Pro náhodného posluchače je to jasné - rodinná idylka večerního koupání dětí... Následující poznámkou ...musím ještě obalit cvrčky vitamínama a nakrájet pampelišky... by asi pak dotyčný byl zcela zmaten.

Ne, nejedná se o přípravu netradiční večeře pro rodinu a Toníček a Anička jsou ještěři druhu Pogona Vitticeps, česky agamy vousaté. Jako třetí k nim ještě patří slečna Dinuška a jejich šťastnou majitelkou je moje nejstarší dcera. Konečně se dočkala splnění svého snu - chovat plazy. Jako malé jsem jí v tom bránila z jednoduchého důvodu - ještě nebyla schopna vše samostatně nastudovat a nedokázala by jim dát, co potřebují. S věkem však zvolna přibývalo rozumu a když si pak slečna našla ještě stejně praštěného přítele, uznala jsem, že snad nastal ten správný čas...

Vytouženého leguána jsem jí rozmluvila. Je to krásný ještěr, ale vyroste do dvou metrů, a pokud nemá dostatek prostoru, je chudák. Zařídit mu samostatný pokoj jsem odmítla a jako alternativu jsem navrhla právě agamy vousaté. Jsou to celkem snadno chovatelní, neagresivní dráčci, snadno se ochočí, dorůstají kolem půl metru a v teráriu 200 x 100 x 100 cm jim bude dobře. Mládež vybudovala terárium simulující podmínky australské pouště a já začala shánět agamky.

A nastal první problém: sestavení páru. Tehdy jsme ještě netušili, že přesně určit pohlaví vousatek lze leda ultrazvukem, pokud se to již neprojeví nakladením vajíček. Nakonec se samozřejmě sešli tři kluci. Když jsme pak konečně sehnali opravdovou slečnu Dinušku, začali se kluci pochopitelně rvát a dva z nich museli do světa. Zůstal největší - obrovitý, přes půl metru měřící Tonda a vytvoření dokonalé chovné skupiny ukončila Anča, krásná čtyřletá dáma.

Mezitím jsme sbírali zkušenosti a pronikali do tajů agamího života. Agamky mají neuvěřitelně smečkové chování včetně hierarchie a pozorování jejich vzájemné komunikace je kouzelné. Mají poměrně bohatou škálu výrazových prostředků, ne sice hlasových, ale pohybem a postojem lze též vyjádřit hodně. A když pak otevřete terárko a obludka se na vás přijde podívat, vezme si jídlo a důvěřivě se k vám přitiskne, víte, že vám věří a snad i svým způsobem mají rádi.

S krmením není problém, tihle břichulínci zbaští cvrčka se stejnou radostí jako nastrouhanou mrkev nebo listy pampelišky. (Pravda, jeden z agamáků se se mnou onehdy tahal o chleba s tvarohem, ale vyhrála jsem!) K tomu všemu je ještě potřeba dodávat vitamíny a vápník, a taky správným svícením simulovat sluníčko.

Že je našim dráčkům dobře, nám nedávno začali dokazovat: Tonda se začal zajímat o obě holky. Po nějaké době začala Dina hrabat, nervózně zkoumat zákoutí terária a hledala místo k ukrytí pokladu - devatenácti vajíček. Ta byla následně umístěna do inkubátoru a nastalo dlouhé čekání...

Agamkám se tedy daří a chovatelé mají všechny důvody ke spokojenosti. Jenže duše každého teraristy skrytě touží mít doma kromě osvědčených druhů něco speciálního a neobvyklého. Je to touha po poznání dalších druhů, touha dokázat si, že jeho znalosti stačí i k chovu náročnějších tvorů. A nás si postupným studiem zvolna získávali trnorepové. Stejně jako agama vousatá je to pouštní ještěr, jenže místo Austrálie si k trvalému pobytu vybral africkou Saharu.

Jedná se o chráněný druh, jehož chov je u soukromých chovatelů přísně sledován. A pokud je vše správně, přispívají tito chovatelé k zachování druhu. Jestliže je totiž možnost sehnat ještěry legálně od chovatele, není třeba drancovat přírodu. Každý z těchto chráněných tvorů jakéhokoli druhu má svoji "občanku", registraci tzv. CITES, která zaručuje jeho legální původ a pokud ho někdo koupí, musí ho též na příslušném úřadě řádně přihlásit.

