Doma na mě volají: Ronečku, Ronýsku, hlavo zubatá, otče běž si vychovat toho spratka! (to když to moje mládě zas někde něco rozkousalo, sežralo, zničilo nebo prostě jen ožužlalo, já nevím po kom to má..)
Ke žrádlu dostávám: granule, sem tam kousky masa, někdy rohlík (ten miluju, lehnu si vždycky jak sfinga, rohlík do polohy vzpřímeně mezi packy a oždibuju malý kousíčky, aby mi dlouho vydržel, mňam), piškoty s tvarohem
Ale já mám mnohem raději: všechno co páníkům smrdí (tady bezostyšně zkopčím svýho synátora, v tomhle je po mě teda určitě!!) od romadúru po venkovní poklady, taky různý kousky co paničce zbydou po řezání a krájení masa, ovoce a zeleniny. Občas zkouším něco šlohnout že stolu, protože jsem na boxíka dost velkej a dosáhnu tam; ale nestojí to za to, páníkové potom se mnou třeba i půl hodiny naléhavě a důsledně nemluví a to je mi pak smutno a provinile koukám zpod stolu a nebaví mě život..
Oblíbená činnost (hračka, hra): No tak jedna z mých nejoblíbenějších aktivit není moc populární, ani mezi ostatními pséky ani u páníků :( a přitom já to dělám tak rád! Jsem totiž nejlepší a největší (panička říká, že trpím utkvělou představou a že doufá, že jednou potkám pořádně naštvanýho velkýho psa, který mě ji zbaví ale přitom snad úplně nepřizabije, chápete to?) a tak to samosebou musím při procházce každýmu kámošovi, kterej není dost pokornej, aspoň připomenout. Panička zuří, ostatní se většinou smějou, páč u toho vypadám jak kdybych byl na kluky (což teda fakt nejsem, to skvrně co mi doma chrápe v pelíšku je toho živým důkazem), jenže když se ten kámoš nechce podřídit, tak holt musím zvýšit hlas. Hned to vypadá drsné a jejich panici, kteří mě třeba ještě neznají, se občas smát přestávají. Jenže já fakt jen řvu, nikdy za svůj život jsem do nikoho nekousl, leda sám sebe v rozčilení do jazyka, to je pak krve jak z vola (panička říká, že to sedí..). Ale už se to trochu lepší, už si dávám i říct, že to pořád dokazovat nemusím. Stejně to už všichni vědí, tak co. Jo jinak ještě zbožňuju hru na nabíhanou, vždycky to rozfofruju daleko od paničky a běžím jakoby přímo na ní, v poslední chviličce těsně uhnu a ona se mě snaží plácnout po zadku. Když moc vyhrává, tak mi to štve, když se ji to naopak nedaří, oba jsme rozchechtaný od ucha k uchu. Taky se pokaždý mužů radosti počůrat, když panik místo hned ven jde ještě do sklepa pro kolo. To jsou lítačky po lesáci, panečku!! Závodíme, teď už bereme na trysky i prcka Charlese, leckdy mi páník ani nestačí :) Páč mám velký nároky na vylítaní a 30 kilásků (pro mě tedy dvojnásobek, protože furt čmuchám a běhám okolo a naběhám toho dvakrát víc než ti lenochove) není žádná střecha, potřebuju takovýhle rychlý projížďky jako sůl, jinač pak doma vyvádím skoro jako ten můj nezvedený synek :)

Já a moji lidičkové žijeme: v Praze, ale naštěstí těsně u velikánskýho lesoparku s nádrží uprostřed, tak je to paráda :) vylítám se tam stejně jako v lese. Byli jsem občas na návštěvě u kamarádů ve městě a to je mi jich trochu líto, všude ulice a smradlavý auta a kámoši pořád na vodítku.. brrr!
A nejzajímavější na mě je: Noooo, kouká mi jeden zub :)) mám po mamince trochu hnutou dásničku, takže když si na to nedávám extra pozor, kouká mi jeden špičák jak velkýmu drsoňovi! Ale umím na povel "schovej zoubek" vystrčit jazykem pysk ven a být zase vzhledný - tedy vzhlednější :)) a taky mi jazyk v klidovým stavu permanentně kouká nakřivo z hubiny, taky kvůli ty hnutý dásni. Prý vypadám jak velkej frajer (což samozřejmě jsem!) nebo jako velkej ňouma (což ovšem nejsem!! a páníkové ať si říkají co chtějí). Problém ovšem nastává, když mi panička nabídne třeba vylízat pikslu po velkým bílým jogurtu, po ty bych se utloukl. Jenže jak mi ji strčí před čumák a já se snažím tu dobrotu slíznout, jazyk mi jede bokem naprázdno a já se pak tvářím notně vyjeveně, že dělám všechno správné a přesto žádná dobrůtka na jazyku!! Panička to (po záchvatu smíchu) řeší tak, že mi ten jazyk do kelímku nabere a pak teprv strčí před čumák, dobrý ne :))

Jak jsme se našli?
Moje maminka Sára (shodou okolností má stejný jméno jako moje nynější ženská a máma mých kluků, asi na tom něco bude že si vybíráme partnery podle rodičů :)) je z Děčína-Ústí nad Labem. Panička mi vyprávěla, jak tehdy v létě 2001 byla moc moc smutná, protože ji umřel její první boxik Ronny na leukémií, prý bojoval víc než rok. Byla z toho taková utrápená a pejska už radši nechtěla. Potom někde náhodou viděla inzerát a protože měla blízko kamarádku, domluvila se s ní, že si k nám udělají výlet. To už mi byl asi měsíc a když mě panička uviděla, úplně se prý rozklepala a rozbrečela. Vytáhla fotku prvního Rondy když byl mimise a panička naší maminky Sáry myslela, že ji to někdo z jejich rodiny poslal, byli jsme si fakt neuvěřitelně podobní. A protože jsem se narodil pár týdnu po Ronyskove odchodu, panička prohlásila něco o reinkarnaci a byla páčka v pelíšku!! Za měsíc mě měli doma :)

Čím se mohu pochlubit?
No tak kromě své výše zmíněné dominance (i když to je prý k chlubení asi stejně jako to moje občasné slintání, tsss) jsem prý velký talent na coursing. Zkusili jsme ho sice zatím jen párkrát, ale pokaždý jsem byl děsně rychlej a občas jsem ten střapeček i předhonil :)) V tomhle se i synček vyvedl, jen nesmíme běžet spolu, to se ho pak snažím dirigovat a on furt odmlouvá a nakonec se někde válíme v trávě a střapec je v čudu. Taky je zajímavý, že jak jsem kápo venku v lesoparku, doma se nějak moc neprojevuju a svýmu potomkovi někdy prý až moc ustupuju. Když on je smrádě nevychovatelný.. Kdo se s ním má pořád rozčilovat, zvlášť když dokáže udělat takovej pohled, že bych mu i já dál vlastní granule (což se výjimečně i stává..). Rodičovství je zkrátka těžká věc, chjo. Kdybych byl býval tenkrát věděl, co z těch příjemných pár dnů se Sárou bude; no asi bych do toho stejnak šel :)))))

Chcete vědět ještě víc?
Stránky pořád nemáme, panička prý nasadí praktiky španělský inkvizice, aby panik něco splichtil :)

Můj člověk je:
Eva P.