Doma na mě volají: Papuč, Papuček, Pumlíček, Budulínek, Panenek, miláček, zlatíčko, Mumínek, potvoro čerobílá, okamžitěslezztohostolu, ty drzoune drzá a pod. Znáte jistě všichni:-)

Ke žrádlu dostávám: většinou granule

Ale já mám mnohem raději: masíčko, mlíčko,jogurt, neuvařené těstoviny a všechno co jí panička, občas si i ukradnu. A Adél to dělá taky, akorát vám to zapomněl ve svém portrétu požalovat.

Oblíbená činnost (hračka, hra): S Adélkem si vyhrajeme do sytosti, jinak hračky moc neprožívám, nepotřebuji se honit za nějakou šňůrečkou nebo honit balónek. Vůbec nejsem moc hravý a paničku by mě lovit nikdy ani nenapadlo. Já jsem totiž mazlivý, potřebuji se chovat a hajat paničce nebo pánečkovi na klíně, nebo ležet tak, abych se dotýkal jich obou a chci hladit hladit a hladit. To kompenzuju paničce neumazleného Adéla, ten na klíně vydrží chviličku a nesmí se na něho moc sahat, to hned seskakuje nebo mručí. To já, já jsem nikdy temně nezamručel, ani na paničku ani na něho. Vlastně jo, když za paničkou přišla kamarádka s pejskem, tak to jsem se strachy div nepominul, schoval jsem se pod linku, byl jak struna

a vrčel a po chvíli na pejsku vystartoval a chtěl ji sežrat. Pištěla jak zjednaná a to jsem se jí ani nedotknul, protože panička včas zasáhla. Ale to jste měli vidět, byl jsem dvojnásobnej!

Já a moji lidičkové žijeme: v Brně

A nejzajímavější na mě je: všechno, hlavně moje mazlení. Umím se tak krásně vyvalovat a nastavovat a pomrouskávat u toho a hlavně jsem hrozně ukecanej, s paničkou si vždycky hodně popovídám, protože mi odpovídá:-) A nejvíc toho nakecám, když odněkud přijde a než mi dá do misky, tak tlamičku nezavřu a mňoukám a mňoukám. Teď už to vlastně platí i na pánečka, který s námi bydlí teprve chvilku, ale krmení a mazlení se ujal velice rychle.

Jak jsme se našli? Věřte tomu nebo ne, ale panička si mě normálně koupila ve zverimexu. Byl jsem tam v kleci ještě s jedním kotětem a panička tam přišla něco koupit svému kocourovi, šla se na nás samozřejmě podívat a jak jsem uviděl já ji, tak jsem se pověsil na klec, prostrkoval směrem k ní pacinky a mňoukal a mňoukal a i když prý už další kočku nechtěla, tak beze mě prostě neodešla. A já to hned tušil, už když jsem ji uviděl.

Čím se mohu pochlubit? To jsem v podstatě popsal výše. Jen bych ještě řekl, že jsem dost bojácný a od paničky se moc nehnu, z bytu nevybíhám, abych prozkoumal chodbu a běda, když se objeví neznámý člověk, to se schovám a nevylezu, dokud není pryč. Jednou se mi podařilo spadnout z balkonu (to Adélovi taky, panička je sleróza a když psala první portrét na kdeco si nevzpoměla) a strávil jsem venku 14 dní, než mě panička za pomoci letáčků našla, tak dobře jsem byl schovaný, i když jsem se celou dobu držel u baráku. Než mě odchytla, musela mě chvíli přemlouvat, utíkal jsem jak střela do křoví a chvíli mi trvalo, než jsem si ověřil, že je to ona a šel k ní. Byl jsem celej prašivej, se svrabem v uších, zánětem spojivek a vyhublej. Ale hodnej pan doktor mě dal zas dohromady, to bylo jedinkrát, kdy jsem se nechal dobrovolně bez řevu a děsem vykulených očí k němu dopravit. Jinak při jiných návštěvách před i po jsem vždycky vyváděl. Adél byl venku jen chvilku, protože ho hned odchytl nějaký hodný pán (on se narozdíl ode mě nebojí nikoho a nechá se od každého pomuchlat a o každého se tře), odnesl si ho do kanceláře kousek od našeho bydliště a rozvěsil sám letáčky, že se našel. Když panička volala na uvedené číslo, tak jí dával různé záludné otázky, aby ho nedal někomu cizímu a pak, když si pro něj přišla, tak nechtěl (ten pán) ani kompenzaci v podobě dobrého pití, prý se o zvířátko rád postaral. Teď už ani jeden z balkonu nepadáme (jedna zkušenost stačila) a jsem všichni spolu moc spokojení.

Můj člověk je: kocourová