k jídlu. Celé roky jezdil na služební cesty, měla by být zvyklá. Asi i byla... ale to by nesměla být zima, tma a nemělo by začínat sněžit. Snažila si vzpomenout, kam to vlastně jel. Někam na jih, ale kam? České Budějovice? Nebo Krumlov? Nemohla si vzpomenout.
Kdysi si o všem povídali, svěřoval se jí se svými plány, starostmi i úspěchy. Jenže jak byl syn starší, zabrala se do práce také a jejich světy se nějak přestaly prolínat. Tedy, aby řekla pravdu, prolínaly se stále, rodina fungovala, jenže tak nějak automaticky. Každý den se ho ptala, jak se měl, ale nějak si nevzpomněla, kdy jí naposledy řekl něco, co by si zapamatovala.
Půl desáté. Sakra. A Vojta taky není doma, ale ten jí aspoň napsal esemesku, že jde do kina. Otevřela troubu a podívala se, v jakém stavu jsou lasagne, které s takovou péčí připravila. Vůně a teplo jdoucí z trouby ji uklidnilo. Bude to dobré. Ale už by se neměl dlouho zdržovat. Proč nezavolá? Znovu vzala do ruky mobil a zopakovala poslední volání. Volaná osoba je nedostupná. Zase.
Nedostupný. Jo, to on uměl být. A nemělo to nic společného s mobilními sítěmi. Takhle má jako vypadat ten střední věk? Míjet se večer doma, položit si pár obligátních otázek a okamžitě zapomenout stejně obligátní odpovědi? Práce, práce... Dělali vlastně něco jiného? Najednou si nebyla jistá. Sama chodila do práce, protože to bylo potřeba, sem tam ji to bavilo, ale většinou to byl zvyk. Byla dobrá a výkonná – věděla to a kupodivu si to uvědomovali i její nadřízení, takže v průběhu let si dokázala vydělat tolik, co její muž, i když začala s kariérou později.
Kariérou... ušklíbla se sama pro sebe. Tohle slovo se jí v hlavě pojilo třeba s herectvím, se špičkovým sportem... prostě s čímkoliv jiným, než byl nákup materiálu pro výrobní podnik. Ona sama neměla pocit, že by dělala kariéru. Prostě chodila do práce jako miliony jiných žen, po návratu se stejně jako ony starala o syna a o domácnost, kterou sdílela s mužem, jehož už nejspíš ani nezná. Proč ksakru nezavolá! Nevšiml si, že máme jednadvacáté století, století komunikací a informací?
Ach jo, už je po desáté. Když tentokrát odhrnula záclonu, byl chodník zasněžený úplně, zatímco na silnici ještě zůstávaly černé mokré stopy od projíždějících aut. Ulice se zatáčela, z okna viděla sotva sto metrů na každou stranu. Nic. Naučeným pohybem urovnala záclonu a šla zpátky do kuchyně. Proč už dávno není doma? Měl nehodu? Celý večer sledovala dopravní zpravodajství, ale vedle na sněhu uvízlých kamionů nehlásili nic mimořádného. Znovu se podívala na hodiny.
Ne, takhle nesmí blbnout. Mohlo se stát tolik obyčejných věcí! Práce nešla, jak měla, klient nebyl tam, kde měl být a on musel čekat, rozbilo se mu auto... Proč se ale neozval? Znovu mu zkusila zavolat. Volaná osoba je stále nedostupná. Co to znamená? Je mimo signál, nebo má vypnutý mobil? Vztekle mrskla telefonem na stůl, ale potom ho omluvně vzala znovu do ruky, aby se přesvědčila, že je v pořádku. Ne, takhle to dál nejde. Musí něco dělat, jinak se z toho zblázní.
Žehlení. To je ono. Vždycky je co žehlit. Jen málokdy nevisely na rotopedu nějaké vyprané košile. Automaticky vyndala z komory žehličku a prkno. Neklid jí svíral žaludek a její ruce se vděčně chopily známé činnosti. Jak normálně žehlila nerada, tak teď vykonávala všechny dílčí pohyby s obřadnou pečlivostí. Vždyť tak přece funguje zákon schválnosti, ne? Jakmile si ona všechno rozloží a začne překážet, tak on se přižene domů, hladový, unavený a bude brblat, že zase není kudy projít.
