Narodila jsem se:
Panička má v kalendáři poznamenáno, že mě našli 27. 10. 1997 a narozky mi stanovila na apríla. Cvok jako já se prý jindy narodit nemohl;-)
Doma na mě volají:
Bublíííííííííííííííííís, jezevče, Vaňousi, Tlapičky-pacičky
Ke žrádlu dostávám:
Granule
Ale já mám mnohem raději:
COKOLI, už jsem se naučila jíst i olivy, dřív mi nešmakovaly, ale už jsem je vzala na milost. Hlavně kvůli paničce, aby se mohla chlubit, jak má vychovanou psici. Že ta vzorňucha vzorná jí úúúúúúúúúplně všechno
Oblíbená činnost (hračka, hra):
drbání na hlavě a žmoulání uší od paničky a bitvy, honičky a přetahovaná s páníčkem
Já a moji lidičkové žijeme:
hned vedle Prahy
A nejzajímavější na mě je:
A kolik na to mám řádek? Tak že by skromnost? Dělám si z vás bžundu, já nevím, asi že jsem hrozně šmajchlovací a s každým se hned skamarádím.
Jak jsme se našli?
Přítel paniččiny kamarádky mě našel na smetišti. Už je to 8 let, tak si to moc nepamatuju. Prý bylo všude bahno, já jsem ale byla čisťounká, seděla jsem na vyhozeném křesle a strašně jsem nadávala. Panička říká, že mi bylo asi 6-9 měsíců, a že mě musel někdo vyhodit z auta. Asi jsem byla dárek za vysvědčení nebo si mě děti přivezly z prázdnin a pak už mě nechtěly.
Mezi námi, já jsem v té době byla dost zlobidlo, ale jak mi tak panička vypráví o portrétech ostatních pejsků, tak to v tomhle věku asi každý. Paničky kamarádka si mě nechat nemohla, protože v té době ošetřovala svojí čubičku, která byla moc nemocná, ale nelenila a zavolala paničce, že pro ní má toho pejska po kterém panička tolik toužila.
Řekla paničce, že za ní hned jede, že pejsek je štěňátko, jezevčík a čubička a zavěsila. Aspoň jí panička nestačila říct, že se jí jezevčíci moc nelíbí a čubu, tu že teda domů nechce. Cháchá, kamarádka je chytrá, věděla, že když mě panička uvidí, mému šarmu prostě neodolá;-) A taky že ne (jo a taky díky mě panička vzala jezevčíky na milost a teď jsou to její oblíbenci).
Panička mě má moc ráda, samo že já jí taky. Ale jsem trošku hrdopýšek, takže to tolik nedávám najevo. Když jsem byla prcek, chodila jsem za paničkou v jednom kuse, (říkali mi vlečňák), aby se mi neztratila. Pak jsem se ujistila, že mě panička MILUJE a teď už jsem samostatná psice. Panička říká, že někdy až moc a každou chvíli mě volá, ať se jdu mazlit. Já si většinou počkám, až přijde panička za mnou, ale hladit a drbat na hlavě, to se nechám strašně ráda a libovolně dlouho.
Ale běda, když mi panička (jasně, že i páníček) někam odejde, to jim pěkně od plic vynadám. To se přece nedělá, nechávat psa samotného. Do práce páníčky teda pouštím, to chápu, že mi musí vydělávat na granule a na žužlací kosti. Ale jinak? Měli by mě brát všude s sebou, tohle s nimi musím ještě dopilovat.
Čím se mohu pochlubit?
Dokážu si ochočit skoro každého člověka. Páníčkové mají fajn sousedy a já k nim chodím, kdy se mi zachce. Stačí kníknout za dveřmi a hned mě pustí dovnitř, nabídnou mi občerstvení a drbou mě na bříšku.
Chcete vědět ještě víc?
Hmmm, tak vlastní stránky nemám, škoda. Budu muset přesvědčit paničku, ať to napraví.
Můj člověk je:
Ďurková Eva (Evka)