Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996Diskuse k článku
PSI: Co od vás potřebuje pes?
Upozornění
Litujeme, ale tato diskuse byla uzavřena a již do ní nelze vkládat nové příspěvky.
Děkujeme za pochopení.
|
J. Hlavsová 24.6.2020 12:02Asi reaguju pozdě, ale byla jsem v nemocnici (ledvinokámen se se mnou nechtěl rozloučit-tu bolest nikomu nepřeju), ale nemůžu jinak, protože na jedné fotce je Kora s briardem. To byla ještě v pubertě, byla kontaktní, vstřícná a milá ke všem. V dospělosti se to změnilo, co vyhodnotí jako nebezpečí, po tom vystartuje, ale právě v časopise Pes,.... psal odborník k tomuto plemeni, že vzhledem k vlčím předkům nejde u některých jedinců plachost a nedůvěřivost odstranit. Goliáš je jiný případ, na všechno řve (Kora ho pak jakoby brání), ale při bližším kontaktu je s každým kamarád. |
|
L. Blaza 22.6.2020 19:56Evo skvělý a potřebný článek! Liko, dnes jsem ze starých brambor upekla Janssonovo pokušení a je to úžasný! Zařazuji do seznamu jídel. |
|
Z. Lika 22.6.2020 20:39Blážo, to jsem moc ráda :-) |
|
M. Crossette 22.6.2020 18:52Diky Evo. Doma už psa bohužel nemáme a mít asi budeme. Ale články o nich a jejich výchově stále ráda čtu. Jsou pro mne i tak trochu hojivé, protože si uvědomuji si, že jsme při výchově Trixie zase tak moc chyb neudělali a že se u nás měla dobře. Při tom jak Trixie, tak sousedčina Sadie (která byla skoro jako naše) neměly začátky lehké. Sadie byla jako malé štěně u bývalých "majitelů" bita, uvázaná aby nemohla před trestem uniknout. Prý proto, že byla příliš skotačivá, neposlušná a starší pes, právě kvůli kterému si jí vzal, to těžce nesl. My to zjistili hned při první procházce, když se vodítkem omylem omotala kolem sloupu a děsně zpanikařila. Netušili jsme proč a (až později jsme se dozvěděli důvod). Nebo když tu jednou moje maminka před Sadie upustila svoji hůl a fenka stáhla ocas a rozklepala se. Byly to situace k pláči, protože to jsou momenty, kdy vám zvíře nemůže popsat svoji krutou minulost, abyste pochopili. Přesto Sadie na lidi nezanevřela, ba naopak. Obě fobie se nám povedlo "vyléčit", takže když se později Sadie omotal kolem sloupu, či kmenu stromu, už nepanikařila a stačilo klidně říci "go back, back" a ona kolečky vycouvala z omotání. Klacků a tyčí se také přestala bát, mohli jsme jí je podávat či házet na hraní. Trixie zase první rok života prožila zcela nevšímaná, přesto zůstala k lidem milá. Když jsme si nakonec mohli vzájemně zcela důvěřovat (tedy ona měla jistotu, že ji neopustíme a my jí za to mohli muchovat na zemi z hlavami těsně u sebe), byly to krásné pocity a nezapomnutelné momenty. A tak vždy moc ráda čtu o tom, kde lidsko-psí vztahy dokonale fungují k oboustranné spokojenosti, tak, jak to má být. |
|
|
E. Zvolánková 23.6.2020 7:27Maričko, vy jste pro zvířátka udělali a děláte mnoho dobrého. Je fakt, že zvíře nám neřekne přesně, proč se něčeho bojí, ale u tak extrémních strachových reakcí, jako popisuješ u té fenky sousedů, se to dá dovodit, že původcem je člověk. A psi jsou naprosto jedineční tím, že jsou schopni i přes několikerou velkou zradu člověku znovu začít důvěřovat. Zkouší to s námi znovu a znovu. Je to obdivuhodné. A je moc moc smutné, že je oproti těm zrazeným psům pořád ještě dost málo lidí, kteří je pochopí a dokáží (a hlavně chtějí) jim pomoci. Vy jste jedním z těch psích andělů. |
|
|
Z. Lika 22.6.2020 18:02Našeho psa jsme kdysi neúmyslně vystrašili kapří hlavou, a to jsme si mysleli, jakou nebude mít radost |
Psa jsem sama nikdy neměla, ale články tohoto typu jen hltám a vítám.
|
|
E. Žampachová 22.6.2020 19:45Jednou jsme našli velkou prázdnou škebli rybniční - obě půlky krásně srostlé, délka nejméně 20 cm, krásně otevřená. Dalmatonka Kora z toho byla na infarkt, neseme potvoru, která na ni tákhle otvírá obrovskou hubu |
Nikdy nevíš, čeho se je pes chopen leknout.