Nakonec si zakázala dívat se na hodiny a zabrala se do práce. Byla rychlá, ale nervózní. Sakra... ale co, to bude tak jako tak pod sakem. Pověsila na ramínko poslední košili a vzhlédla. Za pět minut půl jedenácté. Kde je? Horkou žehličku dala na kuchyňský pult a začala uklízet košile. Najednou s sebou trhla a srdce se jí rozbušilo. Výtah! U nich na patře! Všeho nechala a rozběhla se do předsíně. Dveře se otevřely. Jé, nazdar mami, ty ještě nespíš? Střapatá Vojtova kštice byla mokrá od tajícího sněhu, syn se na ni vesele zaculil a otřepal se jako pes. Kousek ustoupila a snažila se překonat zklamání.
Zpozorněl a pozorně se na ni zadíval. Co je? Rychlým pohledem zhodnotil situaci. Táta ještě není doma? Křečovitě přikývla a pokusila se o bezstarostný úsměv. Nijak ho neošálila, měl ji přečtenou. Oči mu na okamžik zvážněly, ale pak ji chytil kolem ramen. Ale mami, vždyť ho znáš! Nejspíš někde píchnul, mobil má jako vždycky vypnutý, užívá si řešení krize a na nás ani nevzdechne. Za chvíli je doma. Co to tu tak voní? Mám hlad jako vlk! Vděčně spěchala do kuchyně nakrmit svoje takřka dvoumetrové holátko a opět se přinutila nekoukat na hodiny.
Vydržela až do chvíle, kdy se Vojta zavřel v koupelně a pustil si sprchu. Znovu stála v temném pokoji, záclonu odhrnutou a po sté vyhlédla ven. Nic. Sněžilo čím dál tím hustěji. Ulice byla liduprázdná, zaparkovaná auta sníh proměnil v různě velké bochánky, všude vládlo ticho. Usilovně se snažila představit si červenou dodávku, která přijíždí, parkuje... Nic. Opřela si čelo o chladné sklo a nemyslela na to, že ho zítra bude muset umýt.
Zabiju ho prevíta. Jak může být tak bezohledný? Žaludek ji bolel samou nervozitou, ruce měla chladné a chvěly se jí, když otvírala okno. Třeba dohlédne o kousek dál. Studený vzduch chutnal sněhem a byl překvapivě čistý a svěží. Na okamžik zavřela oči. Bože, co bude dělat, jestli se mu něco stalo? Nesmí se mu nic stát!
Na okamžik si představila jeho objetí. Pevné, konejšivé. Srdečný smích, letmý polibek na ústa a potom někam za ucho, aby se musela zasmát a zároveň se nechat unést záchvěvem touhy. Ne, nejsou si lhostejní, jen jsou přepracovaní a pro samou všednost se jen málokdy doopravdy zahlédnou. Musí přijet domů!
Pomalu zavřela okno a chvíli pozorovala neúprosně padající sníh. Co všechno se v takovou noc může stát! Znovu přešla do kuchyně. Sprcha už ztichla a Vojta šramotil ve svém pokoji. Čtvrt na dvanáct. Ještě chvíli a je zítra. Automaticky nahlédla do trouby. Byla skoro studená a lasagne začaly osychat. Co když je on už neochutná? Uklidni se! Co by tak mohla dělat? Číst nemohla, do sprchy jít nechtěla. Co kdyby bylo třeba... Ne, zase blbne!
Dobrá, umyje sporák. Pořádně. Však už to potřebuje. Co na tom, že je skoro půlnoc? Dala se do práce, drhla mastný povrch vší silou pramenící z bezmocného strachu a vzteku. Proč není doma? Co kde sakra dělá? Vyhrkly jí slzy. Netrpělivě si je otřela a rozmazala si špínu z rukou po čele.
Napůl poslepu sáhla po papírové utěrce a zbytečně rázně kus odtrhla. Role se zakymácela, a shodila slánku. Hmátla po ní a loktem převrhla hrnek s čajem, který připravila Vojtovi a on ho jako obvykle nechal na pultě netknutý. Rozlitý čaj se rychle vpíjel do role papírových utěrek. Podívala se na tu spoušť a konečně jí povolily nervy. Mrskla znehodnocenými utěrkami na zem a rozplakala se. Strachy, vzteky, bezmocí.
Najednou byl u ní, objímal ji, zároveň voněl sněhem a páchnul olejem a špinavými hadry. Byl tady, celý a nepochybně živý. Křečovitě se ho chytila kolem krku, bojujíc s touhou ho líbat, stejně jako ječet, kde byl tak dlouho. Velmi dobře pochopil její rozpoložení, takže ji pro jistotu objal ještě pevněji, než začal vysvětlovat. Nevěřila bys, ale píchnul jsem obě kola na pravé straně naráz. Hřebíky! Nemohl jsem sehnat pomoc, rezervu mám jen jednu, mobil se mi v té zimě vybil, a tak jsem mával...
Ne, nezabila ho. Však zítra je taky den. A za oknem padal sníh.
