Budoucí panička se na mě jela jen podívat (cha cha), nakonec se jí tak zalíbil můj čumáček a veselá nátura, že si vzala dovolenou, nakoupila vše potřebné a za týden si pro mě přijela. Doma nikdo nic netušil, tak to bylo celkem veselé, ale svůj úkol jsem zvládnul na jedničku a dneska na mě šišlá celá rodina.

Jak na mně volají: nejčastěji Jejmí (vlastně Džejmí), Jejmule, Jambíno, Pudelko, Prdelko, Prdoslave, Chlupe Chlupoviči. Když dělám, že neslyším, použije panička lépe slyšitelné Jejmysídělejkemně.

Ke žrádlu dostávám: granule, občas jogurt, vajíčko, sýr nebo vařené kuřecí a rýži (to když zlobím a něco venku sežeru a je mi špatně)

Ale mám mnohem raději: cokoliv, co chce sníst někdo jiný. Mám to promyšlený a když ostatní jedí a nic mi nechtějí dát, tak si hraju s žvýkací kostí a hážu ji na stůl, abych dal ostatním najevo, že já se umím rozdělit. A občas náhodou, opravdu jen náhodou, spadne ta kostička přímo do talíře. To si potom všichni užijeme hodně legrace. Na návštěvách takové věci nedělám, jsem slušně vychovaný a jen tak ležím vedle stolu. Ale když na mě někdo zavolá, přemístím se z jednoho místa na druhé rychleji než MIG 21.

Oblíbená činnost: jakákoliv, kromě ležení. Moje nejoblíbenější hračka je malý nerozžvýkatelný míček. Když mi ho panička dá, dovedu si s ním sám hrát třeba hodinu. Zkouším různé zábavy, jako třeba, co se stane, když ho budu žvýkat na okraji gauče? Spadne jako vždycky, nebo dneska ne? A když ho hodím pod lednici, vykutálí se sám, nebo pro něj poleze panička? Nejšťastnější jsem, když mi ho kdokoliv háže hooodně daleko. Taky celkem dobré je, když se někam zakutálí a já ho musím hledat. Jsem trpělivý záchranář, takže ho hledám třeba půl hodinu. To mi vůbec nevadí, že venčič by třeba rád do práce, hlavně že jsem ho našel.
Všiml jsem si, že když jsme na chatě, tak mi ho ostatní naschvál háží na druhou stranu, než běžím a já ho pak ve vysoké trávě hledám třeba hodinu. Nezlobím se na ně, protože jsme na zahradě celý den a času máme dost. Jen nechápu, proč mi nabízí šišku, když jsem ještě nenašel míček. To mě asi zkouší, jestli jsem pozorný. Ale na mě si nepřijdou. Taky hrozně rád chodím na procházky. Chodíme do lesů polí a luk a panička si pochvaluje, jak hezky hubne. Chodíme taky na poslušnost a na agility. To už mě tak nebaví, protože se nemůžu pořád honit s psími kamarády, hopsat do výšky jako hříbátko a poštěkávat na psí slečny. Musím totiž chvílemi dělat, co panička chce a uznejte, že když je kolkolem tolik srandy, proč zrovna já mám chodit u nohy nebo si hlídat zóny?
Někdy o mně dokonce tvrdí, že nerozumím některým povelům. Třeba řekne: "Jejmi jdeme" a já naprosto jasně slyším: "Utíkej k támhle té borovici, najdi tu nejhezčí a největší šišku a rychle poběž mým směrem." No, posuďte sami, že moje ouška jsou naprosto v pořádku!

Žijeme: na okraji Prahy, kde je spousta přírody, panička si myslí, že v takovém krásném prostředí by to chtělo dalšího psího kamaráda a tak se těším, jak to dopadne.

A nejzajímavější na mně je: ač mám spoustu energie, panička říká, že až na těch pár párů bot (za to si může stejně sama, neměla je nechávat v otevřeném botníku a jít do práce, škoda, že už to neopakovala), jsem překvapivě hodnej pes. Ona mě taky moc nezlobí, tak copak bych prováděl, no ne? A taky je zajímavý, že na dálku poznám pudlíka, i když je ostříhaný, vzpomenu si na tety a mámu se ségruší a to se pak hrozně raduju a běžím si hrát. Jo a taky je zajímavý, že ač mě to nebaví, panička mě vždycky nějak povzbudí a vybičuje a pak vyhrávám na výstavách. Mám slíbeno, že až dostanu titul českýho žampióna, tak mi ostříhají chlupiska a nebudu muset po vycházkách stát ve vaně a nechat se česat. To mě totiž vůbec nebaví. Tak se na to už moc těším. Panička si taky se mnou povídá a já jí rozumím. Dneska například říkala: To nic nebylo, nerozčiluj se a klidně spinkej dál. Tak jsem zase zavřel oči a spal dál. Takhle dobře jí rozumím. Haf haf.

Chcete vědět víc? Jo a můžete taky mrknout na stránky Hadopasů, kde mám fotky Jamal, alias Jejmie, alias Prďola

Můj člověk je: Karolína Rafajová