POTKANI: Víte, starám se o 59 zvířat
"Jasně. To víte, že to vezme nějaký čas. Ale dá se to." Fundovaně odpovím hlasem zaměstnané ženy, co se ve čtyři ráno probudí a za celý den péče kolem zvěře se protančí k posteli kolem půlnoci, kam padne za vlast. Do toho si pomyslím, že těch dvacet až pětatřicet potkanů je potřeba v první řadě vymazlit, aby byli přítulní a vlídní a rozvinula se jim jejich povaha a dobré rysy. Mazlit, mazlit, mazlit.
To ovšem říkám jen těm, se kterými se dostanu do hovoru delšího a už jsem je vyděsila "starostí o pavouky, ještěry a hady" a stále chtějí poslouchat dál. To byste nevěřili, jak jsou lidé hned hotovi s úsudkem o někom takovém, kdo se stará o takovou havěť. Nicméně, jejich nějaká vnitřní masochistická potřeba jim velí ptát se dál a představovat si domácnost s tolika zvířaty. Sama bych byla zvědavá, jestli to u nás, v jejich hlavě, vypadá jak u Addamsů nebo mají jinou, ještě více výživnou, fantazii.
Přiznám se, že se tím sama trochu bavím. A když se jó ptají a jsou hodně zvědaví, prozradím i to, že pro nás i pro zvířata vařím, peču i pečivo a právala jsem v ruce a když jsme si loňské Vánoce koupili valchu, tak se mi hodně ulevilo a konečně jsem mohla mít víc času na zvířata. To už je upgradovaná verze příběhu. Pravdivá. Nikdy nelžu. Tím vším jsem si prošla a teď už se tím mohu víceméně jen bavit, i když valchu stále mám – nahoře na skříni.
A tak si tak povídáme, já už nakonec dospěju k pračce a k tomu, že o pavouky se stará Kojot a já tedy jenom o ty hady, ještěry, blavory, myši, potkany, psa a domácnost. Pěkná hra na ukrácení času, jen co je pravda. Příběhy jak vystřižené z hororu, jaký jsme si jako děcka povídávali na táborech před usnutím. Jenom ve verzi pro dospělé, především ženy.
Dělám takový žertíček už po delší dobu, tak už mám jisté zkušenosti ve vývoji rozhovoru nasbírané. Občas ovšem cizí impérium vrátí úder.
Sedím vedle staršího páru už půl hodiny a jak tak řeč plyne, dostáváme se k mému tématu automaticky.
"Starám se doma o šestatřicet zvířat..." povídám.
"A kde je chováte?" Odpovídá muž, co sedí vedle mě.
"V bytě."
"A co tam máte?"
"Potkany, hady, pavouky, ještěry... psa... měli jsme i kočku."
"To zabíjím, jak na to natrefím. Chovám kvůli tomu psa a kočky. Pes nespí celou noc a pořád chodí dokola a hlídá. Zabíjí myši líp, než kočky. A to je chováte na maso nebo proč?"
"Protože je máme rádi. Máme chovatelskou stanici potkanů. Jsou s průkazem původu, rodokmenem a tak." Já ti dám zabíjet potkany, chlape.
"Chachachacha. To jsou jako von? Chachachacha."
"Jasně. Dokonce jsou mezi nima i rytíři. Teď konkrétně jsme nechávali nakrývat Sirem Alzheimerem Utahraptorem." A teď to máš, tak si to přeber.
"Takže pro hady? Pro hady. S von." Nemůže si odpustit ideu zkrmování potkanů.
"Ne, na mazlíky. To by se pěkně prodražilo chovateli hadů, obzvlášť chovateli krajt a hroznýšů. To by se nedoplatil." A já bych mu je ani neprodala. Vymazlený potkyš je něco jako pes. Společník. Dost inteligentní, dost hravý, dost společenský. A nemusí se s ním chodit ven jako se psem. Dát sežrat kámoše hadovi, to už není jen tak.
"To já mám krávy. Pak je pěkně zabiju a mám maso. Na zabijačce se sejde celá rodina. Dá to taky práci." Pobaveně odpoví. Bodejť by nebyl pobavený, když srovnává krávy s potkanama. Takže sedlák.
"A co máte ještě za zvířata?" Ptám se já.
"Teď na to nemám čas, ale ještě bych chtěl tak dvě tři prasátka. Žena by jim pěkně vařila a pak by byla dobrá zabíjačka." Na to už nemám co říct. Jak si mám povídat o chování zvířat s někým, kdo myslí jen na to, jak je zabít?
Jak to, že jsme na stejné úrovni? Chovatel jako chovatel? A v čem je vlastně mezi námi rozdíl? Asi v ničem: oba chováme zvířata z nějakého důvodu a pro nějaký užitek, oba z toho máme radost, i když uznávám, že každý máme radost z něčeho jiného.
Nebo, že by se naší specialitou staly krysy na špejli? S kečupem???
Pak už by tam, pravda, nebyl ani rozdíl etický... Otázkou by však bylo, jak by se uplatnilo to von.
Před špejlí a kečupem jsme si všichni rovni.
