Jak se víla Netřebka vrátila zpátky

Obilí okolo oázy víly Netřebky bylo sklizeno o dobré tři týdny dřív než obvykle, takže víla Netřebka neměla co na práci. Motejl odletěl na pravidelný letní motýlí sněm, který se konal na vrchu Oškobrh, a tak víla Netřebka měla dlouhou chvíli. Vysmejčila domeček a udělala do zásoby malinovou limonádu. Chvíli se houpala v křesle a pak v trávě hledala čtyřlístky. Těch tam bylo, že nemělo smysl hledat dál. Přepočítala okvětní lístky na několika kopretinách a vždycky jí vyšlo, že má. A co teď? Nedá se nic dělat, pomyslela si víla Netřebka, budu muset vyrazit na výlet, nebo tady z toho poklidu dostanu vílí kopřivku. A až se vrátí motejl, budu celá červená a ošklivá. To mu přece nemůžu udělat, jak by k tomu chudák přišel?, řekla si víla Netřebka šlechetně a šla zavolat na strýčka Větříčka.

Na Oškobrh se vydat nemůžu, to dá rozum, tak že bychom si zaletěli na Chotuc?, optala se víla Netřebka strýčka Větříčka. Ale Větříček, že se mu tam nechce, protože odtud právě přiletěl, a že má chuť se rozletět víc do světa, a jestli chce víla Netřebka někam nahoru, protože svědeckých vrchů je tady v Polabí víc, a že jí teda na jeden zajímavý vezme. Že je tam v lesíku zřícenina a všude okolo roste plno tajemných rostlin jako třeba hořeček zahořklý a záraza síťnatá. Dále tu roste sesel roční, zvonek kubkatý, lněnka obecná, bezkolenec rákosovitý, čistec roční, úporek pochybný a řada dalších vzácných bylin.

A to vy poletíte na Břístevskou hůru, ozvala se najednou stará moudrá ropucha, která seděla na břehu rybníčka a pozorovala, co se kde šustne. Jen si dej pozor na díru ve tvaru půlměsíce. Jak do ní vlezeš, vrátíš se zpátky. To mi říkala moje prabába a té to zase řekla její prabába. A kdybys do té díry přece jen vlezla, nebo do ní spadla, musíš říct hezky rychle třikrát za sebou Konec je i začátek, ať se vrátím nazpátek, zašeptala stará moudrá ropucha víle Netřebce do ucha. Ale musíš to říct pozadu, dodala, a pak se odšourala do stínu lopuchového listu a usnula.

Ale to už víla Netřebka se strýčkem Větříčkem letěli nad krajem, který byl celý zlatý obilím a létem. Letěli dlouho, až se před nimi konečně objevil nevelký, ale v té rovině vlastně docela velký zalesněný kopec, na kterém byla tajemná zřícenina. Tady strýček Větříček vílu Netřebku opatrně postavil do trávy, ať prý si to tam všechno pěkně prohlédne, že on si ještě zaletí kousek dál, chce se podívat, jestli kmotřička Meluzínka nerušeně spí hlubokým letním spánkem, nebo jestli náhodou něco nepotřebuje.

Víla Netřebka byla ráda, že má chvilku klidu, protože od toho létání v povětří měla vyfoukaná ouška a zacuchané vlasy. Učesala se a potom běhala po kopci sem a tam, kdejakou kytičku si ovoněla, s kdejakým broučkem se pozdravila, až najednou došla k malé díře ve tvaru půlměsíce. V tom horku z ní šel příjemný chládek. Jen se kouknu na krajíček, řekla si víla Netřebka, jen se uvnitř maličko zchladím, a hned zas půjdu na sluníčko. Stejně by se už každou chvilku měl strýček Větříček vrátit, pomyslela si a vlezla do díry.

Udělala jen dva tři krůčky a najednou jako by ji díra vcucla dovnitř. Víla Netřebka měla pocit, že zase letí s větrem, nebo snad spíš že klouže vzduchem, nebo ještě spíš, že se vznáší na místě a všechno ostatní že klouže kolem ní. Stromy na hůře byly čím dál menší, až úplně zmizely, a naopak místo polí okolo se objevily křoviny a lesíky. Ze zříceniny se stala kaple ve tvaru kříže a pak zmizela. Místo ní stál na vrcholu kamenný stůl a na něm bylo položené ovoce a obilná placka s medem. Stály tam ženy a dívky ozdobené kvítím, které se daly do tance a zpívaly píseň k oslavě Matky země. Pak se udělala tma a v ní se objevil na vrcholu oheň a ten vzplál i na dalších hůrách, které byly na dohled. Vzduchem létaly hořící pochodně, křik mužů a výskot žen a všechno to klouzalo dál, měnila se krajina i lidé, ale dary pro Matku zemi zůstávaly, až i ony se ztratily, a nakonec zmizela i hůra, byla jen rovina a ta se začala zalévat vodou. Pomoc!, vykřikla víla Netřebka, když jí voda zmáčela sukénku, já přece nejsem žádná najáda, já přece nejsem žádná malá mořská víla!, vykřikla ještě hlasitěji, když si olízla slaně mokrou ruku.

