7.12.2019 | Svátek má Ambrož, Benjamin


PORTRÉT: Neo

19.9.2006 22:41

No, já teda nevím, jestli je to neutrální, spíš mám pocit, že mi to vybrala, protože Matrixe ona může, to jo (pozn. Beda - nevěřte tomu, pěkně kecá!!, Matrixe sice můžu, ale tehdy mě prostě nic lepšího nenapadlo). Neo 1

Narodila jsem se: Na jižní Moravě v jedné vesnici poblíž Jihlavy, někdy asi v dubnu 2002. Přesně to nikdo neví, protože moje máma kočka mě z ničeho nic přinesla odněkud z půdy, ani se nevědělo, že bude mít koťátka. Taky se dodnes neví, jestli jsem se už narodila sama nebo mi sestřičky a bráškové umřeli - na vesnici se ke zvířecím doktorům moc nechodí.

Doma na mě volají: No, a tady je vidět, jak si moje maminka (ta dvounohá) s tím mým jménem naběhla. Ale postupně se nějaké tvary a patvary našly, takže mi říkají Nyny, Nyjonka, Nýna, Nynuška, Nynýýýša, Nyonečka, Neonová, taky beruška, bejunta (oni jsou totiž divný a dost na mě šišlaj - maminka přitom říká, že na vlastní dítě nešišlala, až na kočičku ano), pusinka, pusička, šinta, potom chlupatice, opicechlupatá, malákočka, mojamoja (resp. naaaaaša) a dál různě podle nálady a situace.

Ke žrádlu dostávám: Kapsičky nebo konzervy (o ty moc mňoukám, ale pak se upejpám a nechám se dost prosit, abych papala - ale na druhou stranu mi zas říkají, že jsem "při těle" ) a taky granulky, na ty nejsem vůbec vybíravá a zbaštím jakékoli, ale moc jsem si na ně nezvykla, takže jich nesním moc, mám je jen jako doplněk, abych si mohla kdykoli zobnout, když budu mít chuť a hlad (pravidelně "zobu" před spaním, přece nepůjdu do postele s prázdným bříškem). A protože jsem šelma, což jsem moc dobře věděla už jako mimi, tak taky opravdický maso - maminka se tomu dost divila, když jsem vyváděla jako poděs, hned jak jsem ho poprvé v životě ucítila.

Ale já mám mnohem raději: Hlavně když je pořád něco. Oni se mě sice snažej zhubnout, ale nějak se to nedaří, protože já vždycky moc naříkám hlady a aspoň kousíček pak dostanu. Jednou už ale přitvrdili, koupili mi nějaký redukční žrádlo, konzervy byly BLEH, tak jsem jedla jen granule (ty jím všecky), a to přesně podle dávkování, jen pár kousků na celej den. Měla jsem fakt velikej hlad, víc než měsíc jsem nejedla vlastně skoro vůbec nic a když mě pak zvážili, zjistilo se, že jsem zhubla 10 deka!!!! Tak maminka řekla, že se na to může razdvatři a radši ať jsem tlustá, ale zdravá a hlavně živá (to jsme akorát měli doma Zuzanku, co byla moc nemocná, skoro nepapkala a nakonec nám umřela). Neo 2

Opravdu nejsem vybíravá a člověčí jídlo skoro neloudím, jen si vždycky na stole na talířích zkontroluju, co se podává. Když tak jen kousek šunčičky nebo masíčka. Stejně oni jinak jedí divný věci - zeleninu, rejži, brambory, pečivo, polívky a dokonce i to maso, co mají, nějak zkazej, než si ho dají na talíř. To já radši poctivý syrový hovězí nebo kuřecí, mňam! Taky třeba Pribiňáček, ale na ten je větší expert ta moje nová mrňavá ségra, jenže má smůlu, protože z něj má běhavku. Já vypiju klidně i normální mlíko z krabice a nic mi není. Jenže ho nechci nijak moc, jen tak líznout a ochutnat. To si vlastně vezmu z ruky nebo z prstu prakticky cokoli. Maminka říká, že bych jí z ruky zbaštila i… to, no vždyť víte…

Jo, ale jednu slabůstku mám. Utloukla bych se po vitaminových bonbónkách od Gimpetu (není to reklama??), nejradši mám sýrové, ale jinak vlastně všechny, jakoukoli příchuť a tvar - srdíčka, myšičky, kuličky, juuuu to je dobrota! Taky vitaminovou pastu od nich, lížu ji přímo z tuby, a pak sýrovou, ta prý není vůbec na nic, ale já moc dobře vím, že je NA CHUŤ a to je přece to nejlepší! No a pak nanuka Míšu - on je krásně tvarohovej a studí mi jazýček, jednou zkoušeli, kolik bych zvládla sníst, kdyby mě nechali, a tak jsem je převezla a sežrala jsem ho celej!!!!

