8.3.2021 | Svátek má Gabriela


PORTRÉT: Rony

11.1.2007

Ale já jo a moc hezky. Mám puntík i na ocásku a to je prý veliká vzácnost, skoro jako bych tam měl diamant. Ale mě je to jedno a našim taky, říkal jim to nějaký znalec a my si z toho děláme doma legraci. Dalmatin - Rony 1

Doma na mě volají: Roňásku, Roňďuchu, Ronýsku a páníček mi říká Sešmujdebil. Nechci slyšet na Uhni a vždycky slyším na Na! Někdy ohluchnu úplně, protože si nepřeji býti zbytečně buzerován.

Narodil jsem se: v srpnu 1994, vypočítali jsme to na 9. srpna. To je opět důležité, protože páníček i obě mladší paničky jsou narozeni taky v srpnu a tak máme všichni dohromady velkou oslavu. Měl jsem šest sourozenců, pět holek a brášku. Když se na mě naši jeli podívat, chtěli někoho víc puntíkatého (vůbec tomu nerozuměli) a to byly jen sestřičky. Ale pán zasáhl, že prý chce psa, protože ženskejch už je doma dost. Já jsem to ještě pojistil, paničce jsem strčil čenich do rukávu a už se od ní nehnul.

Funěl jsem vydatně, taky jsem byl největší a nejtlustší, no prostě jsem se snažil, abych byl zapamatovatelnej. Když mě bylo šest týdnů, tak panička mé maminky musela jet do lázní a volala k nám, ať si mě odvezou. Tak jsem jel a nic jsem ještě neuměl. Ale vůbec jsem nebrečel, věděl jsem, že mě čeká báječný život. Nově postavený dům s neoplocenou zahradou, kde nebylo co zničit, u sousedů půlroční kamarád, dvě lidské holky na hraní, lesy a louky kolem na vylítání.

Malá panička se mnou chodila na cvičák a to mě hrozně bavilo. Umím všechno a jsem prý velmi vychovaný. Jen se mi nechtělo kousat figuranta do rukávu, do lidí se přece nekouše. Jen do Medvěda. Dalmatin - Rony 2

K žrádlu dostávám: granule. Ty sežeru až když už opravdu nic jiného nemám a nevyžebrám. Panička mi vaří rýži s masem nebo kuřecími krky, občas dostanu nějakou psí pochoutku jako vitamínovou kost nebo prasečí ucho apod.

Ale já mám mnohem raději: cokoliv lidského k jídlu, ze závisti sežeru i ovoce, mandarinky nebo jablka. Rohlík si pěkně postavím do tlapek a ukusuju. Jsem společenský pes, přece vím jak se chovat.

Ale nejvíc, úplně nejvíc miluju… papírové kapesníky. Pokud možno posmrkané. To když ukořistím, tak to nedám. Můžete mi z huby vytáhnout cokoliv, kost, hračku, ale kapesník nedám. To ho radši zhltnu a nepochutnám si. Když jdu do restaurace, dostanu třeba šlehačku z poháru na papírovém ubrousku a sním to celé. Uklidím to po sobě dokonale. Takže to není tak špatná vlastnost, nevím proč se mi to nedovolí častěji.

Oblíbená činnost: nejradši jsem venku. Panička si pochvaluje, že díky mě poznala široké i daleké okolí, protože to tady předtím neznala a nechtěla se sem stěhovat. S přestěhováním souhlasila s podmínkou, že bude mít svoji pracovnu a psa. Pracovnu nemá, ale mě ano. Jsem tedy její splněný sen. Jsem si toho vědom a mám ji taky na starost. Chodím s ní - tedy já lítám v soustředných kruzích - a ona se nebojí jít se mnou sama do lesa. Ani za šera. Jsem její bodyguard (tak to říká a protože to říká pyšně, je to asi něco chválihodného). Nikdo se k ní bez mého dovolení nesmí přiblížit nebo i třeba jen zvednout hlas. To se postavím před ni, nahrbím se a zatvářím tak, že si to každý rozmyslí.  Dalmatin - Rony s pánečkem

Měli jsme spolu několik takových příhod i na Velikonoce. A protože nevím co to je, nedbám. To mě musel páníček držet a ten hnusnej chlap od Medvěda honil moji paničku po domě a já se mohl zcvoknout. S páníčkem chodím taky moc rád, on zajde občas do hospody a já tam můžu taky a je nás tam víc. Tedy pod stolem, kde jsem já ne, tam už jinej pes nesmí, to bych ho hnal. Ale vedou se řeči a to je moje. Kdybyste mě viděli, když se něco dělá a pán to konzultuje třeba se zedníky, to u toho nesmím chybět. Panička se mi směje, že kdybych uměl stát na zadních, měl bych packy v bok a tvářil se stejně jako páníček. Tedy velmi důležitě. No, to já umím.

Já a naše smečka žijeme: V Tisé na Ústecku. V Ústí jsme taky chvíli bydleli a nebylo to tak špatné. Jen jsem musel skákat do vany, aby mi umyli nohy a to já nemám rád. Tady prý není tak špinavo, takže mě to čeká jen když prší nebo je bláto. Už máme trávník kolem domu a když je sníh, tak mám tlapky zase růžové s puntíky.

Žije se nám tu dobře, jen mě štve Medvěd. To je vlčák odnaproti. Dokud tu nebyl, byl jsem tady pánem já. Chodil jsem si okolo domu, kamarádil se s dětmi, které mě všechny znají. Sousedka totiž učí ve školce. Dlouho jsme neměli dodělaný plot a tak jsem běhal za fenkami. Všechny byly moje, to byl báječný čas. Naši se zlobili a přivazovali mě, ale já jsem je přelstil vždycky. Pak mě hledali i v noci a leckdy jsem je rád viděl - třeba když mě lidi zavřeli v ohradě. Platili za mě i rozkousaný plot, no užili jsme si všichni. Teď už je mi dvanáct let a nějak mě to už tak nebaví. Taky špatně vidím a docela jsem rád na vodítku. Všude se staví a jsou díry i na místech, která dobře znám. Babička si pochvaluje, že se se mnou dá konečně rozumně chodit a nevláčím ji za sebou. Ona se vždycky bála mě pustit.

Ale s našima běhám po lese na volno a je to prima. Jen nesmíme potkat hajného, ten má vždycky řeči. Přitom mě zvířata fakt nezajímají, tedy kromě psích slečen. A Medvěda, toho bych nejradši zabil. A on mě. A představte si, že panička se s ním baví. Tedy když tam já nejsem. Prý je to chudák. A Matylda taky. To je kůň, o kterém tady už taky psala. Ale to není psí slečna, takže mě taky nezajímá. Tož tak!

Můj člověk je: je to divné, ale Dalmatin!

 

Dalmatin - Rony a pletací gejša

 

 

 

Dalmatin


Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!