Tento článek jsem nikdy nechtěla psát. Jsem už v důchodu a veškeré zprávy mám pouze z veřejných internetových zdrojů. Ale protože jsem celý život byla zvyklá pracovat s viry, tabulkami a daty, snad dokážu z dat přečíst a vysvětlit to, co je předmětem mnoha spekulací od čirého popírání problému, po zcela panickou reakci. Veškeré údaje čerpám z veřejných zdrojů, něco málo jsou informace od bývalých kolegů (ale opět z Nemocničního zpravodaje), takže neobjevuji Ameriku, jen se pokusím utřídit fakta. Tento článek není vědecký ani populárně vědecký, je to subjektivní názor ovlivněný lety zkušeností.

Virus

Někdy koncem roku 2019 se v čínském Wu Chanu objevil nový coronavirus a začal se šířit mezi místní populací. Pravděpodobně je zdrojem netopýr, zda se virus rozšířil díky špatné hygieně na tržišti nebo unikl náhodně z výzkumného ústavu, si netroufnu spekulovat. Za jisté považuji, že nejde o umělý produkt. Věda naštěstí není tak daleko, aby dokázala skutečně produkovat nová Frankensteinova monstra, ono stačí, co je na světě přirozeně. Virus nazvali SARS Coronavirus 2, nemoc, kterou způsobuje, je covid.

Coronaviry jsou běžné viry, které se vyskytují u člověka a jiných savců. Jejich specializace je tak velká, že přeskok z druhu na druh není snadný. Když se povede, máme nový virus, na který lidská populace není „zvyklá“, a tím pádem může probíhat jako závažné onemocnění. Ty „staré“ coronaviry způsobují lehčí nemoci z nachlazení.

Tady trochu odbočím k obecné teorii. Pro žádný mikroorganizmus není výhodné být patogenní, to jest způsobovat onemocnění. Pro každého mikroba je ideální, žije-li se svým hostitelem v míru a má zaručenou dlouhou a bezpečnou existenci. „Zlý“ patogenní mikroorganizmus je na tom hůře. V nejhorším mu hostitel zemře a mikrob je rázem bezdomovec bez přísunu potravy a uhyne též.

V lepším případě pacient nezemře, ale je izolován (ať už jen tím, že leží doma, nebo jde o izolaci společenskou) a mikrob má omezené šance se šířit, navíc imunitní systém na něj přijde a začne ho likvidovat. Proto většina patogenů se chová agresivně především v okamžiku, kdy se dostane do nové „naivní“ (to je prosím odborný termín) populace.

Časem jeho agresivita klesá a současně stoupá odolnost populace a z původního „zabijáka“ se stane „rýmička“. Vysvětlení je hodně zjednodušené, odlehčené, ale zhruba popisuje, jak probíhaly všechny nově zavlečené infekce v historii. Třeba zavlečení spalniček do populace Inuitů byl docela masakr. Tuberkulóza mezi indiány nadělala ohromnou paseku. Pak se situace srovnala a nemoci probíhaly podobně, jako jinde na světě.

Zatímco příbuzný SARS 1 zůstal izolován v Asii a jinde byly jen ojedinělé případy, tento Coronavirus se ukázal velmi životaschopným i u nových hostitelů, lidí. Ukázalo se, že nezmizí a že se s ním budeme muset nějak vyrovnat.

Onemocnění

Covid může probíhat lehce, ale i jako velmi těžká virová pneumonie (zápal plic). Ten může pokračovat nutností napojit pacienta na kyslík (maska na jednotce intenzivní péče), v nejhorším případě dokonce na „dýchací přístroj“ neboli umělou plicní ventilaci. To už není legrace a z těchto pacientů se jich část už nevzpamatuje a zemře. Kolik lidí zemře, závisí na dalších faktorech, a kolik výhradně na Coronavirus nelze odlišit. Netýká se to jen corovanirové nebo chřipkové epidemie. Spousta lidí, upoutaných na lůžko po mrtvici nebo „jen“ zlomenině krčku stehenní kosti zemře nakonec na zápal plic (z nejrůznějších příčin), nebo sepsi způsobenou močovou infekcí.

