21.11.2019 | Svátek má Albert


AUSTRÁLIE: Strašidelný dům.

15.10.2019

Každé ráno chodíme s naším dvanáctiletým psem kelpím Maxem na „šoulačku“ do buše. I když je dnes o 6 let starší než já, tak se po buši pohybuje značně čileji než moje maličkost. Jako třeba dnes. Ranní vzdoušek opojný, vlahý po nočním deštíku, teplota přiměřená zdejšímu jarnímu období, celých 12 °C, sluníčko se právě dralo nad obzor a okolní ptactvo se vzájemně přeřvávalo svou ranní modlitbou na oslavu nového dne. Jako obvykle dominovali svým chechtotem ledňáci obrovští – kukabárové (kookaburras - https://www.youtube.com/watch?v=S0ZbykXlg6Q https://en.wikipedia.org/wiki/Kookaburra ) a flétňáci (magpies - Gymnorhina tibicen - https://en.wikipedia.org/wiki/Australian_magpie https://www.youtube.com/watch?v=oYEYc8Ge3nw ) Z nedalekého údolí se také ozývali lyrochvosti nádherní, takové hrabavé přerostlé slepice (lyrebirdi, jsou však vynikající v napodobování zvuků a ptačích zpěvů, co v okolí slyší https://cs.wikipedia.org/wiki/Lyrochvost_n%C3%A1dhern%C3%BD https://www.youtube.com/watch?v=mSB71jNq-yQ – zde je slyšet mela v buši docela pěkně - https://www.youtube.com/watch?v=Q7klAHJWcJg ). Jejich napodobení zvuku, třeba i řetězové pily a nebo uzávěrky fotoaparátu a samozřejmě i ptačího zpěvu je tak dokonalé, že dovede ošálit jak lidi tak i ptáky. Však na youtube je hafo ukázek, stačí do googlu zadat „lyrebird song“ a nebo „lyrebird youtube“.

V hlubokých údolích byly lehké závoje mlh a zbylé kapky deště na listech keřů a stromů zářily jako brilianty, když odrážely první sluneční paprsky dne. Prostě nádhera pro potěchu očí i ducha. Takže mně ani neva, že se šoulám pomalu, tělo se prudšímu pohybu vzpírá, aspoň mám čas všecku tu krásu si řádně prohlédnout a poslechnout. Dokonce i klokánek wallaby se na nás přihopkal podívat, aby záhy zmizel v hustém buši.

Čokl ovšem konal svoji práci, pobíhal po okolí, četl si „noviny“, tedy ňuchal, kde co a jak voní a kdo či co zde bylo. Neopomenul vše náležitě označit svou navštívenkou a tvářil se u toho nadmíru spokojeně a důležitě. Ostatně to je práce záslužná, že ano.

V této ranní pohodě mě napadlo podělit se s vámi o zážitky posledních dvou dnů. Čas nám sice letí jako stádo splašených mustangů, ale jinak plyne pohodově, jak se na penzisty po 53 letech společného života sluší a patří. Žádné drama, co se občas odehrávají ve vícegeneračních obydlích. V domečku žijeme nyní jen my dva, pes Max a osmnáctiletý kočičák Packa. Rodinky synů bydlí v bezpečné vzdálenosti, kolem 80 km, v Sydney, kde každá má svůj domeček. Martinova ve čtvrti Botany a Petrova ve čtvrti Glebe. Obě tyto čtvrti jsou nedaleko City. Navíc, Petrova rodinka teď už druhý rok bydlí v Pekingu, kam byla jako novinářka jeho žena Kirsty poslána. Na dva roky, a na příští Vánoce se už budou vracet zpět do Sydney. Domeček v Glebe po celou dobu pronajímají, kryje jim to splácení hypotéky. Pro změnu Martinova rodinka si otevřela rodinnou mikro palírnu, kde vyrábí lihové dobroty ( https://www.banksandsolander.com/ ).

Jak píšu, čas nám ubíhá úměrně našemu věku, který se limitně blíží osmdesátce, a mimo drobných příhod, jako že některý z nás zapomene to a jiný zase tohle, se až na občasnou návštěvu nějakého toho našeho osobního ranhojiče nic moc neděje. Občas sice nastane situace, kdy jeden toho druhého něčím vytočí, ale na zabití to není. Když k tomu nedošlo doposud, tak teď už snad ne. Takže v podstatě mír a pohoda vládne v domečku. Ze mě se stal starý, nemluvný, ubručený medvěd samotář, kterému ke komunikaci stačí málo slov a občasný email, společnost lidí nevyhledávám. Oproti tomu moje žena Míla je mezi známými a v rodině známa jako švitořilka. Prostě vodopád slov, stačí toho říct víc, jak za nás oba dva. Společnost, tedy své kamarádky, navštěvuje sama a navíc ještě jeden den v týdnu dobrovolně, bez odměn, učí na základce, už kolem 30 let. Takže se vlastně dobře doplňujeme a asi proto jsme spolu vydrželi víc jak 53 let.

