16.1.2021 | Svátek má Ctirad


POHÁDKA: O žárlivém traktoru

3.11.2007

"Ahoj Kájo, jak se těšíš do lesa?" štěknul. Traktor potěšeně zabručel. Měl rád Vojtu, Punťu a svoji práci. Každý den jezdili všichni tři do lesa a dělali, co bylo třeba. Sváželi klády a rovnali je na hromady na paseky, kam pro ně mohla přijet nákladní auta. V zimě dostal Karel navíc radlici na odhrnování sněhu. To se mu moc líbilo - bydleli hned pod horami a v zimě by se bez jeho pomoci mnoho lidí z okolních vesnic nedostalo ani z domu.

Potom z chalupy zavoněla káva a Punťa i s kočkami běželi domů, pomoci pánovi se snídaní. Jak sluníčko vykouklo nad lesem, vyšel Vojta ven a Karel se celý zachvěl radostí. Otevřená vrata pustila sluníčko do stodoly a traktor se v jeho paprscích leskl jako nový. Však o něho Vojta pečoval - každý den po práci ho na dvoře ostříkal vodou z hadice, naleštil a promazal co bylo třeba. Karel byl mohutný, vepředu měl ocelové ruce uzpůsobené na uchopení klád, vzadu měl silný naviják, aby mohl tam, kde to bylo nutné, klády tahat za sebou. A kdyby jen klády! Kolikrát už vyprošťoval ze sněhu nebo z bláta uvízlá auta, jiné traktory, i s náklaďákem dokázal pohnout. Jeho pán si ho vážil, chlapi v lese chválili jeho sílu a děti z vesnice žadonily, aby se s ním mohly svést. Přesto nebyl úplně šťastný.

Tajil to, protože se tak trochu styděl. Žárlil totiž na koně. Aby bylo jasno - nevadili mu slavní koně dostihoví, vzdělaní koně cirkusoví či obratní koně parkuroví. Ti všichni žili mimo jeho svět a v podstatě ho nezajímali. Co se ho však velmi dotýkalo, byli koně pracující v lese. Statní valaši s hustou hřívou, mohutným tělem a kopyty velkými jako talíře na polévku. Koně stahující se svými pány dřevo z nepřístupných koutů lesa, s rolničkami na postrojích a s malebnými jmény. Znal Plaváka, Šimlíka, Jiskru, Bobše a dokonce i Žemličku!

Cítil, že lidé mají radši koně než traktory, často slyšel, jak o nich s láskou a pýchou mluví. V letních večerech se u nich na zahradě často scházeli lesáci a u ohně a dobrého jídla si družně povídali. Vrata do stodoly bývala otevřená a Karel poslouchal. Muži se často bavili o práci a všichni měli rádi historky starého Kotrby, který celý život pracoval v lese s koňmi. A tak slyšel o tom, jak kobylka Myška dokázala proklouznout s kládou mezi stromy na chlup přesně aniž by z nich odřela byť jen kousek kůry, jak Plaváka pro jeho krásu a šikovnost obdivovali všichni lidé z okolí a jak statný Goran vždy po práci trefil sám domů, ať se stahovalo kdekoliv.

Když se zkusil svěřit se svým trápením jinému traktoru, tak neuspěl. Nejenže o koních vůbec nepřemýšlel, ale dokonce ani sám neměl jméno! Pro svého pána byl prostě ten traktor a tím to haslo. "To si s tebou tvůj člověk vůbec nepovídá?" zjišťoval Karel ohromeně. "No, občas řekne třeba - Hrome, už to zase chce olej - nebo tak," připustil Traktor. Karlovi to připadalo hrozné. Vojta si s ním dokonce při práci zpíval, tedy spíš si vesele hulákal do hřmění motoru, každé ráno Karlovi vykládal kam jedou a co budou dnes dělat. Večer ho nezapomněl pochválit a když zavíral stodolu, popřál mu dobrou noc. Punťa s ním povídal pořád a kočky se k němu chodily hřát na plechy nad motorem. Nechápal, jak může Traktor vůbec pracovat, když si s ním nikdo nepromluví. Na koně v tu chvíli vůbec nepomyslel.

Ale neklidu se nezbavil. Měl svůj velký sen. Představoval si, že jednou vykoná něco ohromného úžasného, před čím skutky koní úplně vyblednou a o čem se bude povídat po večerech u ohně. Neměl zrovna představu, o co by mohlo jít, ale nepochyboval, že je toho schopen. "Třeba bych mohl zachránit nějakého koně," napadlo ho nejednou.

Den, na který čekal, nastal uprostřed léta. Po vytrvalých lijácích se vyjasnilo, sluníčko vykouklo nad lesem, ze kterého stoupala pára. "Bude nádherný den Kájo!" zahlaholil Vojta, když otevřel vrata od stodoly. "Asi se dnes trochu zabahníme, ale zase porostou houby." Nastartoval, motor zahučel a vyjeli. Neměli to toho dne daleko, takže se Punťa nevezl v kabině, ale utíkal po svých. Přijeli do úzkého údolí, na jehož dně zurčel potok. Práce nebyla jednoduchá, protože se kácelo na prudkém svahu a klády se musely vozit nahoru k cestě. Netrvalo dlouho a na vrcholu kopce byla pořádná hromada očištěných klád zapřených o dva mohutné smrky.

