PORTRÉT: Týna

Doma na mě volají: Tynčo, zajíčku, ňušínku, chrobáčku.

K žrádlu dostávám: hlavně granulky, kterých mám stále plnou misku, k tomu občas různé dobrůtky jako tvaroh, zeleninu (miluji ředkvičky!), jablíčko, a někdy pro zpestření kapsičku s mňamkou pro pejsky. Asi je to to nejlepší, protože celý svůj život jsem neměla zažívací potíže, a na svoji postavu mám celkem dobrou váhu (5 kg).

Ale já mám mnohem raději: PIŠKOTY!!! Jak slyším šustit sáček, už se běžím podívat, jestli na mě náhodou nezbude. Občas jsem zklamaná, protože ty ďábelské sáčky od těstovin šustí úplně stejně, a to pak běžím zbytečně.

Oblíbená činnost: to je vyhřívání na sluníčku, hra na honěnou s někým ze smečky, u babičky na zahradě procvičování nornických schopností, ale jenom tam, protože zahrada je veliká a nějaká ta díra se tam ztratí. Také se celkem ráda koupu - to pak běhám po celém bytě a vytírám si zbytek vlhkosti z kožíšku do záclon, koberce, páníčkových kalhot, …

Já a moji lidičkové žijeme: v podhůří Jeseníků.

A nejzajímavější na mně je: že nežadoním o jídlo. I ty piškotky, které miluji, sním až po tom, co mi je někdo položí na zem. Když smečka jí u stolu, způsobně podřimuji někde poblíž a když někomu něco upadne (hlavně miminu Aničce), tak to jdu zblajznout, až když mě zavolají. Také mi často říkají, že musím mít mezi předky kozla, protože miluji kytky všeho druhu a kdyby to šlo, byla bych zahradníkem. Takhle jsem si alespoň našla pěkné místečko mezi květináči a tam odpočívám nejraději.

Jak jsme se našli: to je na dlouhé povídání, které asi někdy napíšu samostatně. Tady prozradím jen tolik, že současná smečka mě měla zamluvenou ještě dřív, než jsem se narodila. Byla to odvaha, nikdo totiž nevěděl, jak budu vypadat! Je ale pravdou, že jsme si padli do oka hned na první pohled a já už bych neměnila.

Čím se mohu pochlubit: umím dokonale chodit po městě bez vodítka. Na cestě bez chodníku jdu vzorně vedle paniččiny levé nohy, sklopenými oušky dávám najevo maximum soustředění a nic mě nedokáže vyvést z míry. Na chodníku mám více volnosti, ale většinou si čtu v trávě různé zprávy, nikomu se nepletu pod nohama a před přechodem vždycky vzorně čekám a jdu až na povel. Jsem pejska městská, tudíž společenská. Jezdím se smečkou na všechny návštěvy a chovám se vždy způsobně - to dokumentuje i fotečka, na které spolu s páníčkem sedíme u ohně a čekáme, až hostitelka něco ugriluje.

Chcete vědět něco víc: to si musíte počkat na nějaké zvláštní povídání, svoje stránky nemám, i když mě to mrzí.

Můj člověk je: Alena Zálešáková (Alča) …..

…… která jen krátce dodává, že nás Týna opustila 14. září 2005 po marném boji s rakovinou. Teď už jen vzpomínáme a těšíme se, až se jednou za tím duhovým mostem znovu setkáme …