Ke žrádlu dostával dobře vařenou rýži s kuřátkem, případně s jiným velmi libovým masem, a banány. Ale měl mnohem raději čerstvé okurky, rajčata, jablíčka, hrušky, švestky, a ze stolu kradl cukřenku, kterou vždy dokonale vylízal - ni zrnko cukru nazmar :-)

Jeho oblíbená činnost: nekonečné hry s tenisákem, s pískacími hračkami (nejoblíbenější byl gumový koníček), hra s paničkou na babu.

Žil v Praze.

A nejzajímavější na něm bylo, že to byl osudový pes.

Jak jsme se našli?
Náhle a nečekaně mi umřela erdelka Káča. Na to znám pouze jeden lék, a tím je štěně. Okamžitě. Bez váhání. Obvolala jsem všechny erdelácké chovatele, a v celém tehdejším ČSSR bylo volné pouze jedno jediné štěňátko - čtyřměsíční Ajvík. Nebylo co řešit, nastartovala jsem kamaráda s autem a hned jsme pro štěňátko frčeli do elitní chovatelské stanice. Přivezla jsem si domů takový nějaký smrdutý cosi co kašlalo, drbalo se to, a mělo to proleženiny na zadečku!!!! V dalších dnech se ukázalo, že měl snad všechny druhy červů co pes může mít, zápal plic, zánět močáku který přešel do chronického, křivici. Zato neměl žádné očkování, a můj veterinář ho odmítl naočkovat s tím, že v tomto stavu by neměl šanci injekci přežít.

Na tělesnu se dalo dobře pracovat. Daleko horší bylo, že Ája vlastně neznal lidi. Bál se nás, zalézal pod nábytek do nejodlehlejších koutů. Po všech možných pejskařských praktikách jsme nakonec přešly s maminkou na "hrubé násilí". Pejska jsme z koutů vytahovaly smetákem, a která z nás měla volné ruce, tak měla Ajvíka na klíně a mazlila se s ním a povídala mu, ačkoliv měl psík hrůzu v očích a byl připraven na chvilku nepozornosti, aby utekl.

No, nebudu to natahovat. Všechno jsme zvládli, a když mě Ajvík ve svých osmi měsících přišel ke dveřím přivítat jako normální pes, tak jsem to štěstím obrečela! Pak následoval skutečně nádherný čas, kdy Ajvík doháněl celé svoje pokažené dětství, dělal rošťárny, a všechno si užíval na plné pecky. Byl jediným psem, kterému se dařilo při běhu za čímkoliv mě na místě roztočit jako káču!!!!! To se nepovedlo ani mým kavkazákům :-) Maminka o něm říkala, že je to nejlepší pes jejího života.

Později jsem jí dala za pravdu. Maminka umřela. Umřela po těžké a dlouhé nemoci, a my tady na tom světě zůstali s Ajvíkem sami dva. Ani ne do roka se k nám přidala moje rakovina. Nevím jak bych to zvládla bez Áji. Byl večer, kdy na mě spadl celý svět, na bolest nezabralo vůbec nic, a já se uchýlila k velmi blbé myšlence. A když už jsem byla téměř rozhodnuta, přišel k mé posteli Ajvík s tenisákem v hubě a očima mi říkal: "Co blbneš čéče? Pojď si hrát!"

Byla jsem v plném invalidním důchodu, a s Ajvíkem jsme courali po okolí. Nachodili jsme desítky kilometrů. Zjišťovali jsme v které vesničce a v kterém stánku mají nejlepší bramboráky. V jiné vesničce jsme rádi chodili do zahradní restaurace, kde měl Ajvík už svoji misku na vodu, a já si tam dávala báječnou kávu a zmrzlinu. Za asistence Ajvíka jsem se vdala, vybodla jsem se na důchod, nastoupila jsem opět do práce a zbláznila se do kavkazanů, ale mé kavkazí zážitky už všichni znáte...

Ajvík umřel ve svých 16ti letech.