Zlí jazykové tvrdí, že víla Netřebka byla vymyšlena jen proto, aby se mohla vybudovat nová naučná stezka poblíž obce Netřebice ve Středočeském kraji. Ale já věřím, že víla Netřebka existuje. Vypadá úplně stejně jako víla Amálka a mluví stejně roztomilým hrzánovským hláskem. Jen vlasy má černé a lesklé jako zdejší půda. V letošním roce se projdeme v jejích stopách nejen po místní naučné stezce, ale zavítáme i do míst, která má ráda a o kterých doufám, že je objevím. A sem tam se podíváme i někam úplně jinam podle toho, kam mě letošní cesty zavedou.

Kaplička a socha Panny Marie Neposkvrněné

Víla Netřebka ovšem nebyla první zázračnou bytostí, kterou jsem tu potkala. Naše rozhodnutí opustit Prahu přišlo poměrně náhle v průběhu loňského března. Prohlíželi jsme inzeráty a navštívili pár bytů na východ od našeho bydliště, ale v dostupné cenové relaci se nám nic nelíbilo. A když líbilo, tak v onom bytě byla tak silná negativní energie, že ji cítil i Vašek. Navíc to bylo moc daleko od Prahy, kde žijí vnoučata. Až jsme narazili na toto místo. Plusem byla dobrá dojezdová vzdálenost, mínusem spíš menší byt v hrozném stavu, dalším plusem byla zahrádka za domem, bohužel zanedbaná a téměř ze třetiny zaplněná kolnami, chlívky a králíkárnami zhotovenými ze všeho možného. Dokonce i z nádražních vozíků. Ale zrovna kvetla stará broskvoň a začínala kvést i stará jabloň a přes svou zpustlost zahrádka vypadala lákavě.

Nevěděli jsme, jak se rozhodnout. Byla předposlední dubnová neděle, když jsem po snídani řekla, že si do Netřebic zajedeme pro znamení. Bylo ošklivo, zima, zataženo, padal déšť se sněhem. Zaparkovali jsme u domu, okoukla jsem zahrádku a šli jsme se projít obcí. Když jsme udělali těch pár kroků ke kapličce, náhle se roztrhaly mraky a slunce ozářilo sochu Immaculaty (Panny Marie), která stojí na sloupu před kapličkou. Ozářilo i blízkou požární nádrž jménem Louže a sousedící upravený park a já měla své znamení.

S vyklízecími pracemi na zahradě jsme za pomoci ri a jakkela začali v půlce července a o týden později se začalo s rekonstrukcí bytu. Všechen volný čas jsem věnovala kultivaci zahrady, dokud to počasí dovolilo, a potom kultivaci bytu, takže jsem na žádné výlety po okolí neměla ani čas, ani energii. Stěhovali jsme se čtrnáct dnů před Vánocemi, a to už jsem se nezastavila vůbec.

Tříkrálový motýl

Na první vycházku po blízkém okolí jsem se dostala až začátkem ledna. Budete tedy spolu se mnou objevovat zvláštní krásy úplně placatého kraje, ve kterém jsem se tak nečekaně ocitla. Já, holka z lesnatého zvlněného kraje se skalami se najednou cítím dobře v krajině s nekonečným obzorem, v nadmořské výšce pouhých 188 m nad mořem. Doufám, že se mi podaří alespoň trochu zachytit tu zvláštní starobylost, kterou v tomto kraji cítím. Půda je zde dotýkaná už po staletí, krajina je mírná a zdánlivě otevřená, bez tajemství. Ale já věřím, že se nějakých překvapení dočkám.

Jako třeba když jsem v půlce ledna potkala na poli traktory, které prováděly orbu. Ještě před rokem jsem si myslela, že se na jaře pole zoře, něco se zasadí a až to vyroste a dozraje, sklidí se to a zbytky se zaorají. V zimě pole spí pod sněhovou peřinou, selky derou peří, sedláci spravují postroje, dědeček puká z fajky a babička vypráví, jak dostala od císařepána dukát. Nebo tak nějak. Zatím ale jen žasnu, kolikrát se proměnila v běhu času pole, kolem kterých jezdím, a jak se mění dále.

