Doma na mě volají: Bisí, Bisíny, Bisínku, Vypadnivocud, Sakrauhni - to jsou moje noviny

Ke žrádlu dostávám: C/D Hills diet granule, protože jsem již léta nemocný s močovými cestami, ale vůbec mi to nevadí, mám totiž od malička "slabý žaludek" a po ledačems zvracím. Zejména po tom, co by mi chutnalo, ale od toho mne odhánějí.

Ale já mám mnohem raději: kuřecí masíčko, rybí masíčko, sterilovanou kukuřici, košťál vařeného květáku a vařenou mrkev. To mi bohužel berou a nadávají mi, protože vařenou mrkev ukradnu a hraji si, že je to myšička - oni to pak rozšlápnou na koberci a já se musím honem ukrýt. No copak za to můžu, že šlapou a nekoukají kam? A vařený květákový košťál nebo olivy či šťávu z oliv mi nechtějí dávat, že prý jsem z toho onemocněl - no je to spravedlivé, že to, co je dobré, není zdravé?!?!

Oblíbená činnost (hračka, hra): honička za stéblem trávy, honička za červeným světýlkem laserového ukazovátka, odpočinek u páníčků, když mne nehoní ta protivná psí slečna Bony a nejlepší je fackování té čubizny. A ze všeho nejlepší je rozvalit se na noviny nebo na knížku, kterou si někdo z páníčků čte! Hned jsem středem pozornosti. Noviny i knížku nejdřív řádně sešlapu, pak se rozvalím a mají po čtení, mňau. Jenže na to vyzráli a často JEN PŘEDSTÍRAJÍ, že si čtou zrovna tyhle noviny a když se rozvalím, tak mi na hřbet nakladou NOVÉ noviny a ty si pak čtou. No nevadí - i tak to nemaj jednoduché.

Když mám náladu, jsem ochoten se honit i s tou Bony, ale jakmile mne to přestane bavit, udělá psová líp, když mne nechá být - umím si rychle vyskočit tam, kam se psová nedostane a jakmile se v dosahu objeví její čumák, okamžitě jí natáhnu takovou, že to až pleskne. Má kliku, čubizna, že jsem hodný kocour a nepoužívám drápy (oni mi je stejně stříhají).

Občas mne doma hledají a já se umím tak schovat, že mne nenajdou. Chodí po bytě, volají mne a prošmátrávají moje skrýše, ale kdepak - já se neozvu. Když toho nechají, tak vím, že jsem vyhrál a můžu vylézt. Chvíli počkám a pak si sednu pěkně doprostředka bytu, aby viděli, že jsem je zase převezl.

Já a moji lidičkové žijeme: v bytě poblíž Prahy

A nejzajímavější na mě je: že vůbec nechodím ven, jsem pouze kočka bytová a lodžiová. Když chci a řeknu si, pustí mne páníčci na chodbu, ale jakmile něco zašramotí, raději se honem vrátím domů - tam je bezpečno a mám tam svůj vlastní svět. Co kdyby se tam venku potuloval třeba ten nebezpečný veterinář…

Páníčci se hrozně báli, že bych jako malé kotě vypadl z lodžie nebo z okna a zabil se, tak mne naučili, že pode mnou je hloubka děsivá a já si od té doby dávám velký pozor a nezláká mne ani letící ptáček. To raději pěkně počkám, až dosedne na podlahu lodžie a chňap. Je můj! Páníčci vždycky hrozně vyvádějí, když najdou zbytky mého lovu, ale mohli by už vědět, že já jako líný byťák chytím jen ptáčka, který je nějak oslabený či moc starý a už moc dalších šancí v přírodě nemá.

A chcete vědět, jak mne naučili bát se vypadnutí z okna? To vám bylo děsné. Byl jsem malinké kotě a oni mne vzali do ruky a vysunuli z okna či z lodžie. Pode mnou byla hrozná hloubka, k oknu daleko, moc jsem se bál a drápky se držel ruky, abych nespadl. A vidíte, vydrželo mi to dodnes. Když si mne chtějí pochovat na té lodžii, raději se pořádně zatnu drápky do páníčků, aby mi zas nepředvedli nějaký ošklivý kousek. Tak si to pamatuji a dávám si pozor. A když si vylezu na parapet u okna, tak vůbec nesnesu, aby se někdo z páníčků koukal z okna se mnou. Moc dobře si pamatuji ty jejich pitomé triky a raději si slezu a počkám, až tam bude volno a nebudou mne rušit ve vyhlížení z okna.

Jak jsme se našli? Páníčci mi asi zachránili život. Když jsem byl malinké koťátko, nanejvýš měsíc staré, tak mne máma nějak zapomněla ve stájích a dcera páníčků si mne odnesla domů. Doma mne nejdřív nechtěli, tak si holčička vymyslela, že u nich zůstanu jen na pár dnů, že si mne vezme její kamarádka, jen co trošku zesílím. A měl jsem namále, z očí mi teklo, mžurka se mi nehýbala, na plicích jsem měl zánět, blechy se mnou hýbaly, hlady jsem pomňoukával... U veterináře se mnou byli pomalu každý den. Tak si mne vypiplali a z "pár dnů" je už pěkná řádka let.

Čím se mohu pochlubit? Dokud nepřišlo před dvěma lety to zatra… štěně slečna Bony, tak jsem byl neomezeným vládcem domácnosti JÁ. Chvilku to trvalo, než jsem tu čubiznu vzal na milost. Ale už jsem si na ní zvykl. Mám výhodu - smím do postele, zatímco psová ne, heč! A smím sedět na kuchyňské lince. To je zábavy, když se tu porcuje maso nebo čistí ryby…

Chcete vědět ještě víc? Svou stránku nemám, jsem kočka jako každá druhá, tak si nějakou taky pořiďte - bude vám s ní dobře.

Můj člověk je: Zdena a její rodina

A jsou moc rádi, že mne mají. Kočka a pes tvoří s lidmi spokojenou domácnost, věřte mi. Když si večer pes lehne páníčkovi k nohám na gauč, já se mu stočím k rameni na přehled televizních pořadů, který tam mám vždycky připravený, tak je nám pohromadě moc fajn.