PORTRÉT: Grizzly

Narodila jsem se: To taky přesně nevím, ale asi koncem října 1997.

Doma na mě volají: Grizzly, Grizzlicaku, Cacinko, Madam, The Best Dog There Ever Was, Square Nose, Grizlicko Sluníčko, a taky někdy ty prase jedno - i když můj paniček tomu říká piglet. A dědeček český, který už za mnou nejezdí, mi říkal Kryšpínko, protože ta Grizzlinka mu zněla moc drsně.

Ke žrádlu dostávám: Ráno granule s vývarem a večer granule s masovou konzervou. A taky každý den rybí tuk, aby se mi leskl kožíšek a glucosamin, aby se mi lépe běhalo.

Ale já mám mnohem raději: Za prvé: všechno, co moje česká babička má ke snídani. Za druhé: rajčata, rajčata a rajčata. Za třetí: chleba. Za čtvrté: ovoce a zeleninu. No ale když mi páníčkové dají kousky kravské kůže ke žvýkání, tak si odepřu i rajče a jdu si tu kůži žvejkat do ústraní, aby mi náhodou tu dobrotu nesežrali.

Oblíbená činnost : Když jsem byla mladší, tak mě že všeho nejvíc bavilo přenášet dříví z hromady u plotu a stavět z toho nové hromady u garáže, i když páníčkové z toho neměli zrovna radost. Nevím proč, vždyť jsem jim to dříví do krbu přinesla blíž. Nějak mi to zatrhli. Teď mě spíš baví běhat za svetýlkama, jako když se jde večer ven s baterkou, tak se snažím to světýlko sežrat.. Strašně řada hraju fotbal se vším, co se kutálí, a často vyhrávám - asi proto, že umím dobře chytat a odkopávat přední packou a taky, že u toho hodně vrčím. Ale mám problém s tenisákama, protože hrát se dá jen s čerstvejma a moji lidí nechápou, že když se tenisák žužlá celej den, tak ztratí elán a barvu. Já chci jenom ty, co voní novotou a nejsou špinavý a zaslintaný. Taky ráda diriguju kočky, dodiriguju je až ke stromům, ale ještě jsem se nenaučila, jak je dirigovat na stromě. Jo, ale když kočka měla koťátka, to byla jiná. To jsem se o ně starala, čistila jim kožíšek, přenášela je v pusince, a když zlobily, tak jsem je jemně přišlápla tlapou. Holt jsem pomáhala. Ale teď už vyrostly a není s nima tolik zábavy a starostí. Moje hlavní práce je hlídat pozemek, což dělám vydatně, hlavně když přijedou popeláři. Taková drzost, všechny ty voňavo-smradlavé zbytky našeho jídla odvezou. A pak taky doprovázím pánečka a jeho kamarády, když hrajou na kytary a foukací harmoniku. Mám velkou gumovou pískací kostičku a prasátko a můžu to s nemá táhnout celý večer. Jenom nerozumím, proč mne nenechají hrát na jejich kytary a taky proč nechtějí hrát na moji kostičku - vždyť je to jak ta jejich foukací harmonika. A aspoň jednou za rok jedu na ostrov, kde mužů běhat volně po pláži, požírat zdechlé smrduté kraby a nadávat pelikánům. To se mi pak ani nechce domů. Ale úplně že všeho nejradši se držím s lidma za ruce.

Méně oblíbená činnost: Jak už jsem říkala, ráda jezdím v autě. Ale občas ty lidí nemají rozum a jedou nahoru a dolů a do zatáček (říkají tomu hory) a já chci vystoupit protože se mi točí hlava a oni mne nenechají vystoupit, i když tluču vší silou na dveře. Uklidním se akorát, když si se mnou někdo lehne na zadní sedadlo, zakryje mi oči abych neviděla tu hrůzu a nechá mne žužlat kravskou kůži. Ale stojí to za to, protože pak v tom kempu mne mají všichni moc rádi a já podávám tlapky a poznám spoustu nových lidí.

Absolutně neoblíbená činnost: Když lidičkové dávají věci do toho, čemu říkají kufry a mluví o tom, že jedou do Česka.. Snaží se to přede mnou skrývat, ale stejně na to přijdu.

Jak jsme se našli: Když jsem byla úplně malinkatá, tak mne někdo přinesl do domů, kde bylo strašně moc psů a byli tam na mne docela hodný, říkali tomu útulek. Ale pak někdo řekl, že my všichni psi musíme jít pryč. Jeden den přišlo hodně lidí a tak jsem se snažila vypadat dobře, ale měli mne někde zastrčenou v koutě a dlouho si mě nikdo nevšímal. Konečně můj budoucí páneček našel mou klec a smál se na mne, a tak jsem mooooc vrtěla ocáskem. Když mne vzal do ruky, řekl mi, že vypadám jak medvídě grizzly a to se mi tak líbilo, že jsem mu dala pusu lízací a všechno to bylo zařízený. Za chvíli jsem už měla svoje lidí s domem a zahradou.

Já a moji lidičkové žijeme: Na venkově v Jižní Karolíně, ale blízko hlavnímu městu, kam panička musí dojet každý den, aby bylo na granule, dobrůtky, zahradu a jiné věci, co mám ráda.

A nejzajímavější na mne je: že kam přijdem, tak se lidí ptají, co jsem za exotické (a krásné) plemeno. Asi tím myslí, že mamince a tatínkovi se zadařilo. Můj páneček říká, že jsem čistokrevná venkovanka, a panička říká, že jsem rozená dáma, pokud ovšem nevybírám kočičí hovínka.

Čím se mohu pochlubit: Tak to nevím, já jsem dost skromná. Ale lidí říkají, že jsem strašně hodná, a chytrá a furt se směju. A poznám slušné lidí od špatnejch a umím to páníčkům sdělit, protože oni na to ne vždycky hned přijdou.

PS: Tak tohle jsem za naší krásnou milou Grizzlinku napsala někdy loni v říjnu a neposlala, protože jsme chtěli preskenovat nějaké fotky. Krátce potom začala Grizzlinka špatně chodit na zadní, vypadalo to, že má trochu ujetý páteřní obratel, tak jsme to chvíli léčili, děvečka milá chodila zas lip, ale pak se to vrátilo masivně a fofrem a ukázalo se, že má rakovinu míchy. Pro milovníky zvířat: Máme několik koček, jednu striktně domácí a 4 více méně venkovní. A když na tom Grizzlinka začala být špatně, tak ty kočky kolem ní dělaly takový kruh, lízaly ji čumáček a hlavičku a hlavně se od ní nehly. Někdy snad opravdu ta zvířátka ví víc, než my lidí. 22. listopadu jsme ji s manželem a se synovcem z Prahy na návštěvě a jeho přítelkyni odvezli napůl bezvládnou a v bolesti na poslední výlet autem a pak ji uložili doma na oblíbené její místečko mezi růžema a rajčatama. Jsme vděční za každý den z těch osmi let, co jsme ji měli.