Vzduch, voda, prostor, to je zdejší kraj

Když už jsem tak trochu pohádkově začala, měla bych tak i skončit. Takže se tiše posaďte, milé děti, povím vám pohádku o tom,

Jak víla Netřebka šla zase spát

Sluníčko svítilo tak náramně, že probudilo hrst včel, několik motejlů s pavími oky na křídlech a dokonce i víla Netřebka otevřela své modré oči. Propánakrále, povídá nahlas, copak na Tři krále má být jaro? Vždyť to je, jako kdyby někdo o půlnoci tvrdil, že už je ráno! Takhle to nemůžu nechat, vykřikla, odhodila duchnu naplněnou pampeliškovým chmýřím a rozeběhla se za motejly, až se jí zmuchlané sukničky tou rychlostí zase pěkně vyžehlily.

Motejlové, volala víla Netřebka, copak jste celí poťapaní od motejlů, nebo co? A co vy, včelky bláznivky? Nevidíte, jak je sluníčko nízko nad obzorem a jak je celé zubaté? Honem honem se pojďte schovat ke mně do postýlky, ať nezmrznete, poručila silným vílím hlasem a běžela zpátky domů.

Rybníček víly Netřebky

Ještě se trošinku prospíme, áááá, zazívala víla Netřebka na celé kolo, však do jara máááááme ještě spoustu času, dodala, a vychovaně si zakryla malou rukou ústa. Dobrou noc... áááááá... kráááásné... sny, řekla už dočista pomalu, přikryla sebe, motejly i včelky pampeliškovou peřinkou a za chvilku už se z jejího domečku ukrytého v rákosí začalo ozývat tichounké vílí a motejlí pochrupkávání.

To neutlumil ani sníh, který se za pár dnů začal sypat z oblohy a který domeček víly Netřebky přikryl další bělounkou peřinkou.

A než se víla Netřebka trochu prospí, můžete se podívat na fotky nejen z Netřebic a okolí, ale i z Miličína, kam jsem o jednom víkendu zavítala na návštěvu ke své sestřenici.

Původně můj text, který jsem psala v půlce ledna, končil tady. Dnes je prvního února a já bych už měla odevzdat článek s odkazem na fotoalbum. Jenže stále nevím, jaké fotky vybrat. Když jsem se psaní fotočlánků přihlásila, myslela jsem, že budu dělat alba tak z třiceti fotek. Pak jsem vyrazila na první vycházku a donesla si jich ve foťáku tři sta. A pak pět set. Teď mám v počítači jen za leden několik tisíc fotek, protože tady je krásně. Tak krásně, že zastavuju auto na kraji silnic a fotím, nebo fotím z auta. Tak krásně, že mám často sto chutí vyhrknout s Pretty Woman „Málem jsem se počurala“, jak se mi líbí zdejší placatý a větrný kraj, nad kterým jsou k vidění úžasná oblaka a západy slunce.

Na konci ledna

Nejsilnější zážitek ale přišel až na konci ledna. Zdejší krajina je plochá, ale na obzoru jsou vidět dva vrchy, Chotuc a Oškobrh. Výstupy na ně mám naplánované na jaro, protože jsou oba zajímavé, ale předposlední lednový den mě slunce vytáhlo ven, do auta, projet se k Dymokurům a pak za Křinec k Chotuci, pod kterým jsem navštívila starý židovský hřbitov, o kterém jsem se před časem dočetla.

Dá se tam snadno vstoupit, protože branka tam už dávno není. Ještě než jsem prošla dírou ve zdi, začala jsem ztrácet dech. A když se přede mnou otevřel celý prostor, napůl starý hřbitov a napůl starý sad, měla jsem co dělat, abych to ustála. Ještě nikdy na mě žádné místo tak nezapůsobilo. V tu chvíli bylo slunce schované za mrakem, toužila jsem, aby vyšlo, když jsem šla kolem zbytků hrobů dolů svahem, zhluboka dýchala a fotila.

Hřbitov, který zemřel

Asi bylo štěstí, že jsem neměla tolik času, protože jsem měla schůzku s Vaškem v Poděbradech, jinak bych tam nejspíš zůstala do večera a byla bych úplně bez sebe. I tak jsem ten zážitek rozdýchávala dlouhé hodiny, zvláště pak, když narazila na další informace v nedávno vyšlém článku, ten najdete zde.

Za leden jsem v nejbližším i vzdálenějším okolí našla místa, kam se budu během celého roku vracet. Tento starý židovský hřbitov k nim bude bezpochyby patřit.

Tip pro milovníky kešek najdete zde.

Osobní stránky autorky: http://www.vave.biz/

Foto: Vave. Další obrázky si můžete prohlédnout níže v klikacím okénku nebo přímo zde na Rajčeti.