Jednoho dne dcera narazila na stránky německého chovatele, který nabízel mláďata trnorepů perlových, lat. Uromastyx Ocellata. A tenhle člověk jezdí pravidelně na chovatelské burzy do Čech... Byla jsem pod záminkou shánění slečny pro Pétina leguánka ostnitého vylákána na burzu v Praze a tam mi byl záludně položen do ruky trnorepí chlapeček... Ne, to nejde, je to náročný druh, málokdo je tu chová... to už pan chovatel předváděl i několik mladých trnouších slečen. A devatenáctiletá teraristka zoufale koukala...

Závity se mi v hlavě vařily a myšlenky se stáčely nebezpečným směrem - vlastně je to býložravec, potřebuje jen vyšší teplotu, to, že jsou v chovech vzácní, je způsobeno hlavně vysokou cenou, terárko máme jak hangár, s agamana se snesou... Vzala jsem mobil a vytočila číslo kurátora plazů ZOO Praha. Chyba...! Vyslechla jsem dlouhou přednášku člověka, který své svěřence miluje a ví o nich první poslední. A má pochopení pro začátečníky. Jeho poslední slova byla - když si je nevezmete, představte si, že je zase čeká cesta ve stísněném prostoru několik set kilometrů! Zrádce, čekala jsem, že mi to rozmluví a teď tohle.

Mezitím mi trnoušek začal zkoumat ruku a nakonec se mi bez jakékoli snahy o útěk stočil v dlani. Vyplnili jsme potřebné dokumenty, předali jsme požadovaný obnos a mládež pádila domů ubytovat své poklady. Bylo nutno pořídit speciální žárovku, trochu upravit interiér terária, vyrobit z plochých kamenů úkryty. A asi to tak bylo správně, protože trnoušci se tváří spokojeně. Sameček dokonce brzy začal o svoji dámu zajímat, nehne se od ní na krok a jí to, jak se zdá, lichotí. Zdálo se, že plazí smečka je kompletní.

Pak jsme jednou dostali zprávu, že ZOO řeší obrovský problém: Jakýsi pašerák sem dovezl v nelegálním transportu 1 000 příbuzných našich obludek - trnorepů skalních. Naštěstí se na to přišlo, byli zabaveni ale co dál? Zvítězil zdravý rozum a byli zdarma nabídnuti do soukromých chovů, ovšem za přísných podmínek: Registrace, zákaz prodeje, perfektní zázemí. Pouvažovali jsme, terárko se zvětšilo o jedno patro a dcera podala žádost... Aspoň tři se k nám vejdou, i když je to jako kapka v moři.

Odpověď přišla po několika týdnech a ze ZOO se k nám přistěhovalo trnorepí trio - kluk a dvě holčičky. Je s nimi zatím spousta práce, jsou vyjukaní, ale baští, zkoumají nové bydlení a každým dnem se bojí méně a méně. Jejich panička studuje všechny dostupné materiály a řídí se přesně pokyny, co dostala od pana kurátora. A tím nejdůležitějším byl tento: "Buďte s nimi co nejvíc v těsném kontaktu, pozorujte je, krmte je z ruky a oni vám brzy začnou předvádět, že vás moc potřebují. A ten kontakt brzy začnou vyhledávat sami. Oni prostě potřebují vědět, že je máte rádi."

Co dodat na závěr? Snad jen jednu novinku: Agamí vajíčka přestávají být vajíčky a stávají se mrňavými ještěry. Den po dni přibývá malinkých vzteklounů, kteří vyhrožují všemu a všem otevřenými tlamičkami a syčením a bojují o nejlepší místo na slunci, resp. pod žárovkou. Je to tak správně, v přírodě je jejich naděje na přežití minimální, zvládnou to jen ti opravdu silní a bojovní.

Za pár týdnů už bude tahle parta kamarádská a během dvou měsíců se mrňousci vydají k novým majitelům. Chovatelům se tak snad vrátí aspoň část vynaložených nákladů. Ale tím hlavním pro ně je pocit, že to zvládli a že do světa posílají perfektně zdravé a moc krásné tvorečky.