PORTRÉT: Adélek
Doma na mě volají: Adél, Adélek, Andulek, pazrzek, zrzounek, vztekloun, mrcha zkorodovaná (to když zlobím) 
Ke žrádlu dostávám: urologické dietní granule.
Ale já mám mnohem raději: celkem mi chutnají, ale ještě raději mám slupky od brambor a od okurek, syrový květák a brokolici, olivy, barmůrky, mlíčko a maso. Všechny čtyři poslední dobrůtky mi jsou však odříkány.
Oblíbená činnost (hračka, hra): můj spolukocour, se kterým se umíme úžasně honit a rvát, až chlupy lítají, ale za chvilku už ležíme společně v pelíšku a vzájemně se myjeme, šňůrečka, štěrchací balónek, strhávání záclon, spaní v paniččině skříni. Dříve ještě lovení paničky (teď už ne, vyřádím se na splukocourovi, který se vám taky pokusí napsat něco o sobě), které spočívalo v číhání na ni a když šla kolem, nejlépe s holýma nohama, vystartování, zakousnutí se a a zadrápnutí do kotníku a to tak, že fest, tzn. až krev stříkala a panička se mohla zbláznit a byla vztekloun ona a já se klidil z dosahu. Ale v těchto případech byla vytrvalá, ulovila ona mě a to jste měli vidět to tóčo.
Jednou jsem jí svým kousnutím způsobil opuchnutí místa kousnutí - což byla ruka, měla ji jak papuč a následný počátek otravy krve, ale zavčas šla k paní doktorce, která jí dala antibiotika a doporučení nechat toho agresora (tedy mě) utratit, což však naštěstí neudělala. Jen se mnou dva dny nemluvila a když jsem jí přišel na oči, nadávala a odháněla mě a já ani nevěděl proč.
Já a moji lidičkové žijeme: v Brně
A nejzajímavější na mě je: všechno, ale nejvíc moje zvukové projevy, umím se krásně vymňoukávat, a krásně temně mručet (nezaměňovat s motorkokováním) a to často, což se paničce moc líbí, proto mě schválně zlobí. Nejvíc mě zlobí jemné hlazení ocásku, to se můžu umručet, ale držím a neuteču. Nebo když se chovám a už mě to nebaví, spustím mrukot, ale taky neuteču. Nebo když se honím se svým spolukocourem a číháme na sebe, tak u toho taky krásně hlasitě vrčím. Mručím i při chování, a to i když se přijdu pochovat sám od sebe.
Jak jsme se našli? Panička si mě vybrala v bedničce u známých na vesnici mezi dalšími asi 12 mými sourozenci a bratranci, kde se u nás při krmení střídaly naše tři maminky. Asi jsem se jí nejvíc líbil pro svoji zrzavou, mourovatou barvu.
Čím se mohu pochlubit? To jsem psal již výše v oblíbených činnostech, ale můžu se pochlubit také tím, že jsem vydržel i nepěkné lékařské zákroky, protože jsem měl problémy s močovými kamínky, jak už to tak někteří kastrovaní kocouři mívají, jednou dokonce bez narkózy, protože si doktor nechtěl lajznout dávat tak starého kocourka po 14ti dnech znovu do narkózy a musel jsem vydržet propichování močového měchýře přes vyholené bříško, protože jsem byl tak ucpaný, že mě nešlo "odpustit" klasickým způsobem. Ale všechno jsem to vydržel, ani jsem se moc necukal, protože jsem věděl, že mě nechtějí jen tak trápit, ale že se mi snaží pomoct a po skončení procedury jsem se jen otřepal, otřel se o pana doktora i jeho sestřičku, prohlídl si ordinaci a nechal se dovézt zpátky domů. A to prosím pěkně šalinou, nechám se nést v náručí, necukám se a koukám kolem sebe, ale panička mě pro všechny případy měla na vodítku , kdybych se přece jen rozhodnul skočit. Můj spolukocour k nám přibyl před deseti lety, takže jsme oba dva již poněkud kmetského věku, ale nijak to poznat není. 
On, ačkoli mladší, mě všmožně uzurpuje, hlavně u krmení, to je schopný mi vyžrat misku a já ho klidně pustím, takže panička musí stát nad námi a hlídat, protože on by s takovou puknul a já umřel hlady. A taky když se někde uvelebím, mám ho ve chvíli na sobě nalepeného a snaží se mě vyhnat z místečka (vsuvka paničky - on se ten druhý mazílek jen snaží přitulit, protože
má rád blízkost druhého, ale Adél je holt bručoun, tak to bere jako uzurpaci a vždycky hned uteče a místečko přenechá). Ale jinak je nám spolu dobře.
Můj člověk je: kocourová