15.12.2019 | Svátek má Radana, Radan


POHÁDKA: O zapomenutém skřítkovi (3)

16.12.2007

"Musíš nám říct, co to bylo!" naléhal Adam. "To nebyla obyčejná kočka a Bertíka jsi kopnul, aby na ni nevolal. Tak co to vlastně bylo?" Artuš se konečně zastavil. "Já vám to nesmím říct, víš? Nesmím, a vlastně ani nemůžu..." Adam se podrbal v zaprášených vlasech a usilovně přemýšlel. "Když nám to nemůžeš říct, tak co kdybys nám to napsal?" Skřítek na něj vrhnul uznalý pohled, ale pokrčil rameny.

"Já bych se s vámi vlastně neměl bavit vůbec," poznamenal neochotně. "Nikdy se to nedělalo. Ale dokud se s vámi bavím o vašem světě, tak mluvit můžu. Ale o našem prostě s lidmi mluvit nesmím, chápeš?" To Adam chápal. Dětem se také plno věcí neříkalo, i když šlo o jejich vlastní svět, a jemu dalo kolikrát strašně práce, než se dobral skutečností, na které měl podle dospělých ještě čas.

Skřítek zase začal přecházet. Ale to se už s nápadem hlásil Bertík. "A co kdybys to jen pošeptal?" Adam vyprsknul smíchy, ale skřítkovi se najednou rozjasnila tvář. "Mám nápad. Ale potřebuju, abyste mi sehnali zrcátko!" Chlapci se na něho udiveně podívali, ale nic nenamítali. "Maminka má takové malé s víčkem v koupelně," poznamenal zamyšleně Adam. "To nebude problém."

Druhý den se konečně před polednem roztrhaly mraky a vykouklo sluníčko. Kluci vyběhli z domu a pospíchali k dřevníku, kde byl schovaný skřítkův domeček. Artuš totiž trval na tom, že smějí přijít jen tehdy, pokud bude slunce na obloze a to co nejvýš. Dřevník byl opět pruhovaný šikmými slunečními paprsky, ale Artuše nebylo nikde vidět. Bertík se už už chystal na něj zavolat, když do něj Adam strčil. "Koukej, je doma a má otevřené okno. Myslím že vím, na co to zrcátko potřeboval. Sedni si tady a poslouchej." Bertík udiveně vykulil oči, ale neprotestoval.

Za chvilku uslyšeli skřítkův hlas, trochu tlumený, ale dokonale srozumitelný. Okénkem viděli, že sedí před zrcátkem a povídá si se svým odrazem. Adam se vítězně usmál, šťouchnul loktem do Bertíka a ten se na něj usmál taky. Tiše přidřepli k domečku a poslouchali, aby jim neuniklo jediné skřítkovo slovo. Brzy je však úsměv přešel. Napadalo je tisíc otázek, ale věděli, že se ptát nesmějí.

Hm, takže zlá víla. Podoba kočky je běžná, umí tak lépe působit na lidské city. Dokud ji nepozvou, do domu nemůže. Jak se do domu dostane, tak všechno zničí. Tedy ne věci, ale vztahy mezi lidmi. Všichni mají špatnou náladu, lidé se hádají, urážejí a nakonec spolu nemluví. Čím je to horší, tím víc to vílu baví. Snaží se krást malé děti, protože je potom snadné z nich vychovat zlé lidi, kteří jsou jako dospělí ještě horší než víla sama. Když víla zmocní domu, kde je skřítek, má chudák peklo na zemi. Lidé mohou z domu odejít, ale skřítek nikoliv.

Hlásek v domku konečně umlkl. Adam zvednul hlavu a podíval se na vystrašeného Bertíka. "Neboj," řekl se sebejistotou, kterou ve skutečnosti necítil. "Prostě si na ni dáme pozor a nepozveme ji dál. A Ťapka vždycky pozná, jestli je kočka skutečná nebo ne. Vždyť je to doopravdovský kocour!" chlácholil mladšího brášku. Když však viděl, že strach z jeho modrých očí nemizí, došlo mu to. "Neboj, tebe si vzít nemůže! Ty už umíš myslet vlastní hlavou a bacil bys ji do nosu, kdyby po tobě něco chtěla. A já tě nedám!" Bertík si trošičku oddechl. "Já nechci bejt zlej!"

