PSI: Night a velikonoční výletění po Středohoří

Předpověď počasí na počátek svátků moc přívětivá nebyla. V pátek mělo být ošklivo – a tak nás čekala jen delší procházka u nás za humny a průzkum tří vrcholků Středohoří byl odsunut na sobotu.

O Velkém pátku bylo opravdu ošklivo. Naplánovala jsem jen dobytí Brda nad Kateřinským údolím. Cesta tak na dvě hodiny.

Hurááá - jsem v lese

Ráno jsme v lese byli sami, Night řádil, šli jsme velmi svižně. Teplo nebylo. Déšť se pomalu „zahušťoval“ – brzy změnil skupenství zcela. Chumelilo...

Nevadí, že je ošklivo a pršosněží

Stoupali jsme výš a výš a sněhu přibývalo. Nejen toho nového, ale hlavně toho pod nohama. V lese to ještě šlo, ale když jsme se dostali na holé pláně plné balvanů – bylo nám ouvej. Tak třicet centimetrů starého sněhu, zdola odtátého v ukryté kaluže a potůčky, nahoře krusta ostrého ledu ukrytá pod novým popraškem.

Se to bořííííí!

Bořili jsme se. Hodně. Pes občas ležel pupkem na sněhu, všechny čtyři nohy utopené v návěji. Vyčítavě na mě hleděl... že tak blbý nápad jsem mohla mít jen já. Podobně hleděl i Pepa, to když se probořil a pod sněhem ukrytá kaluž mu do obou pohorek natekla vrchem... Bořili jsme se pomalu krok za krokem po staré cestě a měli toho všeho plné zuby.

Raději jdu příkopem než po sněhu

Vím, že pohyb psa (a nejen psa) v hlubokém těžkém sněhu je náročný. Pes nemůže pohybovat nohama dopředu, jak je zvyklý. Musí je vytahovat vzhůru... namáhají se hlavně kolena. Bylo mi jasné, že skoro hodina takového šílenství byla pro naše tělesné schránky slušný nápor.

Už je to dobrý, sněhu málo

Jak jsme klesali z kopců dolů, ubývalo sněhu a zvedala se nám nálada. Déšť nedéšť, psisko opět řádilo, mělo radost, že má pevnou půdu pod tlapátky.

Konečně pevná půda pod tlapátkama

K autu jsme dorazili celí a nekulhající. A když se i doma pes tvářil, že vlastně žádný výlet nebyl a že bychom mohli jít zase na procházku... šla jsem smažit řízky na sobotu.

V sobotu ráno nás Night popoháněl, ať snídáme rychle, že se jede na výýýléééét. Zabalený ruksak je pro něho jasným znamením, že bude akcička. Varovala jsem ho, ať se moc netěší, že ho čeká skoro dvacet kilometrů se solidním převýšením (asi 750 výškových metrů). Nedbal.

Parkovali jsme na Sedle pod Varhoštěm. Mlha, déšť.

Cesta na Varhošť

Stoupáme, mlha houstne, déšť přechází ve mžení. Rozhledna slibuje výhledy na osm různých úseků Labe, na Litoměřice... Výhled z rozhledny (volně přístupné) byl úžasně jednolitý – mlha mlha šeď šeď...

Sestupujeme směr Krkavčí skála. Čedičové balvany kloužou, ale podstatně víc klouže místní jílovité podloží. Objímáme stromy, chytáme se křoví.

Vpředu vpravo jsou vidět kluzné stopy předchozích turistů

Moc se mi líbí cedulka Klubu českých turistů, na které je napsáno, že následující úsek je obtížně schůdný. Nekecala. Až do údolí Tloučeňského potoka to byl spíš sjezd než sestup.

Prý je lepší plazit, než přeskočit a ujet

Pes odmítá skákat přes kmeny padlých stromů a snaží se je podlézt (i tam, kam by se nevešel ani krysařík). Už totiž ví, že když skočí... pojede jak namydlený blesk. Je zacákán bahnem a neustále se ke mně tulí – tudíž jsem taky celá od bahna. Páník nemá dobrou stabilitu – po pozadí strání jede dvakrát. I fotoruksak je tedy obalen tou lepivou hmotou.

Ruce máme špinavé, foťák je špinavý, o vodítku ani nemluvím. Ale krásná dubina plná kvetoucích jaterníků, čedičové skály, zajímavá mlžná krajina – vlastně to byla docela hezká cesta. Počasí se lepší, mlha se trhá, kolem nás se začínají zvedat kopce, ukazují se i první paprsky sluníčka.

Druhý vrcholek trasy je Plešivec. Psisko po chvíli raději dávám na stopovačku, stádo vysoké jsme viděli naštěstí dříve než on. Na vrcholku potkáváme první turisty. Mají jezevčíka – a Night předvede jeden ze svých šílených výstupů. Předcházíme je a se psem na vodítku začínáme sestup z vrcholku. A nestačíme se divit. Značená cesta vede kamenným mořem.

Night tak v půlce kopce začal stávkovat. Že už má těch ostrých kamenů plné zuby. A ať kouká, jak kouká, nic jiného kolem sebe nevidí. Měl smůlu – musel dál. A asi ho to hodně unavilo, když dalšího psíka jdoucího v protisměru vzorně proseděl vedle mě.

Mířili jsme do vesničky Hlinná. A za ní začali stoupat na další vrcholek – Hradiště.

Vyhlídka na Hradišti

Najednou byl krásný teplý jarní den. Vylétli motýli, ptáci řvali, zpívali, tloukli, klapali... I turisty jsme začali potkávat. Vyhlídka do kraje byla moc pěkná. Litoměřice, Lovosice, Říp, Ještěd, Labe... velký kus Čech se před námi otevřel.

Lysou horu jsme z našeho plánu cesty vynechali. Tři kopce nám stačily, a tak jsme zpátky na Sedlo pod Varhoštěm dorazili po loukách. Psisko muselo jít tady na stopovačce, neboť se nejprve chtěl kamarádit se skautským oddílem, pak chtěl poběhat se stádem daňků, pak se chtěl družit s místní zaječí populací... a nakonec ho velmi zaujalo pět koníků i s jezdci. Řádil, jako by za sebou neměl docela vydatný výlet.

Elán Nightovi nechybí ani po pětihodinové procházce

Domů se nám nechtělo jet po státovce a tak jsme se vraceli po úzkých místních silničkách směrem na Žandov a Českou Lípu. A museli jsme ještě jednou zastavit a udělat alespoň pár fotek. To když jsme jeli kilometry podél bledulové záplavy. Vedle silničky byly hektary a hektary bíle kvetoucího porostu. Krása.

Má náš psí hošíček solidní fyzičku. Nezničil ho ani hluboký sníh s ledovou krustou, ani bahnité kluziště, ani suťové pole plné ostrých kamenů. Pětihodinový pochod zvládnul bez známek únavy – i na konci měl spoustu elánu. Podstatně víc, než my – ale koneckonců – my to přežili taky v pohodě.

Foto: Xerxovi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie.