Ještě než přišla vedra druhé poloviny dubna, stihli jsme prodloužený víkend v Hradci Králové. Naučila jsem se mít Hradec ráda. Z mého pohledu je to krásné město s – pardon – nudným nejbližším okolím, ale jakmile se člověk vydá trochu dál, dostane se do zvlněné krajiny např. Podkrkonoší. A tam mířily naše dva výlety.

V pondělí jsme dojeli do Železnice, což je městečko, která se jmenuje po nedalekém kopci Železném, nikoliv po železném oři. Ostatně nádraží je tu taky, asi 1,5 km od centra, což není úplně luxusní, ale znám případy, kdy je o dost dál…Mají tu hezkou radnici, ale dost nekompromisně schovanou za stromy. 

Bradlec

Příliš jsme se nezdrželi a vydali se do kopce k zřícenině Bradlec. Je to poměrně rozsáhlý zbytek hradu ze 13. století usazený na velmi špičatém výčnělku kopce, vypadá vyloženě romanticky, ale špatně se fotí.

Na další hrad jsme řídkým listnatým lesem skoro viděli. Na Kumburk vede celkem pohodlná cesta. Je o trochu výš, ale to hlavní už jsme měli nastoupáno. Tady mají dokonce vyhlídkovou plošinu s kruhovým rozhledem – tak to muselo vypadat kdysi z věže. Zasněžené Krkonoše jsme měli jako na dlani.

z Kumburka

Zajímavé bylo, že tady (a právě jen tady) jsme viděli hodně motýlů, i těch méně běžných.

A pokračovali jsme do Nové Paky, která je hezká, ale my měli hlad. A podle místních restaurace žádná… tak jsme skončili v jedné z několika (!) cukráren. Taky dobrý.

I úterý začínalo velmi chladným ránem, ale to už jsme měli vyzkoušeno, že během dne budeme šatstvo docela dramaticky odkládat. Jeli jsme stejným autobusem, ale vystoupili dřív – v obci Holovousy. Je velmi stará – první písemná zmínka pochází z roku 1260.

Holovousy - zámek

Holovousy mě zaujaly dvěma věcmi, souvisejí spolu. První z nich je holovouský malináč, jablko, které má obec ve znaku. Pěstuje se tu minimálně od 19. století a bylo považováno za evropskou špičku. Dnes v obci působí Výzkumný a šlechtitelský ústav ovocnářský, kterému patří plantáže ovocných stromků různých velikostí v okolí.

Ten výzkumný ústav sídlil donedávna v zámku. Zámek je… přiznám se, že takhle nějak bych si představovala zámek, kde bych dělala paní kněžnu. Původně barokní, secesně upravený. S velkou zahradou, krásně založenou. Se sochami a altánky.

No… ten výzkumný ústav se přestěhoval do nové budovy (velmi ošklivé, ale chápu, že pohodlnější). Zámek a zahrada chátrají. Snad to má nějakého majitele, který se asi moc neangažuje. Kdybych byla paní kněžna, měla bych se co otáčet.

Masarykova věž samostatnosti

Ale čas běžel a museli jsme dál. Na cestě jsme měli dvě rozhledny (kdo si myslí, že v dubnu jsou zavřené, má pravdu), jedna z nich byla hezká Masarykova věž samostatnosti. Ta moc jako rozhledna nevypadá, ale ona měla být původně vyšší, jenže stavba se dost táhla a v čtyřicátých letech už ji prostě výš nedostavěli… Možná je takhle i hezčí.

A to už jsme byli skoro v Hořicích, kde jsme měli hlavní cíl celého hradeckého výletu (mně vždycky inspirují strašné ptákoviny). Šli jsme si koupit hořické trubičky! Ty pravé, široké, ničím neplněné; doma si do nich dáváme šlehačku.

Rozkvetlý sochařský park

A když už jsme věděli, že cíle bylo dosaženo, šli jsme se ještě projít do sochařských parků, kde nádherně kvetly ovocné stromy.

A pak už zbývala jen cesta domů.

Foto: Zana, další fotky najdete tady na Rajčeti.