S přihlédnutím k následujícím událostem bude snad dobře nejdříve vás seznámit s naším obytným prostorem. Domeček je na patro, v přízemí je garáž, prádelna se sprchou a záchodem a dva pokoje, které dnes slouží jako počítačové pracovny. V tom větším sídlím obvykle já, kde dělám digi-fotky a nebo videa, skenuju tisíce diáků a starých černobílých negativních filmů, či datluju různá povídání. Míla zde má svůj šicí kout s entlovačkou a šicím strojem. V tom menším je naše poštovna, tedy jediný počítač připojený na internet, kde je i náš společný email. Míla má ještě blbafon, tedy chytrý telefon a tablet – Ipad, které se také přes wifinu na internet připojují. Jinak, z bezpečnostních důvodů, a na ochranu osobních údajů, na internet nic připojeno není. Když se přesuneme do prvního patra, tak jídelní kout, kuchyně a obývák tvoří jeden otevřený obytný prostor. Z jídelního koutu jsou posuvné dveře na balkon s markýzou do ulice, na sever a z obýváku na zastřešený balkon do zahrady, na jih. Ve zbytku prvního patra jsou 3 ložnice, koupelna a záchod. Takže prostor dosti rozsáhlý k tomu, abychom třeba hledali někde zalezlého kočičáka a nebo Maxe. Ten si v poslední době oblíbil lehat v koupelně na koberečku, co je před umývadlem.

A tak se stalo. Předevčírem večer, když jsem vypnul TV a chystal se jít si lehnout a číst na dobrou noc, jsem zaslechl jakýsi podivný, neznámý zvuk, jakési pískání ve frekvenci kolem 1000 Hz. Míla byla dole v poštovně a vyřizovala emaily. Zvuk to byl relativně slabý, jako v pozadí a zdál se přicházet ze všech směrů. I když jsem hledal, odkud to vlastně píská, tak jsem nic nenašel. Lednice jela normálně, rádio i TV byly vypnuty, zrovna tak i počítače a wifina to nebyla, tu jsem si i k uchu přiložil. Když jsem si zavřel dveře do ložnice, tak to nebylo skoro slyšet. Abych snad předešel dobře míněným poznámkám, tak v mých stařeckých uších mně nezvonilo ani náhodou a hlava byla taky v cajku. S pocitem záhady jsem slastně usnul.

Včera večer, zhruba ve stejnou dobu se zvuk z čista jasna ozval znovu. Tentokrát byla Míla u stolu v jídelním koutu a já jsem se díval na TV. Tajemný zvuk jako by přicházel odevšad. Slyšeli jsme jej oba dva a tak to nebyly halucinace a zdroj jsme ani po čtvrthodině hledání nenalezli. Smířili jsme se se skutečností, že nám v domečku straší. Pořád lepší v domečku než ve věži, že ano. Míla odešla dolů do poštovny věnovat se emailům a já se chystal do hajan. Pískání se značně zeslabilo. Tak jsem sešel do poštovny, kde to pískalo naplno. Kontrola počítače, zesilovače wifiny a bezdrátového telefonu nic neukázaly. Míla říkala, že to slyší více v pravém uchu. Záhada. Než jsem odešel nahoru, tak jsem se zeptal Míly, co má v kapsách bundy (byl chladný večer), a ona z pravé kapsy vytáhla druhý bezdrátový telefon, který si vesele pískal. Jak jsem ho vypnul, tak bylo po strašení.

Tyto telefony máme v domečku dva. Jeden nahoře v jídelním koutě a druhý dole v poštovně. Když potřebujeme, tak si jeden a nebo druhý vezmeme sebou tam, kde zrovna jsme, aby nebylo třeba běžet k telefonu, když někdo zavolá. Nu a tomu hornímu docházela baterie a tak volal o pomoc. „Prosím dejte mě nabít!!“ Asi byl před dvěma dny někde mimo horní nabíječku, ve které normálně bydlí, a začal pískat, když jsem se chystal jít do postele. Včera si to odbyl v pravé kapse Míliny bundy. Asi jsou už ty baterie staré a budu je muset vyměnit. Jsou v něm už déle jak 5 let.

Psáno 26/09/2019.



INSPIRACE NA VÁNOCE: Vánoční cukroví letos o  něco zdravěji
INSPIRACE NA VÁNOCE: Vánoční cukroví letos o něco zdravěji

Brzy tu máme první adventní neděli, a tak je načase začít sbírat recepty na vánoční cukroví. Z čeho tahle tradice vznikla a jak si letos sváteční dobrůtky připravit o něco zdravěji?