Ne vždy je příčina úmrtí jednoznačná nebo jediná. Proto diskuze, kolik lidí zemřelo na covid nebo s covidem, jsou bezpředmětné. Co má vypovídací hodnotu, je srovnání úmrtnosti za předchozí léta a letos. Musíme si osvětlit další dva pojmy. Jeden je úmrtnost – to znamená, kolik procent z celé populace na danou infekci zemře, a druhý pojem je smrtnost, to je, kolik procent z infikovaných zemře.

Třeba u tetanu je smrtnost 50 % – každý druhý, u kterého nemoc propukne, umře, ale úmrtnost je blízká nule, protože případy tetanu jsou zcela výjimečné. Covid má jak velké množství infikovaných, tak smrtnost v řádu procent, proto je celkové množství zemřelých vysoké.

Vše ukážou zpětně statistiky, které porovnávají stejná období několik let za sebou, ale že se počet úmrtí významně zvýšil, je jasné už dnes. (Opět jsem se dopustila zjednodušení, protože oba údaje se neudávají v procentech, ale počtu na 100 000 obyvatel nebo nemocných – ovšem pro pochopení mi připadala procenta jednodušší).

Opatření

Takže jsme si nastínili situaci, kdy máme nový virus, se kterým populace (její imunitní systém) neumí zacházet. Virus má nezanedbatelnou smrtnost, umí způsobovat těžké zápaly plic, kdy pacient potřebuje intenzivní péči, a pokud ji nedostane, má malou šanci přežít. Lůžek, kam lze pacienty na intenzivní péči ukládat, je omezený počet. Lůžka i ventilátory se dají koupit. Ale limitní faktor je personál.

Ten se koupit nedá, protože prostě není a zácvik nějakou dobu trvá a není na to čas. Nejcennější jsou sestry z intenzivní péče, protože ty pečují o pacienty takříkajíc vlastníma rukama. Lékař stačí oběhat pacientů víc, ale ani lékařů není dostatečný počet. Proto každá země stojí před rozhodnutím, jak zabránit přehlcení zdravotnických zařízení. Nejde ani tak o útlocitnou snahu nepřetížit zdravotníky, jako o to, že když nebude personál, budou zbytečně umírat lidé, kteří mohli při dostupné péči přežít.

I dříve se omezoval během epidemií život ze strachu před neznámým onemocněním. (Defoe: Deník morového roku, Kechlibar: Zapomenuté příběhy 2 a mnoho dalších knih.) Od objevu infekčního původu některých onemocnění začala dříve jen empirická opatření dávat smysl.

V současné době covidové krize volily různé státy různé strategie. V celkovém počtu nemocných nemusely být velké rozdíly, ale smrtnost (kolik z procent nemocných z počtu infikovaných zemře) se podle použité strategie dost lišila. Tam, kde se podařilo oploštit křivku nemocnosti byť nepopulárními opatřeními, tam procento mrtvých bylo menší, protože ti, co měli šanci přežít, tu šanci dostali. Tam, kde se zahltil zdravotní systém, umírali lidé zbytečně.

To je nejdůležitější aspekt opatření. Některým pacientům nepomůžeme nijak, ale u některých lze život zachránit. A nejde jen o starce nad hrobem, umírají i mladší ročníky.

Vakcína

Proti virům je jedinou účinnou obranou očkování. Protivirové léky nefungují tak dobře, jak by bylo nutné, a nejsou bez vedlejších účinků. To, zda se povede vakcína vytvořit, záleží na několika faktorech. Virus musí dobře růst i „ve zkumavce“, protože bez živého viru nelze vakcínu udělat. Virus musí být dostatečně stabilní, protože pokud se příliš rychle mění, vakcína není účinná. A v neposlední řadě je důležitá i společenská objednávka, která umožní vědcům získat peníze nutné na práci.

