PŘÍRODA: Orchideje

Za úspěšného zahradníka se rozhodně nepovažuji. K pokojovým květinám přistupuji tak, že ponechávám na jejich uvážení, jestli u nás být chtějí nebo nechtějí. V Brně u nás chtěly být africké fialky a kvetly jako o život, zatímco v Žabčicích rozhodně být nechtěly a paličatě jedna po druhé odešly. Nepomohlo nic.

Po přestěhování jsem dostala první orchideu – Phalaenopsis. Když vykvetla znovu, překvapila mne. Vzhledem k tomu, že na zalívání zapomínám a stav rostlinstva kontroluji jednou za týden zběžným pohledem, nečekala jsem to.

Pak jsme vyklízeli byt mé babičky a já jsme dostala další čtyři orchideje stejného druhu. Přidala jsem je k té mé a starala se o ně úplně stejně. Moje maminka málem omdlela, když přijela a okno bylo v plném květu – prý se o kytky nestarám. A věnovala mi Dendrobium, na které dva roky i dýchala a nic. Mně rozkvetlo za tři měsíce, ale za svou zásluhu to nepovažuji – myslím, že se jim v domku a na východním okně prostě líbí. Jinak tu ale nekvete nic.

V záchvatu péče jsem jednou přesadila do zakoupeného speciálního substrátu ty rostliny, které už skoro vylézaly z květináče. Jedna to nepřežila, zbytek ano a kvete dál, i když mám podezření, že nejlépe se daří těm, kterých si nevšímám :)

Na výstavě luxusních orchidejí v botanické zahradě nám průvodkyně vyprávěla, že tyto rostliny nesmí nachladnout. Zvědavě jsem se ptala, proč mi tedy pořád kvete ta, na kterou vždycky ledově foukne, když otevřu psům dveře na terasu – okno je hned vedle dveří. Průvodkyně přiznala, že to teda netuší :) Já taky ne, ale konec konců, hlavně že kvetou!

Foto: autorka. Klikněte do obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie!