19.3.2024 | Svátek má Josef


PORTRÉT: Valentýn

25.1.2008

Moje smečka jsou dva lidi + dva občasní víkendoví lidi, dva psi, jedno morče a nedávno přibyl ještě malý šedivý Julián, což je příslušník myši domácí a dvě mastomyšky - čili odborně krysy malé (holky posílily ženskou populaci, dosud totiž byla ve smečce drtivá převaha chlapů). Beňa st - Valentýn 1

Doma na mě volají Valentýne, Valísku, Valášku, Valívalíííí, polární medvídku (prý jsem podobný Knutovi), pucíku - to proto, že hubeňour zrovna nejsem. Však se také v mističce, do které dostávám směs obilíčka obilí, přehrabuju, dokud nenajdu něco lepšího a kaloricky vydatnějšího - oříšek, kukuřici, dýňové semínko nebo nejlépe sušený banán. Sem tam mi panička přilepší i kousíčkem něčeho od masa, přičemž to může mít i podobu psí granule, taky beru... Moc rád mám jablka, mrkev, papriku prostě vitamíny v jakékoli podobě.

Jak jsme se našli? Moje panička měla sice potkánka v plánu, ale jaksi ve výhledovém. Prý až přijde čas a revma, artróza, dávivý kašel nebo podobní životní druhové jí nedovolí lítat se psy po kopcích... Takový potkánek potřebuje, aby se mu člověk věnoval a také, aby nebyl pořád jen zavřený v kleci. Ruku na srdce, čas je nedostatkové zboží a volnost?

To jako vypustit potkánka do bytu mezi psy? Prostě nebýt mojí žízně, tak kdoví, kde bych dnes byl... Nejspíš sežraný hadem. Moji sourozenci totiž zmizeli záhy po mém odchodu z obchodu tak nějak ze dne na den, že by zrovínka v našem zapadákově přišlo kolem 15ti zájemců o mazlíčka najednou? Do "zverimáku" chodí moje panička občas nakouknout jako do ZOO. Občas tam mívá chuť prudit, ale protože není na to dost odvážný typ, tak zatím prudila jen jednou, a to když malé bílé myšky měly napáječku tak vysoko, že ji měly jen jako dekoraci. To už fakt nevydržela.

Po čase zase šla kolem a neposlechla hlas rozumu, který ji vždycky před vchodem varuje: "Nelez tam, znáš se...". Šup už byla vevnitř. Dělala jako že jde jen říct zvířatům ahoj, ale ve skutečnosti měla naprosto konkrétní plán - porozhlédnout se po křečkovi. Montynka (křečková, na kterou si možná někdo vzpomene ze starého Zvířetníku) si už skoro půl roku cpala do torbiček dobrůtky za duhovým mostem a paničce se po ní stále stýskalo.

Zkrátím to, prostě zase byla napáječka vysoko. Tedy jak pro koho. Všichni moji sourozenci, když si stoupli na špičky, tak si cucli, já ani náhodou. Takový jsem byl drobeček! Malý, ale šikovný! Hupnul jsem vždycky na ramena bráchům a než mě stihli setřást, líznul jsem kapku vody. Panička na mé vytrvalé pokusy chvíli koukala, vztek se v ní mísil s obdivem a pak rázně mašírovala k pultu. Neprudila sice, ale že by naladila zrovna medový tón hlasu, to se říct nedá: "Beru si toho malého bílého potkánka, nemám na něj nic, tak mi ho dejte do nějaký krabice!!!"

