V moderní době, kdy bílý muž žije povětšinou ve městě, a nebo, když už na farmě, tak v moderním obydlí, takže je hadích uštknutí podstatně méně.

Také je méně hadů. Postupující civilizace úspěšně likviduje jejich habitat a hadi mizí, zrovna jako žáby. Určité riziko zde však stále je. Ne, zdejší buš se nehemží jedovatými plazy, nezakopáváte o ně na každém kroku.

Avšak občas, zvláště když jste velice tiší a opatrní a obvykle sami a nebo jen ve dvou, tak máte štěstí a nějakou tu jedovatou plazivku spatříte. Jsou totiž velice plaché a konfrontaci s člověkem nevyhledávají a raději se zavčas uklidí do ústraní. Jsou však i výjimky, kdy tito výtečníci jsou agresivnější. Zvláště v době páření, a nebo když je chladno, tak hledají teplo, které obvykle najdou ve společnosti lidí.

Domek jsme si postavili počátkem let sedmdesátých v buši v Modrých horách, asi 80 km na západ od Sydney. Na zahradě jsme za tu dobu měli jen jednoho jedovatého hada. Hada černého, s červeným břichem z čeledi kobrovitých, kterému se při rozčílení rozplácne krk jako brejlovci, jen ty brejle mu schází a patřičně jedovatého. Tento si usmyslel, že v našem kompostu je to pravé místo k bydlení. Dlouho tam nebydlel.

Moje žena Míla měla v tom dávnověku ve stejném prostoru zeleninovou zahrádku a milý had, když vylez z kompostu a sháněl potravu ji při práci na zahrádce značně znervózňoval. Takže Míla vzala jednoho dne milého hada rýčem za hlavičkou a bylo po hadovi. Tehdy jsem jí řek, že je vrahoun. Had se přece dal odchytit a odnést do buše.

Tímto bušem se toulám už více jak 30 let a i přesto že jsem už hodně všelijakých jedovatin potkal, tak nikdy se nevyskytla situace, abych potřeboval nějaké to sérum. Ano, vyskytly se okamžiky, které trochu zvýšily hladinu adrenalinu v mém krevném oběhu, ale to jsem si vždycky zavinil sám.

Buď svojí nepozorností a nebo zvědavostí, jako když jsem chtěl pořídit co nejlepší diáky pářících se hadů. Pochopitelně jedovatejch jako utrejch. Běžný turista může být dnes rád, jestli se mu nějakou tu plazivku podaří vůbec uvidět. Jiná situace však nastává pro ty jedince co celoročně žijí v přírodě a jejich zvířecí kamarády. Obvykle se jedná o psiska a kočičky, většinou na farmách.

Tito pomocníci jsou vystaveni daleko většímu riziku než jejich lidští partneři. Pohybují se obvykle při zemi a navíc tiše. Tak se jim podaří daleko častěji takového hada překvapit a tento, obvykle v sebeobraně, je pak uštkne.

Ano, jsou zde séra i pro tyto naše pomocníky, ale ne vždy po ruce. A tak se stane, že například za uplynulý rok bylo v Austrálii nahlášeno veterinářům 6 500 uštknutých pejsanů a kočiček. Kolik bylo nenahlášeno, kolik se jich podařilo zachránit a kolik jich skončilo pod keříčky nevím. Jak vypadá zdejší statistika uštknutých lidí mě není známo, ale je jistě velice nízká.

Jinak tomu však je v Asii. Na příklad v jižním Vietnamu, kde většina lidí žije na vesnicích a pracuje na polích. Tam ročně hyne 15 000 z celkem 105 000 od hadů uštknutých obyvatel a 90 000 je do konce života poznamenáno vážnými zdravotními komplikacemi na následky uštknutí. A to prosím ve Vietnamu nežijí ti nejjedovatější hadi.

Takže pokud si plánujete navštívit zemi klokanů, nemějte žádné strachy ohledně jedovatých hadů. Jsou zde spousty jiných jedovatin běhajících, plovoucích a dokonce i létajících. Ale o těch až zase někdy příště.