V poledne si lesáci našli suchý palouček a rozbalili si obědy. Karel zůstal stát ve svahu a odpočíval. Vzduch voněl pryskyřicí, rozježděnou trávou a houbami. Však to také Vojtovi nedalo, nechal ostatní jíst a začal procházet čerstvou pasekou mezi pařezy. Neříkal nic, ale Karel si stihl všimnout, že co chvíli se mu rozzářila tvář a něco strkal do papírového sáčku od svačiny. "No jo, večer bude smaženice. A možná se bude i sušit!" uvažoval traktor.

Najednou zaslechl něco divného. Skřípot? Praskot? Rozhodně to bylo podezřelé. Dokonce i ptáci přestali pokřikovat. Chlapi si ničeho nevšimli, seděli přece jenom o kus dál a Vojta měl v hlavě jenom houby. Ozvalo se to znovu. Hluboké zaskřípění, zašumění větru v padajících větvích. Padajících! Karel s úlekem zjistil, že jeden z vysokých smrků držících hromadu klád se začal naklánět a padá. Kořeny se uvolnily z promočené půdy, strom povolil a klády se s rachotem začaly koulet po svahu dolů. Rovnou na Vojtu, který mezi pařezy a ořezanými větvemi neměl šanci utéct.

Karel nepřemýšlel o tom, co se smí a co ne, nastartoval motor a udělal jediné, co se ještě dalo. Vjel přímo mezi Vojtu a padající klády. Zapřel se a připravil se na náraz. Jedna, druhá, třetí, plech se mačká, tříští se sklo. Motor ztichl a z prasklé pneumatiky utíká vzduch. Víc ran už nepřišlo, klády se zachycovaly jedna za druhou a spodek hromady dokázal udržet stále ještě stojící druhý smrk. Karel se schoulil a tiše naříkal.

Vojta se konečně pohnul. Přitiskl ruce na kapotu poškozeného traktoru a šeptal: "Díky Kájo, Karlíčku. Moc a moc ti děkuju. Neboj se, budeš v pořádku..." Z kopce se ozýval vyděšený křik ostatních lesáků. Boty jim klouzaly po trávě jak spěchali k místu nehody. "Vojto, jsi celej?" Za chvilku už prohlíželi rozechvělého Vojtu i poškozený traktor.

"Je to dobrý," usoudili nakonec. "Nic, co by pár dní v servisu nespravilo. Ještě, že jsi za něj stačil zaběhnout. Jinak by s tebou byl konec." Vojta se na ně užasle zadíval. Copak oni to neviděli? Neslyšeli motor? Nikdy by se za traktor nestihl schovat, pokud by k němu Karel sám nezajel. Neříkal však nic, stejně by mu nikdo nevěřil. Koho by napadlo, že stroj něco takového může dokázat?

Za chvíli už kopec zase kypěl činností. S druhým traktorem opatrně odtáhli klády a vyprostili Karla. Vytáhli ho na cestu a zavolali tahač, aby poškozený traktor odvezl do servisu. Jiná parta kontrolovala vyvrácený smrk, za kterým se tak tak držel zbytek z hromady klád. "Je to jasný," pokyvoval hlavou starý Kotrba. "Voda ho podmáčela, ale namále měl už určitě v zimě. Stojí na kraji, koukám, že hned pod ním je skála, tak mu stačilo málo." "Rozhlédl se kolem. "Hoši, musíme to všechno odsunout o pořádný kus dál. Nemůžeme riskovat, že se zase něco stane. Tentokrát by to nemuselo tak šťastně dopadnout." Normálně organizoval práci, ale v hlavě mu něco vrtalo. Byl by přísahal, že slyšel motor a viděl traktor jet. Ale to přece není možné...

O týden později zase hořel na Vojtově zahradě táborák. Opékané maso vonělo, chlapi se smáli a rozprávěli. Oslavovali Karlův návrat z opravy a jak říkali, také Vojtovo zázračné zachránění. Karel stál opět na svém místě ve stodole a ke svému nadšení měl hosta - starého grošáka Míšu. Jeho pán mu dal na slámu náruč čerstvé trávy a valach se spokojeně pustil do jídla.

"Promiň, můžu se tě na něco zeptat?" začal Karel dychtivě, jen co se mu zdálo, že se jeho host najedl. Kůň překvapeně zdvihl hlavu, ale přikývl. "Můžeš mi prosím tě říct, co si vy koně myslíte o nás, lesních traktorech?"

Míša se k němu otočil a Karlovi se zdálo, že se usmál. "Jsme moc rádi, že tu jste," začal. "Dřív jsme na všechno byli sami a byla to neskutečná dřina. Každý den, od rána do večera. Bolely nás nohy, záda, jednou nám byla hrozná zima, jindy nás ničilo horko. Práce bylo vždy víc, než se dalo zvládnout. Co jste se objevili vy, je nám mnohem líp..."

Karel se úžasem nezmohl na slovo, takže valach pokračoval. "Dnes nemusíme dělat všechno, ale volají nás jenom tam, kam vy nemůžete. Buď do strmých kopců, do mokřin nebo do chráněných oblastí. Svoji práci máme, ale nikdo se už nemusí sedřít."

Traktor se doslova rozsvítil úlevou a radostí. "Ale mě vždycky připadalo, že lidé mají mnohem radši koně než traktory..." Míša potřásl hlavou. "To víš, jsme živí, umíme se přitulit a lidé si s námi rádi povídají. Málokdo umí mluvit se strojem, takže si to zbytečně nepřipouštěj."

Karel se zadíval do letní noci a pocítil hlubokou spokojenost. Zachránil svého pána a ten mu za to byl vděčný. Traktory potřebují nejen lidé, ale i koně. Takže jediný problém je v tom, že lidé si se stroji často nerozumí. A to se konec konců může změnit.