Doma na mě volají: Alfíku a  Alfíčku, chlapče, pejsulíne a pejsulko, carissime (= nejdražší), trubkine, saláte, mizero

Ke žrádlu dostávám: granule Specific Renil a konzery Hill´s a Trovet - ledvinová a srdeční dieta. Užívám i ledvinové a srdeční prášky, ale vůbec mi to nevadí, protože je dostávám zamaskované v sýru nebo salámu.

Ale já mám mnohem raději: salám, tlačenku a maso na všechny způsoby, sýry, piškoty, banány, vanilkové rohlíčky a linecká kolečka a nepohrdnu ani rohlíkem.

Oblíbená činnost (hračka, hra): Každou hračku zadávím a rozsápu, takže skoro žádné nemám. Už několik let mi ale vydrželo obyčejné gumové kolečko, které chytám, přináším a pak se o ně přetahuji. Protože se ukázalo, že paničku bych hravě přepral, naučili mě povel "Pusť!". Taky mám rád hry, v jejichž závěru mohu něco sežrat. K oblíbeným činnostem patří překážení - když panička žehlí, ležím pod žehlicím prknem, když stojí v kuchyni a vyrábí nějaké jídlo, lehnu si jí na paty.

Já a moji lidičkové žijeme: v České Lípě

A nejzajímavější na mě je: Jsem pes, který má rád legraci a když se něco děje. No a když se nic neděje a všichni jsou v klidu, snažím se vymyslet něco sám. Třeba tak dlouho šťouchám a vrtám do paniččiny tašky, až se mi podaří ukořistit papírový kapesník. Nebo v klučičím pokoji ukradnu angličáka (stejně si už s nimi nikdo nehraje) a nesu ho do svého pelechu. Jenom se občas nemohu rozhodnout, zda se tvářit provokativně ("Hele, co mám a zkus mi to vzít!") nebo zcela nenápadně ("Jenom tak náhodou procházím kolem a ta boule v mé hubě vůbec nic neznamená!"). Taky se mi osvědčilo projít kolem knihovny a postrčit knížku, aby spadla. Tím chci říct: "Člověče, nech už ty noviny, jsem tu přece já, tvůj pes, a mám spoustu energie, pojď dělat něco zajímavého." Jednou jsem z vánočního stromku sebral skleněnou baňku, to teda panička předvedla bleskové zrychlení, hned mi ji vyrvala z huby a pak jsem musel poslouchat kázání, že to tedy rozhodně ne. Nevím proč, když jsem tu věc nesl opravdu opatrně, ale než bych zase poslouchal ty řeči, už jsem to víckrát nezopakoval.

Svým lidem jsem se postaral o spoustu nových známých, já se totiž seznamuji rád. Ocením, když si mě lidé všimnou a třeba mě pochválí. No a když si mě hned nevšimnou, připomenu se sám - štěknu a rád bych i vyskočil, ale to prý slušně vychovaný pes nedělá. No a když mi panička šeptá, že jsem nejmilejší a moc šikovný pejsek, tvářím se velmi skromně a oddaně, ale v podstatě s jejím bystrým úsudkem vřele souhlasím.

Jak jsme se našli?

O tom jak, to všechno začalo, nechám vyprávět svoji paničku.

To takhle jednou přišel domů starší synek a vyprávěl o tom, že potkal pána s moc hezkým a zajímavým psem - bulteriérem. Mladší synek tuto informaci podržel, zpracoval a zanedlouho nadhodil téma "pořízení psa, nejlépe bulteriéra". Nebudu zdržovat popisem mých proslovů o nutnosti pejskovi se věnovat, mít na něj dostatek času a nepřehazovat po počátečním nadšení všechny povinnosti s ním spojené na nebohé rodiče, na které synek odpovídal argumenty o blahodárnosti canisterapie, vyplavování endorfinů a odbourávání cholesterolu při hlazení psů a zejména vyzdvihl akutní potřebu procházek u starších lidí se sedavým zaměstnáním. Aby pak tyto procházky mohla i v podvečerních hodinách absolvovat osoba ženská konstrukce slabé, je třeba pořídit psa přiměřeně autoritativního vzhledu. V dalším kole synek zakoupil z vlastních prostředků 2 různé publikace o chovu bulteriéra, po jejichž přečtení celá rodina pochopila, co nám vlastně chybělo k dokonalému štěstí, takže na podstrčený inzerát jsem již zavolala sama a jelo se do Prahy.

Dále již vypráví Alf.

Mamince Čokyně jsem se narodil v Praze. Měl jsem několik sestřiček - bílou, černou, černobílou a žíhanou a hnědého bratříčka Artura. Já jsem plavý s bílými znaky. Jednou do rodiny, kde jsme všichni bydleli, přijeli lidičky, kteří říkali, že chtějí pejska, a protože brácha Artur už byl pryč, vzali si mě. Ale myslím, že by si mě stejně vybrali, protože jsem byl ze všech nejhezčí (a to si myslím dodnes).

Do nového domova jsem jel autem chvíli v krabici od banánů a posléze u paničky na klíně. Po příchodu domů jsem hned v předsíni vyrobil bobek, a tak se rodina usnesla, že mě hned od začátku musí vychovat. Ne vždy se všechno povedlo hned napoprvé a došlo i k nějakým materiálním ztrátám - to když jsem zničil několikero bot, rozkousal paniččin mohérový svetřík, koženou ledvinku a 2 archivní boxy na doklady, staršímu klukovi několik knih o 2. světové válce a mladšímu 20 maturitních otázek z češtiny.

Teď už samozřejmě nic takového nedělám. Vím, že mým úkolem je paničku i pána několikrát denně vyvenčit a pečlivě se starám, aby se na to nezapomnělo. Dříve jsem s paničkou běhal, chodili jsme na dlouhatánské procházky a kluci mě s sebou brali vedle kola. V šesti letech jsem ale moc ošklivě onemocněl prý s ledvinami, 3 týdny jsem nežral a denně jsem jezdil na kapačky. Nakonec jsem se ale z toho vylízal, jen už se nesmím moc unavit a taky mi panička připomíná, abych často pil. Ale když třeba náš mladší kluk jednou za 14 dní přijede domů, tak řádím jako zamlada, lítám po bytě nebo po zahradě šílenou rychlostí a na poslední chvíli se vyhýbám překážkám. Já vám dám... veterán!

Čím se mohu pochlubit?

Tak zkoušky nemám žádné, na výstavě jsem byl jednou coby mladý a dostal jsem ocenění nadějný. Rozumím spoustě povelů, cvičím s nadšením a když zrovna přesně nerozumím, tak dám pac. A čím zvláštním bych se tak ještě honem pochlubil? No třeba tím, že když se kamarádím s nějakým pejskem a mám z toho velkou radost, dělám otočky kolem své osy o 360 stupňů. Nebo že jsem krom hlídání vlastní zahrady přibral dohled i nad Naší Ulicí a snažím se vysvětlit cyklistům, ať si jezdí někde jinde. To je přeci moc hezká vlastnost, nebo ne?

Chcete vědět ještě víc?

E-mail v boudě zavedený nemám a vlastní stránky nemám už vůbec, ale jestli se vám moje povídání líbilo, tak se vám občas ozvu.

Můj člověk je:

Hana, Martin, Tom a Ondra Pechanovi