Oblíbená činnost (hračka, hra): Jéééje, těch ale je! Když jsem byla menší, tak jsem si hrála skoro se vším, ale největší a dodnes vděčný hit (pozn. Beda - už u třetí kočičky) jsou takové ty plastové kroužky, co jsou pod víčkem na PET lahvi, dají se krásně honit po zemi, kutálet, šťouchat, nosit, házet, aportovat. Ano, slyšíte dobře, já jsem kočka aportovací. Teď se trochu bojím té malé, protože se vždycky odněkud přiřítí jako tornádo, ale dřív jsem jim ho vydržela nosit, dokud mi házeli. Jako první jsem ovšem začala aportovat alobalové šustivé koule (těch mám taky ještě pořád hromadu) a potom takovej skákací molitanovej míček, po tom jsem hupsala a nosila ho v tlamičce zpět. Ale jenom kus před člověka, ať se taky kouká trochu hejhat, no ne? A miluju, když hrajeme "na třetího", to si paničky hážou mezi sebou a já skáču hoooodně vysoko a oni ječí, jak se jim to líbí. Je to vážně zábava. Ale v takovém případě nenosím, protože když jsou dvě, musej si poradit samy a ne si nechat posluhovat od malé ubohé kočičky… Taky balónky a podobné věci jsou celkem zábavné, umím jima totiž krásně driblovat mezi předníma tlapkama, maminka říká, že techniku by mi mohli závidět i naši hokejisti! Máme i nějaký videa, ale ty neumíme nikam dát, abyste se mohli na ně taky podívat. Jsem vůbec sportovkyně - když se zase vrhnu rybičkou a skluzem po hozené kouli, říkají mi Nyjonka-Petrčech. Sice nevím, co to je, ale říkají to dost obdivně, tak snad to není nic špatného.

Já a moji lidičkové žijeme: V Praze, ale už jsem vystřídala za život bydlení čtyři. Heč! Jsem kočka světoběžná (ale psssst, mně se to vlastně moc nelíbí). Neo 3

A nejzajímavější na mě je: Vám to ještě nestačí? Hmmmm, že byste nepochopili, že úplně všechno? Nejzajímavější je totiž to, že to jsem já. Jedinečná a neopakovatelná. Taky první, už nikdo nikdy tento primát mít nebude. Nemazlivá, ale milující a milovaná. Doprovázím paničku věrně i před záchod, kde na ni čekám, dělám jí společnost při práci, vyhřívám se u ní v "solárku", umím ji pozorovat se soustředěným výrazem, kterému rozumíme jen my dvě, a když byla nemocná, tak jsem "držela basu". K tomu myslím není co víc dodat - jsem to zkrátka já.

Jak jsme se našli? To je dlouhá historie a možná by bylo škoda, povědět vám všechno hned. Moje maminka vždycky chtěla kočičku a její dcera mě pro ni objevila na vesnici až daleko na Vysočině, kde jsem měla jít do kravína, ale tam spousta kočiček umře třeba pod koly traktorů a tak. Já byla moc rozkošná a maličká a moc jsem nechtěla být sama, tak jsem to té její dceři jednou pošeptala a ona, protože je to vlastně moje velká ségra, tak to pochopila a až mě mohli vzít od mámy kočky, tak mě přivezla sem do Prahy, no ale to je celé takový jeden příběh, třeba vám ho jednou "namňaukám".

Čím se mohu pochlubit? No přece tím, že jsem nejhezčí a nejšikovnější!!!! Maminka říká, že jsem tak roztomilá, protože mi zůstal kotěcí kulatý obličejíček a mám hrozně veliký kukadla. Taky umím udělat "roztomilou pozici" a to pak dostanu všechno, co chci… A pak možná ještě taky tím, že jsem moc hodná, nikdy jsem nic neshodila, nerozbila - umím totiž chodit mezi věcma jako baletka (a to i dnes, se svým "váčkem", kterým se ale teda nechlubím ani já, ani moje maminka; jenže vy stejně nevíte, co to je, tak to sem můžu napsat).

Chcete vědět ještě víc? Protože je toho o mě hodně, určitě chcete. ŽE ANO!?!?! V tom případě teda ale musíte mamince říct, aby poslala "moje" povídání sem na web.

Můj člověk je: Beda

Beda