|
Z. Jenny 22.6.2020 19:50Naše Ája I. se panicky lekla vzrostlého křenu,který trčel z trávy. Chodili jsme v uctivé vzdálenosti kolem až se k té hrůze přiblížila sama,očichala a vzala na vědomí,že křen nekouše a nevraždí. :-) |
|
T. Zana 22.6.2020 13:35Evo, ty bys měla psát o psech knihy! |
|
|
E. Žampachová 22.6.2020 14:22Já je nepíšu, já je prožívám |
|
|
A. Zemanová 22.6.2020 13:09I když už Tvé psí rady nepotřebuju, vždycky si je ráda přečtu, protože je to vždycky zajímavé. Zpětně také víc rozumím chování Anky a Pídi. Hlavně Anka myslím nikdy ničím nedorovnala jistotu, kterou měla v Pídě , již náhle ztratila ve dvou letech. Řešila jsem tehdy vážné a dlouhodobé zdravotní problémy syna a tohle jsem podcenila. Ona Anka byla celkově svéráz a já určitě nejsem rozený výcvikář. To je taky důvod, proč zůstávám u koček. |
|
D. Ruščáková 22.6.2020 10:07Díky Evo, skvěle napsané, ostatně... jako obvykle. Však jsem se od tebe učila - a nezapomenu, jak jsem kdysi pro maličkou Berry poplácávala v živém plotě "zapomenutý" dětský kočárek. Byl tam skoro čtyři dny, tak jsme si ho šly každý den prohlédnout, až Beruška uznala, že i když je tam fakt divnej, je ok. Díky tomu nikdy potom neřešila kočárky na ulicích. Strach u psa jsem vlastně řešila poprvé až s Ari (můj pátý pes), zato to bylo drsné. Ari má totiž dost vražednou kombinaci velmi silného ochranného pudu a zároveň osobní nejistoty. Jinými slovy, útok ze strachu (většinou ne o sebe, ale především o mě, později o děti), bylo něco, co jsem musela předvídat a řešit. Kupodivu to vlastně nikdy nešlo vůči psům, bylo to namířené hlavně na lidi. Možná i proto, že psy u nás vždy lustruje Berry a když je schválí, Ari je neřeší:)) Pokud jde o mě, měla Ari jako mladá fenka dojem, že a) já se o sebe nepostarám b) Berry bere moji bezpečnost až moc laxně:)) Nakonec jsme ji s Berry přesvědčily, že to zvládáme, takže teď už je většinou v klidu. Tedy... pokud mě někdo nepoleká nebo se nesnaží na mě řvát (pak musím nejdřív chytat Ari, pak až řešit hrozbu). Ale je fakt, že mi její vrčení už párkrát pomohlo, potuluju se většinou sama jen se psy a občas prostě nepříjemné lidi potkám. Pokud Ari zavrčí, máme kolem sebe okamžitě spoustu místa :) Musím říct, že se tak první případ strachu u mých psů stal skutečnou výzvou... |
|
|
E. Zvolánková 22.6.2020 11:03No, tak tu ochranitelskost vůči sobě řeším u Edy taky. V naprosto běžných sociálních kontaktech nemusím, to jsou mu lidi ukradení, ale třeba běžce - chlapy, kteří probíhají velmi blízko nás, by rád preventivně "upozorňoval" štípancem, že na mě nemá nikdo šahat |
No a pokud si na mě někdo začne otvírat hubu, tak jí Eda rázem otvírá taky a dotyčný si obvykle dále rozmyslí zkoušet cokoli dalšího. V tom je to zase fajn, že se s Edou taky nebojím jít ven.
|
|
D. Ruščáková 22.6.2020 11:26Je fakt, že mohu jít s holkami na volno v neděli odpoledne přes Lužinský Central park v Praze a vše je v pohodě. Nevadí jim děti, běžci, cyklisté, se psy vycházejí... prostě pohoda. Pokud jsem v lese s mužem nebo některým z dospělých synů, taky pohoda. Jakmile jsem v lese sama, nebo sama s vnoučaty, tak Ari jede na high alert režim:)) |
|
|
E. Zvolánková 22.6.2020 12:31Tak to máš dobré, Eda jede na "high allert" režim tak nějak podprahově pořád, ale protože jsem socializaci věnovala fakt hodně času, tak spoustu věcí jako ohrožení nevnímá. Lidi, děti, běžky (ženské), cyklisti, to nejsou hrozby, ale funící běžící chlap....to prostě pro něj OK asi nikdy nebude, pokud to teda není chlap, kterého zná. Některé běžce třeba potkáváme častěji, tak ty už řešit přestal, i když běží blíž. |
|
|
Z. Miki 22.6.2020 8:23Jako obvykle, skvělý článek. Yumminka se takto "bála" jorkšíráků. Protože byla jak buldozér, nechtěla jsem ji k nim pouštět, aby je neušlapala. A tak si z toho vyvodila, že to musí být hrozně nebezpeční psi, když k nim nesmí, zatím co s jinými plemeny může řádit jak chce. |
|
|
