Neviditelný Pes

PORTRÉT: Rapír

24.1.2006 21:21

Ale ono paničky je taky dost, tak se hezky doplňujeme, je hodna mého majestátu. Říkají mi Rape, Rapíčku, Rapí, dobytku, kanape, miláčku a tak všelijak podobně. K jídlu dostávám seno a jádro, a taky Gelapony na kopýtka, ale mnohem raději mám chleba, rohlíky, jablka, mrkev a cukr. Nejradši si hraji s hříbaty arabských koní, která jsou se mnou na pastvě, na honěnou a na kousanou, couračky v lese s paničkou jsou zatím práce, protože do lesa se chodí pracovat, a ne za zábavou. Rapír

Já už jsem teď vlastně v zaslouženém důchodu, bydlím ve stáji na krásném statku v Křivoklátských lesích, a panička s páníčkem v Praze v paneláku, což, jak jistě uznáte, nejde moc dohromady, takže za mnou jezdí o víkendech, dovolené a volnu. Ještě mám malinkou paničku, ale ta zatím není moc vidět, protože jsou jí teprve dva roky.

Nejzajímavější na mě je to, co všechno umím, protože jsem dlouhá léta těžce pracoval v lese, stahoval jsem se svým parťákem dřevo, a perfektně se dokážu pohybovat v jakémkoli lesním terénu se zátěží, do kopce, z kopce, po rovině, jakkoliv. Už jsem takhle párkrát paničce zachránil pozadí, když neodhadla terén na vyjížďce. Ona není žádný extra jezdec, a tak na ni musím dávat pozor. Já jsem velmi hodný a klidný, a z práce na ledacos zvyklý, i na auta a kamiony, na řev pily i lidí, i na sledování padajících větví. Dokážu tahat nejen klády, ale i kočár či saně, a panička občas uvažuje o tom, že by nebylo špatné se společně projet i takhle.

Jak jsme se našli?
Našli jsme se docela složitě. Panička měla už jednoho koníka, který byl sice nemocný, ale díky ní nešel s nemocnýma nožičkama k řezníkovi, nýbrž k veterináři, a jakžtakž se poléčil. Ale jak hůř chodil, jednou na výběhu špatně šlápl, a zlomil si přední nohu tak, že jediným řešením bylo uspání. Panička samozřejmě plakala a vykřikovala, že už žádného koně nechce, ale když její kamarád, který se o nás koně na statku stará, jí o mě řekl, bylo rozhodnuto.

Dozvěděl se totiž, že mě můj majitel chce prodat na jatka, protože už mu nevydělávám peníze. Ne, že bych nechtěl, ale pan kočí, můj parťák a jeho zaměstnanec, si po pádu ze střechy pochroumal záda, a nemohli jsme pracovat. Taky končil s podnikáním a neměl pro mě místo, zkrátka slovo dalo slovo (slušně řečeno), taky nemálo peněz to stálo, a místo odjezdu na jatka jsem 19. 6. 2005 přijel na statek.

Tady se rychle zjistilo, že se mi celou dobu špatně starali o nohy, rohovina byla v hrozném stavu, byl jsem špatně okován a neměl jsem správné podkovy. Mistr kovář, který mě dával do pořádku, strašně nadával, ačkoliv je to prý jinak gentleman, který sprostých slov nepoužívá. Nohy mě potom moc bolely, a bolely mě dlouho, až jsem z toho zhubnul, ale teď už jsem skoro v pořádku, kopytní rohovina hezky odrůstá, chodím i běhám a váhu mám zpátky (dokonce s přídavkem navrch). Všichni se nejvíc divili tomu, že jsem chodil, pracoval v lese, poslouchal a byl hodný, i když jsem byl špatně okovaný a bolely mě nohy.

Čím se mohu pochlubit?
Pochlubit se mohu tím, že umím poslouchat slovní povely, poslouchám i na tlak prstů, a chodím za lidmi jako pejsek, když mi srozumitelně dají najevo, co chtějí. Taky se musím pochlubit tím, že mi není žádné standardní sedlo, tak se mi na míru šije nové, totéž platí o celé výstroji. Jsem opravdu velký a silný. Taky se rychle učím chodit pod sedlem, i když jsem to nikdy nedělal, a uměl jsem jenom tahat. Ze začátku jsem se docela divil, co to ti lidé dělají, ale už jsem si zvykl.

Mohu se pochlubit i tím, že jedna holčička, která za mnou do stáje chodí, na mě klidně jezdí i bez sedla, a páníčkové na mě mohou vozit všechny své kamarády. Přese všechno mám totiž lidi opravdu rád. Taky mám samozřejmě moc rád své kámoše ve stáji, ostatní valášky i arabské hřebečky (ale ti opravdu zlobí), i všechna ostatní zvířátka na statku. Já vyjdu s každým, všichni jsme kamarádi a nikomu nedělám potíže. Pokud pochopím, co se po mě chce, ochotně vyhovím - ale to prý je vlastnost celého mého plemene, stejně jako trpělivost. Nejdůležitější ale je, že jsem konečně doma.

Chcete vědět ještě víc?
Napište na mail: G.Hostomska@seznam.cz

Můj člověk je:
Ela - G. Hostomská



zpět na článek