Příběh o tom, kam až mohou vést splněná přání. Možná v tomto předvánočním čase připomene, jak je důležité důkladně zvážit opatření živého dárku.

Když tak přemýšlím, kde se vzala moje náklonnost a láska ke kočkám, musím se vrátit dost daleko do dětství. A po pravdě musím přiznat, že z velké části vznikla vlastně i z pocitu viny, který si z té doby v sobě nesu, že jsem totiž nedokázala ochránit jeden kočičí život. Bydlela jsem s rodiči v podnájmu v rodinném domku, v bytě o jedné místnosti, takže se prostor pro domácího mazlíčka zrovna velký nenabízel. Doma jsme tedy měli postupně jen několik andulek.

V ulici, kousek od našeho domu, jsem si sice mohla pohrát a kamarádit se s psím křížencem Dejvíkem, kterého jsem brala jako vlastního, ale větší, volně bytem se pohybující zvířátko, mi stále chybělo. A tak na moje neustávající prosby nakonec naši svolili k pořízení koťátka. A tak jsme začali hledat v novinách inzeráty s nabídkami prodeje koťat. Vlastně dnes už ani nevím, z jakého důvodu jsme si vybrali právě inzerát nabízející za 200,- Kčs siamského kocourka. Těch dvě stě korun jsem si našetřila z odměn za vysvědčení.

Pro Filípka (v TV tehdy dávali velmi populární seriál o delfínovi Filipovi) jsem si jela společně s mou mámou, dosud jsme vlastně ani netušily, jak siamka vypadá, natož něco o tom, že má „trochu“ jiné chování než běžná domácí kočka. Kocourek byl krásné asi sedmitýdenní koťátko, s velkýma světlýma modrýma očima. Předaly jsme peníze, vyzvedly si koťátko a společně jeli domů… žádné rady, upozornění, že jde o živější, komunikativní a akční plemeno kočky…

Filip byl nejvíc fixovaný na mou mámu – nejen proto, že se spolu mazlili, ale to ONA mu dávala jídlo, pití, pamlsky… Mámu ráno budíval hupnutím do postele, kde se položil u její hlavy na polštář a tlapičkou se zataženými drápky jí jemně hladil tvář, dokud se „neprobudila“. V té době jsem ještě neměla fotoaparát, a tak bohužel nemám ani jedinou Filipovu fotografii. Naučil se chodit na vodítku na procházky ven, před psy, ale i cizími lidmi šplhal vzhůru do mé náruče a na všechny strany syčel a prskal.

Já jsem tehdy neuměla pořádně rozlišit, nebo i ještě nedospěle ani nechtěla vzít na vědomí, kdy si chtěl se mnou hrát ON, a naopak, kdy náladu na hraní neměl, ale právě jsem ji měla JÁ… A tak mezi námi dvěma docházelo stále častěji k nedorozumění v podobě otisků zoubků a škrábanců na mých rukou, nohou, ale i v obličeji. Pokud k nám někdo šel na návštěvu, museli jsme Filipa zavřít buď do špajzu, nebo na wc, protože při společném pobytu návštěvy s ním v naší jedné místnosti prskal, cenil zuby a kousal… Zkrátka v tomto ohledu to byl „zlý hlídací kocour“.

Rád pozoroval z okénka špajzu, co se děje v ulici před domem – mělo to bohužel jednu dost podstatnou nevýhodu – máma se bála, aby nevypadl z okna, takže Filip sedával na okenním parapetu s oboječkem na krku a řemínkem – ovšem občas chtěl jinam, a tak mámě nezbývalo než odbíhat od práce a Filípka vzít a přenést jinam… Bylo víc a víc jasné, že mne Filip moc nemusí, jak přicházel do puberty, byl i víc a víc agresivní. Možná by na zklidnění pomohla kastrace, ale tu táta jako mužský zavrhl. A tak naši začali hledat pro Filipa náhradní domov.

Můj bratr tehdy bydlel s rodinou na vesnici a jeden z jeho kamarádů se nabídl, že kočky doma má a klidně by si dalšího kocourka vzal. Přivezly jsme tedy s mámou Filípka do Ohrobce, kamarád přijel na motorce, Filípka si strčil pod bundu na prsa a nastartoval… na ty kočičí oči, vyplašené a nejspíš instinktivně tušící, že nic dobrého ho nečeká, asi v životě nezapomenu… Co následovalo potom, znám spíš jen z vyprávění – asi po více než hodině přijel kamarád zpět i s Filípkem – ruce měl výš než po lokty rozškrábané a rány natřené jódem.

Přijel s kocourkem domů, pustil všechna zvířata k sobě a následně už jen řešil, jak je od sebe dostat – žádné pomalé seznámení, oťukání, setkání na chvíli a na dálku… A podle situace usoudil, že to nemůže fungovat. A pak se chlapi poradili v hospodě u piva a místní myslivec Filipa zastřelil… Na moje mínění se nikdo neptal, i tak mi vše řekli, až bylo po všem. O můj názor nikdo nestál. Kdyby se byli optali, nikdy bych tohle nedovolila. Domů jsme se s mámou vracely autobusem a ostatní cestující si jistě museli myslet, že jedeme z pohřbu někoho z rodiny… brečely jsme obě celou cestu a dlouho potom. Od té doby vím, že nesmím zklamat jedinou další kočičí duši, kterou v životě potkám. Dlužím to Filípkovi.