Ten den byli chlapci tak tišší a tajnůstkářští, že se maminka začala bát, jestli není Bertík nemocný nebo Adam nemá špatné svědomí. Takhle své kluky neznala... Druhý den ale bylo všechno normální a maminka se uklidnila. Uklidnili se i chlapci. Neznámá kočka se už na zahradě neobjevila a oba začínali mít dojem, že se jim to všechno jen zdálo.

Dny byly stále kratší, počasí horší a sluníčko se ukazovalo jen velmi zřídka. Adam s Bertíkem na Artuše nezapomínali a jejich rodiče se kolikrát nestačili divit, co všechno ty jejich děti najednou znají a umějí. Pravda po domě se dělo plno všelijakých pozoruhodných věcí poněkud narušujících běžný pořádek, ale protože to maminka pokládala většinou za následky tvořivé práce a nikoliv lumpáren, byla ochotna zamhouřit oko. Pravda trošku se divila, proč se děti tak urputně brání pozvat domů Mikuláše s čertem a andělem, ale dětem nakonec vyhověla. Nechtěla Bertíka zbytečně strašit. Kdyby jen věděla!

Pohroma samozřejmě přišla ve chvíli, kdy ji nikdo nečekal. Děti odjely s tatínkem do města koupit vánoční stromeček a maminka se snažila za Anežčina všemožného překážení péct vánoční cukroví. Maličká si totiž před pár dny prvně zkusila sama přetáčet na bříško a zase zpátky, sem tam se jí podařilo i popolézt, takže nelibě nesla, když se jí kdokoliv snažil v jejím nově nalezeném umění bránit. Pokud maminka nechtěla poslouchat vzteklé vřískání, musela mrňavou objevitelku držet na dece na podlaze a poté se snažit, aby na ni nešlápla.

Takže když se Anežce začala klížit očka, s radostí využila příležitosti a teple zabalenou ji uložila do kočárku pod kuchyňské okno. Stačilo chviličku pohoupat a malá spala jako dudek. Maminka se s úlevou protáhla a s úsměvem se rozhlédla po zazimované zahradě. Keříčky růží a mladé stromky byly teple obloženy chvojím, listí bylo uhrabané, země voněla vodou a zimou. Zrovna se otáčela, že půjde domů do tepla, když zaslechla úzkostné zamňoukání. Na cestě za plotem stála urousaná bílá kočka, chvěla se zimou a přední tlapku držela bezvládně pod tělem.

Maminka popošla k vrátkům. "Chudinko kočičko, co se ti stalo?" Nemohla vidět, jak za rohem domu vykukuje vzteklá tvář skřítka Artuše, stejně jako nemohla slyšet jeho hněvivé volání. "To není fér! Víš, že tohle nesmíš! Smíš lidi lákat jenom na krásu, nesmíš zneužívat jejich lítosti!" Kočka se sotva znatelně ušklíbla. "Kdo to zkontroluje, nevíš? Kašlu ti na pravidla, jen počkej, až se k tobě dostanu!" Nahlas ale jenom bolestně zamňoukala a jakoby bezmocně se zapotácela.

"Počkej malá, hned si přinesu klíče!" konejšila ji maminka a utíkala do domu. Měla zvířata ráda a nikdy je nenechala bez pomoci. Artuš zuřil. Sám byl proti kočce bezmocný a chlapci tu nebyli. Maminka si mezi tím přes sebe přehodila svetr a spěchala s klíčem k vrátkům. Otevřela je a tiše zavolala: "Číčí, pojď sem, ukaž, co se ti stalo..." Kočka slabounce zamňoukla a po třech nohách doskákala do zahrady. Oči se jí vítězoslavně zablýskly, když se podívala směrem k Artušovi. Skřítek zbledl, teď už nemohl udělat vůbec nic.

Minulý díl najdete zde.