Během čtvrt hodiny jsem byl v akvárku po Montynce a měl plnou napáječku vody pro sebe. Pil jsem a pil a pil... Panička ani nevěděla, jestli jsem kluk nebo holka. Protože potkánci kluci mají většinou docela nápadné chlapské znaky a u mě nic takového neviděla, tak jsem byl holt holka. A teď jak mi budou říkat... Holky potkanky od paniččiny kamarádky se jmenovaly Nataša a Saša, takže prý abych neporušil tradici, budu mít také ruské jméno. Jenže jediné, co si panička honem vybavila, byla Nastěnka nebo Marfuša. Vzápětí se zastyděla, vždyť přece z tohoto jazyka maturovala, tak snad nezná už jenom Mrazíka... Beňa st - Valentýn 2

I hluboce se zamyslela. No přece ta kosmonautka! A byl jsem Valentýnka. Mně to bylo fuk, hlavně že jsem se dosyta napil, ale také jsem neustále baštil a asi tím náhlým přídělem výživy jsem se během tří dnů tak nějak dovyvinul a začalo být nápadné to, co předtím nebylo. No prosím, kdyby neoprášila znalosti, tak jsem byl Nasťák... Tak takhle to se mnou bylo, ale už je to dávno.

Je mi rok a půl a v mé smečce jsem prožil velký kus mého myšího života. Mám je všechny rád. Páneček se lehce distancuje, sem tam se mnou tedy prohodí vlídné slovo, ale přece jen očividně upřednostňuje svého favorita morče Žižku. Mladí pánečkové se sporadicky čas od času kolem mé klece mihnou a než si stihneme trochu pokecat o životě, jsou zase pryč. Navíc ten mladší s sebou ještě vozí jakési exoty - jsou dva a pořád se peleší v písku a jejich předci nevymetali stoky jako moji, nýbrž žili snad v pouštích a podle toho se nazývají pískomilové. Takže panáček má s nimi dost svých starostí.

Ještě větší odstup než páneček si udržuje ten chlupatější pes, Gill. Jejda, to je ale náfuka, jeho excelence dělá, jako že tu nejsem. Zato ten druhý, hnědý, veliký a funící jako medvěd, Sunny, ten mě má rád. Mlátí ocasem, kroutí celým psem a kňučí touhou po hrátkách se mnou. Radši si ale povídáme jen přes mříže. On je totiž takový hatlapa a někdy se zdá, že zašlápne i paničku, natož moji maličkost. Můj soused z přízemí morčák Žižka občas dupe, ale veskrze je lenoch a většinu času se proválí na seně, takže si vlastně na partaj pode mnou nemůžu stěžovat.

Nejradši ze všech tvorů mám ovšem paničku. Když vidím, že si večer na sebe bere košili, po které se mi tak dobře šplhá, už stojím natěšený u dvířek a vím, že teď je náš čas. Chytím ji prst, držím pevně, aby si to snad nerozmyslela. Ale to ona nedokáže, i když je občas už fůra hodin a lidi se obyčejně, na rozdíl od nás právě vstávajících potkanů, přesunují do pelechů. Sedím jí na rameni a čteme si Zvířetník. Někdy mě pustí i ke klávesnici - píšu všemi čtyřmi, předními i zadními. Fuj to byla fuška, to všechno sepsat, tak a ještě předávám slovo paničce:

Musím jen dodat, že Valentýnek je zlatíčko. Věděla jsem, že potkánci jako domácí mazlíčci jsou fajn, ale tenhle je opravdu snad nejhodnější na světě. Je nesmírně vděčný za každý kontakt, líže mi ruku jako pes nebo kočka. Nikdy nikoho nekousl. Neničí věci, ač má v kleci třeba proutěný košíček a jiný potkan by ho dávno rozkousal, Valísek ne. Volnosti má opravdu málo, netroufnu si ho pouštět, pokud jsou psi doma, vynahradili jsme mu to alespoň velikou klecí. Snažím se ale co nejčastěji po večerech najít chvilku, zavřít se s ním v místnosti bez psů a nechat ho chvilku proběhnout. Dlouho jsme bojovali s kožními problémy, které si přinesl už jako miminko z toho zatraceného zverimexu. Byl vždy velmi trpělivý při všech procedurách, kterými prošel. Jezdí s námi v přepravce na chalupu, prostě je to báječný kamarád a já díky němu vím, že bez potkánka v domě asi už nikdy nedokážu být a nebudu čekat na artrózu...

Beňa st.



KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !