Komorníku, povídal jednou ráno král Hurdálek VI., mě už to kralování nebaví. Když tady ještě byla královna a princezna Maruška, to bylo jináč. Bylo tady veselo. Královna zemřela a Maruška se mi provdala. A co já teď tady, sám. Já bych do toho někdy komorníku kopnul!

Jezuskote pane králi, povídal stařičkej komorník. Jak to mluvíte? Kdyby vás slyšel tatínek Hurdálek V., kterému jsem věrně sloužil. Lidí vás mají rádi, království vzkvétá. Nikdo v naší zemí nehladoví, žaláře jsou zrušeny a hladomorna zasypána. Ukažte mi Vaše Veličenstvo podobně království široko daleko. No jo, povídal Hurdálek VI., ale co je to platný, když je mi smutno. A běž pryč, ty tomu nerozumíš!!

Pak král Hurdálek VI. vyšel na balkón. Zahradníku, kdepak seš? Poď si dát se mnou čouda. Počkej, já ti podržím žebřík ať nespadneš. Ale pane králi, povídal zahradník, vy by jste kouřit neměl! Jsem tady já král, vztekal se Hurdálek VI., nebo ty ses tady zahradníků král?! To jsem to dopracoval, zabědoval. A připal mi, než se fakt naštvu.

Hurdálek VI. spokojeně pokuřoval. Copak se to támhle batolí po cestičce zahradníku?! To je prosím pane králi štěňátko. Já mu říkám, povídal zahradník: "Knoflíček". Voní mu koukají jen ty kukadla jak dírky vod knoflíků. Dostál jsem ho od převozníka. Jeee, to je roztomilý štěňátko, vykřikl Hurdálek VI. Já bych chtěl taky takový štěňátko, to by mi třeba nebylo tak smutno!

Tak já vám pane králi zítra jedno přinesu, převozník má ještě dvě. Ale hned ráno! Povídal Hurdálek VI., já bych byl jinak celej den nervózní, já bych byl hrubej na komorníka a to já nerad, když vopatroval už mýho tatínka. Poslouchej zahradníku, musí to být tajné, to bude jenom moje štěňátko. A nesmí být úplně stejný, to by jsme si je pletli... No to dá rozum pane králi, povídal zahradník. Přece nemáte blbýho zahradníka. Jaký pak by to byl pořádek v království, kdyby král měl to samé štěňátko jako zahradník. To se nesluší.

Druhý den ráno podržel Hurdálek VI žebřík a zahradník vylezl na balkón. Pak sáhnul za košili a vyndal krásné štěňátko. Jeee, vykřikl Hurdálek VI., to je nádherný štěňátko. Děj mi ho do ruky. A podívejte pane králi, povídal pyšně zahradník. Jak jsem vybral. Je stejný, jako to moje štěňátko a není stejný. Má totiž mezi očima bílej flíček a to můj Knoflíček nemá. Tak si je nespleteme!

Podívej zahradníku, vykřikl radostně Hurdálek VI. jak se drápe nahoru na korunu. Už ví pacholek, že je královský štěňátko. To mu musím dát nějaký vznešený jméno. A já mu hned dám ňákej titul, jásal Hurdálek VI. Zahradník se škrábal za uchem. Víte pane králi, vy můžete všechno, to já zase jako vobyčejnej zahradník musím uznat. Zem vedete dobře, lidi jsou šťastný. Ale dávat pejskovi vod převozníka šlechtickej, nebo přímo královskej titul, to se mi teda zda vopravu děsně pitomý .

Tak kdo je tady vlastně král, vztekal se zase Hurdálek VI. Já nebo ty?! A dej mi cigaretu, já jsem z toho tvýho voponováni zase pěkně vytočenej. Hurdálek VI postavil opatrně štěňátko na zem a zapálil si. No dobře, se zahradníkama je dycky potíž, to povídal už můj tatínek Hurdálek V. A jak by se podle tebe mělo královský štěňátko jmenovat? To jsem teda náramně zvědavej, povídal král Hurdálek VI., co v ty zahradnický kebuli vymýšlíš.

Ale dyť to je jasný, povídal zahradník. Bude se jmenovat Flíček. Jeho brácha je Knoflíček, dyť to sakra pane králi pasuje. Tak jo, povídal Hurdálek VI. Konec konců, má se naslouchati hlasů lidu? Teď ti podržím žebřík a upaluj pro tu dobrou slivovici. Stejně ji pálíš z mých švestek darebáku! To se musí zahradníků zapít.

A budeš mi nosit pro něj jídlo zahradníku. Já ho budu tajit, to bude jenom moje štěňátko, aby mi ho nezkazili, povídal Hurdálek VI. a loknul si rovnou z láhve. Dopoledne měl pořadu s rádci. Schoval Flíčka pod trůn a zakryl hermelínovým pláštěm. Flíček kňučel, Hurdálek VI. se držel za břicho a dělal bolestivé obličeje. Pak se Flíček počural a z pod trůnu vytékala loužička.

Rádcové a komoří na ní koukali vyděšeně. Běžte pryč! Zařval Hurdálek VI. Končím mudrcové mudrování ! Za co vás platím? Co?! Vztekal se Hurdálek VI. Ode dneška mudrujte sami. Kdo je tady král, já nebo vy?! To snad není možný! Mudrcové i s komořím s zděšeně vzdálili. Král zamknul, vytáhl klíč a strčil ho do kapsy. Hermelínovým pláštěm utřel loužičku. Vzal Flíčka do náruče a vyběhnul na balkón. Zahradníku!! Pocem rychle. Člověče, Flíček se mi pod trůnem počural! Vono to vypadalo, jako že já. Voň je ještě malinkatej, povídal zahradník. Voň se naučí venčit a zdvihat nožičku. Nebojte se pane králi. Tak jo povídal Hurdálek VI., vo to nejde, konec konců i když je to jen Flíček, je to královský štěňátko a může dělat loužičky kde chce!

Flíčku, povídal potom Hurdálek VI, jakpak ty se naučíš zdvihat nožičku, když to nikde nevidíš?!. Hele, to musíš takhle. Hurdálek VI si sundal plášť? Na hlavě si nechal korunu. Po čtyřech obcházel kolem velkého stolu a u každé nohy zvednul nožičku jak pejsek. Zděšenej komoří se díval klíčovou dírkou. Flíčka neviděl. U klíčové dírky se střídali zděšení rádci.

Druhý den večer byla tajná porada. Pánové, pravil komoří. Je naší povinností zasáhnout. Nejen ta loužička, ale tohle jsem našel. Na královské lopatce zdobené tepaným zlatem leželo malinké hovínko.

Druhý den vyjel spěšný posel do sousedního království, kde žila princezna, teď už královna Maruška. V dopise stálo. Přijeďte ihned naše bejvalá nejjasnější princezno a nyní královno Maruško. S vaším tatínkem Hurdálkem VI. je zlé. Ať není pozdě! Neudrží moč a ano, i se nám už pokakal!!!!