E. Zvolánková 22.6.2020 11:10To je taky zajímavý postřeh. Eda je s malými psy obvykle kámoš bez ohledu na pohlaví, ale pokud potkáme nějakého opravdu prcka, který na nás hystericky řve, tak Eda obvykle vrtí ocáskem jako o život a nahodí "taneční krok" a tváří si "OK, kámo, klídek, já jenom procházím" |
|
|
Z. Miki 22.6.2020 16:42No, ona naštěstí nebyla agresivní, jen si udržovala "bezpečný odstup". Takže občas kolemjdoucí v údivu sledovali, jak vzteklý jorkšír "žene" před sebou velkého knírače |
|
Z. Xerxová 22.6.2020 6:42hezké pondělí všem Zvířetníkům a zvířátkům Moc pěkně napsáno. Night se bál asi nejvíc závěsu poletujícího ven z okna u sousedky, když byl průvan... Ale stačilo říct, "zavoláme holkám, že mají záclonu venku" - a už se uklidnil. Věděl, že už je to v řešení :o) Se psy (psy - ne štěňaty a fenkami) problém máme. Je to první naše doga, kde musím mít oči na stopkách kvůli psům, a včas přivolávat. Jednak za problém může fakt, že sousta psů si na obřího mladičkého troubu dovolovala a šikanovala ho (to je fakt) případně předvedla útok ze strachu (ale on má všechny pejsky rád, já nevím, proč na Najta zaútočil... jsem slyšela často)... a jednak za problém může můj strach z kontaktu... já vím, že kdyby fakt chtěl, 80 naštvaných kilo prostě nezastavím. A tak raději přidělat na vodítko, poodstoupit, posadit psa, nechat druhého projít, pochválit Nighta a vypustit ho. On už za psem aktivně neletí, kontakt s cizími psy nevyhledává... Nežere všechny psy - po rozkoukání si dokáže v pohodě hrát. Ale neriskuju |
|
|
E. Žampachová 22.6.2020 6:52Tohle je skoro normální problém, psí kluci bez rozkoukání často dřív konají, než myslí. Ale přesně jak píšeš, jde o řešení. Pes na vodítko, posadit a když snese, že kolem něj druhý projde, pochválit a vypustit. Ne jak jsem byla nedávno svědkem: borderák hystericky řval a zmítal se na vodítku (cca 20 kg panička udržela) se zjevným záměrem sežrat kolemjdoucího psa (o něco nešího). Panička borderáka ze všech sil držela říkala "nech ho, hodný pejsek, nech ho, hodný pejsek..." Myslela jsem, že ji přetrhnu, nicméně protože jsem měla i naše holky, tak jsem se nemohla angažovat, abych to nezhoršila. Pes byl evidentně nejistý a vodítko jen zvýšilo jeho sebevědomí. Jenže lidi si pořizují "nejchytřejší psy" borderky s tím, že když je chytrý, tak vlastně ani nepotebuje vychovat. Proto jsou asi nejproblémovější psi v okolí. Ne kvůli plemenu, ale kvůli majitelům. |
|
|
E. Zvolánková 22.6.2020 7:29Ahojte všichni a Evi díky za báječný článek. Je v něm přehledně řečeno mnoho pravdy. |
|
|
E. Žampachová 22.6.2020 10:32Bezpapíroví zlaťáci jsou často po předcích, kteří neprošli bonitací kvůli povaze. Všichni mají pocit, ža zlatý je opravdu zlatý, ale jsou mezi nimi i ostřejší linie. Z dobrého chovu a dobře socializovaný je to dobrý pes, ale na rozdíl od dobráka hrůzostrašně vypadajícího černého fleta, tan rozkošný zlaťáček může být všelijaký. Hodně záleží na chovu. Jak trochu víc vidím do chovu (jen retrívrů a ne všech do hloubky), vidím, jak důležitá je chovatelská práce pro povahu. Proto jsou krycí psi, které bych nevyužila. |
|
|
E. Zvolánková 22.6.2020 10:59To máš pravdu. Takřka všichni ti psi, které potkávám podle mě budou bezpapíráci a o těch největších hajzlících to přímo i vím od majitelů. Jedna paní je z toho svého psa dost nešťastná, protože ho totálně nezvládá. Pes je její dcery, která ho mámě nechala na hrbu a mámě je psa líto, jinak už by se ho dávno zbavila. Říkala jsem jí už, co by měla udělat, aby sobě i psovi situaci zlepšila, ale nevím, zda už vyhledali odborníka a začali něco dělat. Každopádně paní aspoň měla snahu něco řešit no.... |
|
|
E. Žampachová 22.6.2020 13:39I s takovými psy lze pracovat a zvládnout je, ale je to hodně práce. A pozor na "psí psychology" spousta z nich psům nerozumí. Je to spousta řečí a termínů a nnajdou příčinu, jen víc frustrují majitele a tahají peníze. Existují i lidé, kteří to umí. Ale není jednoduché rozumět všem plemenům. Docela věřím na specializaci ve výcviku, ale už i ve výchově. |
