Doma na mě volají: Mařenko, Mařko, Maří, když zlobím, tak Mařeno. Oni na mě i různě šišlají, jenže to se abecedou napsat nedá. Zpočátku mi říkali Márinko, ale Mařenka se mi více líbí a tak mi to zůstalo.

Ke žrádlu dostávám různé granule. V granulích vybíravá nejsem, v ostatním jídle se šťourám. Když mi mí lidé chtějí třeba přilepšit nějakou paštikou, musí mi jí nejdřív naředit teplou vodou a udělat mi z ní takovou hustou polívku a tu já potom milostivě slíznu. Docela si dám líbit tuňáka, mám ráda takového hodně najemno, žádné větší kousky vám kousat nebudu. Nejhorší je, když se mí lidé rozhodnou, že mi podají odčervovací prášek. Brrr, to se bráním, to se mi nelíbí. A tak na mě vymysleli postup: asistují u toho tři a jedna injekční stříkačka s vodou. Tou stříkačkou mi kapou vodu přímo do krku abych prášek spolkla. Nakonec se jim to vždycky podaří. Já se potom na chvíli urazím.

Nejraději mám když si ukradnu ze stolu olivu, nebo vánoční cukroví. Taky mě chutnají psí vitamíny, to se mi však nedaří tak často uzmout.V podstatě jsem ale spokojená s těmi granulemi. Pití vody z misky není tak zábavné, jako pití z umyvadla, Moc ráda žvýkám travičku a taky okusuju zelené listy z kytic, co má moje panička občas ve váze. Jenomže to mi nechce dovolit. Přitom mě to tak baví.

Moje oblíbená činnost je honička s mým spolubydlícím čínským naháčem Krejgem. Je o rok mladší a docela si rozumíme. Moc ráda se někam doma schovám, aby na mě nepřišli a tam spinkám. Jenomže mí lidé už většinu mých schovek objevili, tak už to není taková legrace jako dřív, když mě nemohli najít. Pokud panička žehlí, ležím na voňavém prádle. Spaní pod peřinou mě obzvláště baví. Stavím si tam krásné tunely. Jakmile lidé otevřou skříň, snažím se do ní rychle a nepozorovaně schovat. Už několikrát mě tam zavřeli, protože o mě nevěděli. Umím aportovat papírové kuličky a malé klacíky, nosím je pánům před nohy a čekám, až mi je hodí. Ráda si hraju s plyšovými myškami. Vyhazuju je do výšky nebo je proháním po podlaze.

Já a moji lidičkové žijeme v bytě v Praze. Taky jezdíme na chatu. Já tedy moc ráda autem necestuju. Vždycky mě dají do takové přepravky. To potom po cestě mňoukám. Když jede auto pomalu, tak mi to nevadí, ale v devadesátikilometrové rychlosti mňoukat začnu, protože nemám ráda ten hluk. Moji lidé si ze mě dělají legraci, že funguju jako antiradar a kontroluju jim rychlost.

Nejzajímavější na mě je že stejně jako náš pes poznám, když se mí lidé vracejí domů a běžím je vítat ke dveřím. Nejsem moc mazlivá, podrbat se přijdu jenom když sama chci. Slyším na své jméno a umím přiběhnout na zavolání, jenom se mi musí chtít. A jsem moc roztomilá šedivka se zelenýma očima.

Jak jsme se našli?
Mí lidé se rozhodli, že si mě pořídí asi půl roku na to, co se jim záhadně ztratila kočička Micinka, kterou měli na chatě a byla venkovní. Já venkovní nejsem, protože se o mě bojí. Mě to nevadí, mám pěkná místečka na oknech se sítí a tam se vyhřívám, nebo pozoruju všechno, co se venku děje.
O tom, že si pořídí zrovna mě se rozhodl můj pán s menším pánem. Byla jsem moc roztomilé kotě, které se doma velmi rychle zabydlelo. Přivlastnila jsem si všechny výšky a odstranila z nich to, co mi tam překáželo. Květiny, vázy a jiné zbytečnosti. Když jsem už moc zlobila, dopadla na mě sprška vody od dvounožců. Tak jsem brzy pochopila, co nesmím dělat. Přibližně po roce se u nás doma najednou objevilo štěně čínského chocholatého psa. Žárlila jsem na něj a chtěla mít své lidi jen pro sebe. Začala jsem se přecpávat granulemi, neboť jsem se domnívala, že mi to skákající štěně všechno sní. Kočky, já vypadala! Po nějakém čase jsem se s novým hafíkem srovnala, uklidnila se a začala být zase normální. No a teď jsou z nás velcí kamarádi.
Naučila jsem se s lidmi mluvit a oni to pochopili. Umím mluvit očima. Když si mě nevšímají, přijdu do nich strčit packou. Nebo tence zamňoukám a dívám se při tom na ně. Buď si říkám o to, aby mi pustili tenký proud vody do umyvadla, že se chci napít, chci si hrát a nebo prostě jen chci, aby si mě všímali. Ráda si hraju na schovávanou. Když už nevím, kam bych se schovala, udělám takzvané mimikry a splynu s okolím. Na to jsem opravdu pyšná, protože když třeba ležím přímo před pánem a on mě nevidí, je to pro mě veliká legrace. A oni žasnou, jak je to možné, ale já to nikomu nepovím. Je to mé tajemství.

Čím se mohu pochlubit?
Jsem moc krásná. Jsem zvědavá jak opička. Kamarádím s naším psem. Ráda sleduju rybičky v akváriu, je to uklidňující.

Chcete vědět ještě víc?
Moje panička o mě píše na našich internetových stránkách www.krejg.estranky.cz. Jsou tam k vidění moje fotky a taky povídání o mě.

Můj člověk je: Lenka, Petr a Péťa Blažkovi.