Předchozí díl najdete zde.

Je 16. 9. 2014 ráno, jsme v Trogiru a ještě pořizujeme poslední fotky. Já neustále odbíhám na tržiště, abych se pořádně pokochala a užila si ho, a nejpyšnější jsem na úlovek pytle čerstvých lišek (myslím tím houby). Budou do polívky a večer i do těstovin. Mňam!

Loučení s Trogirem

Před jedenáctou se odvazujeme a vyrážíme. Neznámý chrastivý zvuk se bohužel opět vynořil jako protivný příbuzný, kterého není možné vystrnadit. Kapitán rozebírá kryt motoru a obhlíží převodovku, ale nic podezřelého neobjeví. Poroučíme motorovou duši pánu bohu a Bohorodičce (ta má tady všude kostelíky a kapličky, námořníci jsou její velcí fanoušci). Ovšem kapitán pro jistotu taky snížil otáčky motoru, a hle, chrastění ustalo. Jenže za hranicí otáček 1800 stále číhá a všichni jsme nervózní, kdy se co zadře-rupne-upadne definitivně.

Míříme do zátoky Vinišće, kde si chceme užít koupání a přenocovat. Je to jen kousek, takže jsme tam v poledne. Zátoka je velká a dobře chráněná, protože se do ní vjíždí poměrně úzkým vstupem. Kol dokola se táhne v úzkém pobřežním pruhu vesnice, které vévodí kostelík. Dřív na něm svítíval velký kříž, ale v noci zjistíme, že svícení má utrum. No, žádná velká krása to podle mě nebyla, veliké modře neónové monstrum na zdi apsidy fungovalo jako výborný orientační bod, ale působilo to trochu moc vemlouvavě.

Vrhám se do vody jako vždy a kapitán se naopak noří do záhady motorového chrastotu. A teď to přijde, podržte se. Cituji z lodního deníku: „Při prohlídce hřídele zjištěno, že se uvolnila vajíčková anoda na stevenové hřídeli. Po nezdaru s dotažením šroubků byla zaklínována dřevěným klínkem.“ Tak, a teď to víte.

S jistotou však vím, že šroubky se nepodařilo dotáhnout proto, že jsou strašně špatně přístupné a neměli jsme vhodný šroubovací nástroj. Úmyslně nepíšu šroubovák, protože kapitán jim zkoušel domlouvat kdečím. Kromě toho se místo opravy nachází venku za kormidelním listem, tj. pod vodou na nejhlubším místě trupu. A zápolit s něčím takovým jenom na nádech, to se fakt nedá. Všem se však nesmírně ulevilo, že příčina pazvuků je tak banální, protože jsme taky mohli skončit vykládkou u nejbližší stanice meziměstského autobusu. Původně to totiž vypadalo na poruchu motoru, a bez něj se plachtit nedá. Teda dá, ale bezpečné to není.

V zátoce Vinišće

Noc byla absolutně klidná, hladina jako zrcadlo. Ráno se jako obvykle budím první, tentokrát díky rybáři a jeho prdítku, protože dotyčný neví nic lepšího než projet nám těsně za zádí. Tj. kolem mých uší, neboť opět nocuji na palubě. Nejenže mě vzbudil tak nelibým zvukem, ale navíc promíchal vodu, jak jsem zjistila. Hladká hladina má nahoře tak dvaceticentimetrovou vrstvu teploučké vody, ale stačí spustit ruku nebo nohu, a je to jako strkat je do chladničky. Stopa za rybářským člunkem je jako studený mořský proud.

Je středa 17. 9., je krásně a před devátou vytahujeme kotvu. Na motor opouštíme zátoku a venku vytahujeme hlavní plachtu i kosatku a vypínáme motor. Ve čtvrt na jedenáct míjíme ostrůvek Murvica s majákem a po chvilce ostrov Arkandel. V jednu hodinu už jsme v Primoštenu. Pohled na městečko s kostelíkem na kopci patří k nejtypičtějším výjevům z Chorvatska.

