Doma na mě volají:
Jdi si žrát svoje

Ke žrádlu dostávám:
jaterní dietu

Ale já mám mnohem raději:
ryby, nejradši kraby, ale i maso a lečo

Oblíbená činnost (hračka, hra):
přižebrávat, jinak spát

Já a moji lidičkové žijeme:
daleko od Prahy

A nejzajímavější na mě je:
nikdo neví kde jsem se vzal, najednou jsem tu byl

Jak jsme se našli?
Já jsem si je našel úplně sám! Už nevím proč, ale najednou jsem byl opuštěný a nikdo se o mne nestaral. Měl jsem zanícený oči, vypadaný chlupy, no byl jsem hrozně zašlý. Až jsem našel terasu, na které moje nynější panička krmila všelijakou havěť. Tak jsem tam taky začal okounět.

Bál jsem se, pořád jsem se schovával, moc už jsem li-dem nevěřil a tak si mě panička hned nevšimla. Ale pak to šlo ráz na ráz! Servírovala se zdravá kočičí strava (hm), vitamíny, objevil se kožešinový pelíšek (ona panička byla vždycky na psy a naiva si myslela, že v něm přečkám zimu, hehe) a já jsem se začal dávat dohromady. Oči se vyčistily, kožich se vyplnil a už jsem taky neuskako-val, když na mne chtěli sáhnout. No a když začal podzim, vlezl jsem jim do baráku a už jsem nevylez.

Musel jsem to tam trochu srovnat, pes byl tenkrát samá ruka samá noha a myslel si že si může dovolovat. No, to už jsem zařídil.

Panička mě opečovává, ale má takový zvláštní nešvar. Vyhazuje mne ze své postele! Probral jsem to tedy s pánem a podařilo se mi předložit takové argumenty, že mi po dalším prodiskutování přepustil tu větší půlku lože. No, abych to zkrátil. Mám se teď dobře.

Naši si sice bezdůvodně myslí, že jsem huba mlsná a panička občas ječí něco o zatracenejch kocourech, ale kdo by taky pořád žral dietní granule, že jo.
A já mám ty svý lidi rád! Rosse mám taky rád, můžu ho i olizovat. Ale fuj tajbl, když on lízne mne! Ten velký mokrý jazyk! Brr, až se mi udělala husí kůže - jdu si spravit náladu. Do paniččiny postele!

Čím se mohu pochlubit?
Jsem největší kocour v ulici, vážím přes osm kilo!

Můj člověk je:
Jana Babčická