Protože existuje již řada technik, jak vakcínu vytvořit, může práce postupovat docela rychle a kandidátní vakcína se může objevit za pár měsíců. Pak je nutné odzkoušet její neškodnost a účinnost. Fáze testování na zvířatech je jednoduchá (pokud jsou prostředky), fáze na lidech potřebuje spoustu povolení a administrativy. Pak se udělají první pokusy a zase jsou hory administrativy.

Zlí jazykové tvrdí, že co se dřív ke schválení nosilo ve třech krabicích, se dnes vozí ve třech kamionech. A opět přichází ke slovu společenská objednávka. Když je zle, je najednou možné administrativu pokrotit a schvalování urychlit. Neznamená to, že by se dala odfláknout pokusná část testování. Ta musí být v pořádku, protože firmu, která by nedodržela vše nezbytné, by právníci, zejména v USA, ukřižovali. Ale dá se urychlit a zredukovat zbytečná administrativa.

Situace dnes

V celé Evropě běží takzvaná druhá vlna. Virus nezmizel ani v létě, ale jak jsme se pohybovali víc venku než v místnostech a bylo víc sluníčka (na UV záření je virus citlivý), šíření se zpomalilo. U nás začala druhá vlna hodně brzy, takže v době, kdy tyto řádky píšu (28. 11. 2020), už lehce opadá. Neznamená to, že se nemůže vrátit. Viru je v populaci stále hodně.

Velký význam má nošení roušek (jakkoliv je nepříjemné), protože snižuje dávku viru. Něco zachytne rouška souseda, něco moje rouška a celkově to sníží dávku, kterou člověk dostane. A je prokázáno, že závažnost infekce závisí mimo jiné na dávce viru. Je to faktor, který každý může nejsnáze ovlivnit.

Izolace je už problematická a nakupovat člověk chodit musí, téměř nikdo z nás není samozásobitel.

Další možnost je očkování, ale musíme počkat, až se vakcína objeví. Samozřejmě jsou fámy, že vakcína je proto, aby mohl kdosi (nejspíš Bill Gates) sledovat lidstvo. Je otázka, proč by se namáhal, protože šiřitelé těchto fám na sebe vyslepičí vše na Facebooku nebo podobných mediích a to dobrovolně. Nebo že nás budou pomocí nanočipů ovládat. Ovládat masy je daleko snazší pomocí reklamy, fám a hoaxů.

Další otázka je, kolik je skutečně nakažených a zda testovat plošně, používat antigenní testy nebo PCR. Tady bych souhlasila s prof. Jiřím Benešem, infektologem z Bulovky, že čísla, která udávají počet nakažených, jsou velmi nepřesná. Částečně proto, že se netestují všichni, částečně proto, že žádný test není na 100 % citlivý. Navíc pokud použijeme na detekci bezpříznakových nosičů viru antigenní testy, zmatek v číslech se prohloubí. Citlivost těchto testů je nižší a relativně spolehlivá je jen u nemocných.

Skutečně nejlepší informaci nám dává počet pacientů v nemocnici a počet pacientů na intenzivní péči. I když i zde je skryta logická vidlička. Může to znamenat, že počet infikovaných se snižuje, nebo že infekce „slábne“ a přizpůsobuje se svému hostiteli. Nicméně pokles pacientů v nemocnicích je v každém případě dobrá zpráva.

Výhled

Hrát si na proroka nebudu. Něco vyřeší vakcinace, ale bude záležet, jak se k ní lidé postaví (pakliže se na mě dostane, vakcinovat se nechám). Něco vyřeší adaptace viru na lidského hostitele, ale nevíme, zda za rok, dva nebo více. Každému viru to trvalo jinak dlouho. Jedinou jistotu jako lidstvo (ne jako jedinci) máme. Člověk je houževnatý druh a zatím ho žádná morová rána v historii nevyhubila.