Mankote šmankote, jak jen to bylo, co to jen povídala stará ropucha, horečně vzpomínala, a pak jako zázrakem rychle a bez zakoktání třikrát za sebou vykřikla Ketápzan mítárv es ťa, ketáčaz i ej cenok.

Rázem byla voda pryč a víla Netřebka stála mezi zřícenými zdmi kaple Povýšení sv. Kříže a strýček Větříček se vracel od kmotřičky Meluzínky s pytlíkem hruškových křížal. Ufff, oddychla si víla Netřebka. Co to jen bylo? Sen, nebo skutečnost? A kdo ví, odkud se vzala maličká mušlička, kterou držela v ruce. Kdo ví?

Víla Netřebka radši zatřepala hlavou a zatočila se dokola, aby si načechrala splihlou sukénku. A pak zaprosila. Strýčku Větříčku, prosím tě, odneseš mě zpátky? A taky kdybys mohl neříct motejlovi, že jsme byli spolu tak daleko. On by měl zbytečnou starost a mohl by mít zbytečné řeči. A kdo ví, co on sám na tom motýlím sněmu vyvádí, že ano, dodala podezíravě.

Strýček Větříček to pochopitelně věděl, ale neviděl důvod, proč by víle Netřebce měl vykládat, že motýlí sněm znamená spoustu motýlího vytahování se a siláckých řečiček, že tam teče nektar plným proudem a že největší motýlí starostí je se z toho všeho rokování do rána pořádně vyspat, protože policejní můry na nebohé účastníky sněmu číhají hned pod kopcem a dýchnout na zvonek dávají všem. A běda, jak se zvonek rozcinká.

Ať si motejl víle Netřebce řekne, co jen chce, pomyslel si strýček Vetříček. A ona jemu. Beztak si stejně všechno nakonec přiznají a v pomněnkových peřinkách si navzájem odpustí. Ať třikrát pozpátku obletím Poděbrady, nebude-li tomu tak i teď.

Ale nikam letět nemusel, protože přesně tak to bylo, když se víla Netřebka s motejlem ve svém domečku zase sešli.

Rekapitulace července

Ještě na konci června jsem vyrazila k Dalmi, abychom u ní strávily týden vycházkami se psy, povídáním a hraním si s látkami. Fotoaparát jsem pochopitelně měla s sebou, jenže abych si brala na vycházky, to mě ani nenapadlo. A když napadlo, tak měl vybitou baterii. Pak jsme doma hlídali malé dětičky, které vystřídali kluci. Nejdřív tři a potom jen dva. Protože bylo hezky, chodili jsme se hodně koupat. A to jaksi nehodí fotit. Takže první obrázky jsou až ze 14. července, kdy jsme jeli i s kluky do Miličína na rodinnou oslavu.

Po lehce chladnějším začátku měsíce se vrátilo suché a čím dál horčejší počasí. Na přelomu července a srpna se teploty vyšplhaly hodně nad třicítku a ani v noci neklesaly pod dvacet. V bytě pochopitelně bylo mnohem tepleji. Deprimující a únavné počasí, které nedělá dobře přírodě, ani lidem. Byla taková vedra, že dokonce i vyhlášeným teplomilcům začalo být horko.

Žně se tady u nás odehrály bleskově v době, kdy jsem trávila čas v cípu Krušných hor a pak se povalovala na koupališti Pískovna v Poděbradech. Než jsem odjela z kraje, všude stálo zlaté obilí, když jsem se vrátila, už se leckde podmítalo. Letos jde všechno hrozivě rychle. Na výletě do Ostré 17. července jsem poprvé zaznamenala kolem silnice úplně zralé jeřabiny. Jeřabiny, které obvykle ohlašují až konec prázdnin.

Na začátku měsíce slunce vycházelo ve 4:57 a zapadalo ve 21:16. Na konci měsíce vycházelo v 5:28 a zapadalo už ve 20:50 hodin. Jestli dobře počítám, den se během měsíce zkrátil bez tří minut o hodinu.

Úplněk ve znamení Vodnáře nastal 27. července ve 22:20. Současně nastalo nejdelší zatmění Měsíce v tomto století, úplné zatmění trvalo 1 hodinu a 43 minut. Vyfotit se u nás bohužel nedalo, protože v řadě velmi jasných nocí právě tento večer bylo zataženo a vyjasnilo se až na samém konci úkazu.

Foto: Vave. Další obrázky si můžete prohlédnout níže v klikacím okénku nebo přímo zde na Rajčeti.

Osobní stránky autorky: http://www.vave.biz/