Předchozí den najdete zde.

ÚTERÝ. DEN 4.
V 1 hodinu ráno se lehce rozprší. Vítr mlátí vším, čím mlátit může, takže mě budí pleskání vchodu do tarpíku. Hned ho zatáhnu, ale slečna se psem ode mě nespí moc daleko a její stan řachtá mnohem víc než můj. Kde mám špunty, nevím, ale nejradši bych zaspala vše, co možná přijde. Vítr a zataženo se plíží nenápadně jako předvoj deště. Za hodinu přichází prudší liják a oblohu párkrát pročísne blesk. Parta bez plachet horečnatě běhá a křičí, asi se všichni snaží nacpat na vyhlídkovou věž o půdorysu 3 m2. Nevzít si žádnou stříšku je za mě riziko i přes krásnou předpověď. Hlavně v létě, kdy se snadno vytvoří bouřka přímo nad náma.

Ráno je zataženo a na hřebenech se válí mlha. Vstávat na východ slunce bylo bláznovství nejen proto, že by odsud pravděpodobně přes lesy nebyl vidět. Ale co kdyby náhodou… Každá oblačnost se ale jednou protrhá a mlha ustoupí dost na to, že když vyrážíme, slunce vysvitne těsně nad lesy.

Na cestu hustými bukovými lesy po hřebeni nám zatím sluníčko nesvítí, takže lesy mají nádech tajemna. Mohutné buky lemují naši cestu, nejen když musíme dobrovolně sklesat z hřebene kousek níž ke studánce, ležící na žluté značce „Nad Šamajkou“. Voda je ledová a osvěžující, pěkně nám zatěžká batohy, aby se nám s tím nákladem lépe vracelo nahoru na hřeben.

Cesta po hřebeni se mírně vlní a u toho klesá. Je mi do skoku, jak nás klesání vede vstříc restauraci na Portáši. Tenhle hřebenový úsek červené mám moc ráda a dnes se mi odvděčuje tím, že na něm nejsou davy cyklistů jako minule. Poklidná cesta nás vede relativně mlčky. Všichni máme svoje myšlenky a nastává čas, kdy jsme posdíleli všechny novinky a mluvení je najednou nadbytečné i zbytečné. Kráčíme majestátními lesy v tichosti a přece v pospolitosti skupiny, kdy nemusíme jít na dohled a přesto si navzájem hlídáme dostatečnou blízkost.

Portáš. To není jen restaurace s hotelem. To je i částečně otevřený hřeben směrem do naší vlasti. Slunce se do nás venku z lesa opírá se silou odpočatého živlu a výhledy do krajiny dokreslují beránci na obloze. Je nádherně. Je vedro. Je nejvyšší čas zchladit zpocená a vařená těla něčím studeným na svlažení hrdla i něčím teplým do bříška. Vstává se odsud těžko. Nohy ztěžkly a před polednem pálí slunce tak, že bychom nejradši někde zalezli do stínu a ani se nehli.

Naštěstí nás po kilometru čeká další občerstvovačka na Kohútce. Procházíme davy, po silnici a kolem parkoviště. Na Kohútce je narváno tak, že stěží nacházíme místečko k sednutí, abychom se ještě jednou trochu občerstvili. Přemýšlím, že v lese jsme nepotkali skoro ani nohu a tady je totálně natřískáno. Snad ještě víc než na Portáši, kde byl relativní klid. Nejvíc mě udivuje přeplněnost Kohútky v situaci, kdy se pár metrů od venkovní zahrádky něco staví, sbíječky buší a těžká technika rozsévá betonový prach široko do okolí. Lidi hučí a snaží se přehlušit i stavební stroje.

Rychle pryč. Klesáme dál bukovými lesy v mírném vlnění po hranici až na Krkostěnu. Tady čeká pořádný sešup erozí i lidmi opotřebenou cestou z kopce. Padák je nepříjemný a v tom horku nepostupujeme nijak rychle. Tady snad ani nepršelo. Na troud vyschlá hlína ujíždí pod nohama a klouže, člověk se nemá pořádně čeho zachytit. Občas se uvolní pod nohou kámen, který se kutálí nekonečně dlouho, než se zastaví o nějaký kořen.

Na Papájském sedle máme nepříjemný sestup za sebou a dáváme si větší svačinku. Dnes toho stoupání nebylo moc, ale padá na nás únava. Horší noc a několik dní venku se někdy podepíše i na tělesné schránce jedinců, pro které není výjimečné trávit dovolenou aktivně. Navíc Ondra se před pár dny vrátil z náročného zájezdu do vysokých zahraničních hor, kde si ve sněhu a ledu celkem mákl. A s věkem často přichází potřeba větší regenerace i pro sportovce, kteří slovo odpočinek nemají ve svém slovníku.

Zmoženě sedíme na odpočívadle a díváme se na hory odpadků, které jsou poházené všude kolem ohniště. Pěťa vytahuje rukavice, já pytel na odpadky. Hned se mi ta velká krosna hodí, protože je to dobrých 5 litrů odpadu a v mém batohu je nejvíc místa.

Večer nás čeká ubytování, takže to nepotáhneme dlouho. Ale vyrazit otálíme. Pořád se snažíme oddálit okamžik stoupání na Makytu, na kterou je cesta stejně hrozná, jako z Krkostěny sem dolů, ale v opačném směru. Nahoru. Snažím se najít ztracenou energii aspoň návrhem na obchůzku po cyklostezce. Méně stoupání a snazší terén nám přijdou vhod.

I já jsem odměněna změnou trasy. Po cestě se mi daří vyfotit záhadnou rostlinu, jakou jsem nikdy neviděla, abych si doma dohledala, že se jedná o kruštík, který patří mezi vstavačovité. Já mám orchidej!

Zpátky na červené. Přes nádhernou vyhlídku do údolí na Valašskou Senici klesáme do Pulčína na zaplacené ubytování. V 18 hodin zavírá restaurace a máme co dělat, abychom to stihli těsně před zavíračkou. Jsou tu na nás ale hodní a kluci dostávájí ještě večeři. Vychlazené pivko se podává i později, takže je konečně možnost v klidu večer posedět a nikam nespěchat. Penzion Pulčínské skály na nás udělal dobrý dojem, ačkoli pokoje jsou stísněnější, než bych čekala. K dispozici je ale společná kuchyňka s čajem a kávou a dokonce velké společenské posezení s možností si půjčit kytaru. Kéž bychom s sebou měli nějakého zdatného kytaristu.

Horké vody teče tolik, že v ní můžeme umýt svoje zpocená a zmožená těla a dokonce i přeprat nějaké prádlo, přestože večerní slunce už nemá takovou sílu, aby vše vysušilo. Ale na batohu to všechno uschne, jen to nesmíme cestou ztratit.

Pokračování příště. Foto: Mawenzi. Podívejte se do pěkné fotogalerie. Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz