PORTRÉT: Píďa
K žrádlu dostávám: granulky, občas rýži s konzervou 
Ale já mám raději: skoro všechno, počínaje tím, co právě jí kdokoliv jiný než já, konče fuj-věcmi a hlavně obsah koše, mňam
Moje nejoblíbenější činnost: Je okusování mýho spolupsa Eliáše, kterej je dvakrát takovej jak já, ale nechá si to líbit. Taky mu děsně rád kradu hračku, kterou si zrovna přines a občas na něm předvádím věci, které se dají publikovat pouze po desáté hodině
Jak jsme se našli: Podle toho co říkali v útulku, tak jsem žil u jedné paní na dvorečku a pořád jsem utíkal. A tak mě odvezli do útulku, protože takového pejska nechtějí. Popravdě řečeno jsem se tam nudil, nikdo se mi nevěnoval, necvičili mě, ale na to už se popravdě řečeno moc nepamatuju. Pak jednoho dne přišla do útulku panička, chtěla nějakého malého pejska, podle jejích slov prý chce sbírat pouze malé bobečky, a ne žádný hromady, my totiž bydlíme v místě, kde se venčí jen kolem bloku a nebo kolem dalšího bloku.
A tak se zeptala toho pána, jakého pejska by jí doporučil, a on řekl, že tam má momentálně dvacet pejsků a nemůže jí dát ani jednoho. Ale pak jí přeci jen nechal jít dál, na takovou maličkatou jako předzahrádku, která byla od dvorečku s náma pejskama oddělená asi metr padesát vysokým plotem. Panička chtěla ukázat takového černého pejska, tak jí ho tam ten pán přivedl, ale pejsek byl takový smutný, nejevil moc zájem, ani nechtěl piškotky.
A to já zase jó, piškotky já rád, tak jsem se rozběh, ten plůtek jsem mocným skokem překonal, opřel jsem se paničce předníma pazourama o stehno a jako že by ty piškoty mohla dát mě. Ona si to ale vyložila tak, že je mi děsně sympatická, že jsem si jí vybral. No, já nakonec nebyl proti, ono se ukázalo, že má doma všelijaké zdroje dobrůtek, takže jsem si "vybral" dobře.
Bydlíme: v centru Prahy, ale léto trávíme v malém městečku Kouřim v domku se zahrádkou. (Okolo zahrádky máme dva druhy zdí, jednu nižší, druhou vyšší, takže ze země můžu skočit na nižší zídku, z té pak na tu vysokou zeď a tam se procházím, hlídkuju a provokuju ty dva hafany vedle, který se můžou zběsnit vzteky)
A nejzajímavější na mě je: Já jsem celej zajímavej, ale asi je to můj vzhled. Lidi se na ulici zastavujou a říkaj mi, jakej jsem krásnej pejsek a já si vždycky dřepnu, jednu přední nechám viset ohnutou vepředu a děsně se směju a všichni se můžou zvencnout, hlavně rodiče dítek, protože když ty dítka táhnou za ruku pryč, ty nebohý ratolesti většinou pronášejí neobávanější rodičovskou větu: Mami, já chci pejska!
Pak je taky zajímavý, že jsem kastrovanej, to mě v útulku chtěli vyléčit z toho utíkání. To mě teda nevyléčili, ale plyne z toho to, že si rozumím se všema pejskama, protože jim nemám potřebu dominovat. 
A taky asi to, že se nemůžu pohybovat bez vodítka, protože bych asi zakousl nějakého cyklistu, mě totiž děsně štvou, už jsem kousl jednu pani do kotníku a tím jsem to měl zpečetěný. Ale já zkrátka, když vidim ty nohy míhat se ve vzduchu, tak mě popadne lovecký pud a ten nejde vypudit.
Můj člověk je: Evelina Müllerová (magrata)