Jsme celí napjatí, jestli chytneme dobré místo k vyvázání. Chceme se dostat ke břehu (protože po naší Cecilce nemůžeme žádné pendlování chtít, ta už neudrží ani fuk), jenže městské nábřeží určené pro jachtaře není žádná velkomarina a zájem o Primošten je velký. Musíme kroužit přístavním bazénem, než se dočkáme pokynu od háfenmajstra. Trneme nedočkavostí, protože zbývá jediné poslední místečko k vyvázání a za námi už se štosují do fronty další plachetnice. Hurá, místo dostáváme.

Primošten

Couváme do vyhrazené mezery mezi loděmi. Metr za obrubníkem, ke kterému se blížíme, je zahrádka kavárny, jako ostatně všude na nábřeží, a jelikož je po poledni, je tu plno hostů. Všichni se zájmem přihlížejí, protože přistávání lodě je vždy velká atrakce. Hlavně když to posádka voře, vráží různě do sousedů, padají jim lana do vody, nadávají si atd., to je pak správné povyražení. Naštěstí se nám nic takového neděje, přistání je jako z partesu.

Vydechneme si u kávy a jdeme zjišťovat, kde koupíme vstupenku do přírodního parku Kornati, kam se chceme za nějaký ten den dostat. Kdybychom ji totiž kupovali až na místě od „rangerů“, prohnuli bychom se pod 100% přirážkou.

V turistické kanceláři nás však čeká nemilé překvapení – nejbližší místo, kde se vstupenky prodávají, je v marině Kremik, což je „tam“, mávne turistická agentka rukou k jihu, odkud jsme přijeli. No, lodí by to byla celodenní zajížďka opačným směrem, než máme namířeno, ale pěšky je to prý kousek, půl hoďky. Bus? Možná večer pojede.

Rozhodujeme se rychle. V Primoštenu jsem byla už několikrát a prohlídku klidně oželím, zbytek posádky nikoliv. Spolučlenka posádky se spontánně rozhodne mě doprovázet, pro případ, že by mě snad měli sežrat vlci. Dostanu nezbytné papíry a finance a vyrážíme po svých na netradiční nákup. Procházku jedině uvítám, takový pohyb mi chybí jako sůl, kolegyňka si také libuje. 

Jelikož je pobřeží značně členité všemi směry a mapu máme jen hodně hrubou, spolehneme se raději na hlavní silniční tah. Rozverně zkouším stopovat jako za mlada, ale výsledek je stejný dnes jako tehdy. Tím pádem cesta trvá asi hodinu. Ale nakonec jsme úspěšné, vstupenku máme! A nazpět se vydáváme paralelními cestičkami, blíže k moři a mezi chroštím rozmarýnu, mařího listí a dalšími voňavými oázami. Očesáváme opuštěné fíkovníky se zralým ovocem, trháme planou dobromysl. Před námi se prostírají nádherné a nezvyklé výhledy, ovšem foťáky jsme samozřejmě nechaly na lodi. Procházíme předměstím Primoštenu, kam turisté nezabrousí, a vidím malebné maličké přístavy, domácí ruch. Paráda.

Večer jdeme opět na výbornou večeři. Z restaurací si můžeme vybrat, turistů je pomálu a sezóna končí. Usadíme se u stolu s výhledem na moře a pozorujeme opožděné lodě spěchající zakotvit na noc. Ráno je opět krásně, tak ještě rychle jen naboso vyběhnu pořídit pár posledních fotek, abych využila zajímavé světlo, a chvilku po osmé už vyplouváme. Je 18. září 2014 a máme namířeno na ostrov Kakan.

Pokračování někdy příště.

Foto: V. a Z. Novákovi, F. Novotný a Lika.

Další fotky z Trogiru a zátoky Vinišće jsou zde a z Primoštenu zde.

Připomínám, že tohle můžete pojmout jako obvyklý Víkendový pokecník a probírat zde vše, oč se chcete podělit.

Pěknou sobotu a neděli.