AUSTRÁLIE: Frangipani – plumeria alba

Když jsme v letech 1970 – 73 bydleli ve čtvrti Glebe, kousek, asi 20 minut pěšky od City of Sydney, tak paní domácí – velice hodná Holanďanka – měla v předzahrádce takový podivný keř. Kmínek a větvičky byly z jakési dřevité dužiny a listy byly velké a tuhé. Co však bylo na této rostlině nejpříjemnější, byla omamná vůně jejích bílých s nádechem do béžova, tuhých květů asi 7 cm v průměru. Tyto rostly v trsech a od večera do rána vždy voněly nejvíce, tak jak to frangipani umí (vyslovuje se frendžipáni).

Plumérie - frangipani.

Vánoce 1972 jsme ještě oslavili v Glebe, abychom se v lednu 1973 přestěhovali do našeho rozestavěného domečku, který jsme si postavili v buši v Modrých horách. Domeček jsme pak průběžně dodělávali a také upravovali jeho okolí, které bývalo divoký buš. Venkovní práce dělala převážně moje žena Míla, byla s našema dvěma malýma klukama doma. Martin oslavil svoje první narozky už v novém domečku. Já, brzy ráno, většinu roku ještě potmě, jsem jezdil vlakem do Sydney do práce, ze které jsem se 3x v týdnu vracel kolem 19 hod večer a 2x až po 22 hodině. A tak nám ubíhaly víkendy při činorodé práci.

Míla se nejdříve snažila připravit půdu před domkem na předzahrádku. Písčitá země s jílem byla chudá a tak jsme jezdili na slepičí farmy, kde pod klecemi s nosnicemi byly přes metr vysoké hromady slepičinců. Tyto jsme naložili do různých nádob, kýblů a plastových pytlů a tyto jsme pak v našem tehdejším autě, Morris – Nomad, odváželi domů. Bylo to zhruba jen půl hodiny daleko, ale čpavý odér našeho nákladu i při otevřených oknech byl vskutku omamný.

Vyrostla ze dvou malých větévek.

Jednou nás přijela navštívít naše bývalá paní domácí a jako dáreček do začínající předzahrádky dovezla dva odříznuté, bezlisté konce větviček frangipani ze své předzahrádky. Tyto jsme nejprve nechali předpisově zaschout a potom je Míla zapíchla do nyní už zkypřené a pohnojené půdy u severozápadního rohu domečku. Netušila, jak příhodné místo pro tu plumérii vybrala.

Při trošce pozornosti větvičky prospívaly a rostly jako z vody, i když na skoro celé předzahrádce Míla pěstovala zeleninu, aby půdu připravila na pozdější okrasné rostliny jako růže, kamélie a podobně. Sousedé, z těch několika domečků co tehdy na naší ulici stály, se té zelenině v předzahrádce nestačili divit.

Dlouho netrvalo a na větvící se frangipani se počaly objevovat nádherné květy, vonící, až nos přecházel. Asi 7 cm v průměru, bílé, mírně do béžova, uprostřed přecházející do kanárkově žluté s tuhými okvětními lístky. Večer a potom přes noc až do rána voněly nejvíce. Naparfemovaly tak celý domeček, protože skoro celý rok spáváme s okny dokořán. V noci tyto květy voní proto, že jejich opylovací hmyz je můra sphynx, tedy lyšajovití, kterých jsou v Klokánii čtyři přehršle (odkaz zde, pak tady a česky tady).

Plumérie - frangipani. Tak vypadala v únoru 2018

Frangipani se naučila vonět nejvíce v noci proto, že její květy neprodukují žádný nektar a nějak ty můry naláket přece musela. Můry přelétají s květu na květ při svém marném hledání nektaru a tak květy úspěšně opylují.

Plumérie byla do klokánie dovezena jako okrasný keř, doma je však nedaleko, v Polynésii, kde z jejích květů splétají dívenky girlandy či věnce, co zavěšují návštěvníkům kolem krku. To potom jeden neví, kdo či co to tak krásně voní, a oči také neví, kam se dříve obrátit. Ony ty dívenky jsou nesmírně ladné, v moři zrovna vykoupané a stejnými květy zdobené. No radost pohledět. Jiná to je o deset let později, to pak jsou pochodující žoky sádla, až jeden oči odvrací.

Plumérie je také doma ve Střední Americe, Mexiku, Karibiku a Brazílii a jako okrasný keř se pěstuje na celém světě, kde je příhodné, teplé klima, a nebo potom jako pokojová rostlina. Dohromady jí na světě roste přes 300 druhů. Jmenuje se podle svého objevitele, pana Charlese Plumiera. Její hovorové jméno frangipani vzniklo v šestnáctém století, když se jeden italský markýz stejného jména chlubil, že vynalezl parfém vonící echt jako plumérie. Ve skutečnosti však vytvořil syntetický parfém, který pouze připomínal tehdy nedávno objevenou plumérii.

Plumérie. Sahá až ke střeše prvního patra

A tak „naše“ plumérie zdárně rostla, postupně zastínila celý záhon a okno v přízemním pokoji. Jeden rok, asi před dvaceti lety, se na venkovní stěně domečku, kde vedou kanalizační trubky z prvního patra do přízemí, objevil mokrý a ne zrovna vonící flek. Protože jsme si domeček sami stavěli, tak víme, kde ty drenážní trubky jsou a kde jsem zřídil i inspekční otvory, nyní dobře zakryté pod zemí.

I odkryl jsem jeden otvor v koleně, ještě z keramických drenážních trubek, a asi metr dále v trubce byl chomáč kořínků plumérie jako vlas silných, které trubku úspěšně ucpaly. Kořínky jsem po hmatu v hnědé kaši našel a pečlivě odstranil. Obsah trubek zabublal a ztratil se tam, kam patřil. V čem jsem se až po ramena babral, netřeba snad vysvětlovat. Plumérii jsem vynadal, i když proti přírodě se moc bojovat nedá. Nejen kořínky, ale dále pak i tlustší kořeny jsem odstranil. Ta mrcha frangipani musí mít velice dobře vyvinutý čich, aby dobře utěsněnýma trubkami ucítila, kam má jít na mls. Těsnícím „O“ kroužkem vyslala jako vlásečnice tlusté kořínky ke zdroji chutné a výživné potravy.

Plumérie - frangipani. Voní intenzivně, hlavně v noci.

Od té doby frangipani roste a voní jako zjednaná. Na zimu vždy listy shodí, aby se najaře obalila novými. Tehdy také začíná kvést. Dnes je keř vysoký až po střechu a zabírá půlku předzahrádky. Stín poskytuje velice kvalitní a tak na záhonech, co pod ní jsou, roste jen to, co slunko nevyžaduje. Ostatně na Rajčeti jsou fotky, jak dnes okupuje skoro půl předzahrádky. Teď už jen doufáme, že jí na dobroty z kanalizačního potrubí chuť už přešla a podruhé se do něj na ty dobroty nevloudí.

Psáno 28/2/2018

Foto: George Švehla. Další obrázky si můžete prohlédnout přímo zde na Rajčeti.