Navazujeme na tento článek.

Mapa zde: Odkaz

Via Czechia Českomoravská je na dlouhý lokte. A nijak tomu nepomáhá fakt, že tentokrát máme s Bonou jen tři dny, za které nijak velký úsek asi neukrojíme. Ale pořád jsme v pohybu, a to se počítá.

Čeká nás druhá část etapy pět, kterou jsme přerušily minule, celá šestá etapa a první část sedmé etapy.

Pátek. Den 1.

Minule jsme čtyřdenní putování po Via Czechia českomoravská ukončily v Anenské Studánce. Navazujeme hned brzy ráno právě v Anenské Studánce, v obci na východní hraně Svitavské pahorkatiny. V obci v půlce podlouhlého Hřebečovského hřbetu, který povede naše kroky až do zítřejšího večera.

Předpověd není na vandr ideální. Přívalové deště řádí na celém území republiky, ale do naší oblasti mají přijít až odpoledne. Přístřešků máme po cestě dost a tak mám v plánu slalom mezi kapkami deště a s odpočinkem pod stříškami turistických přístřešků, které v této oblasti celkem znám.

Od vlaku vyrážíme do kopce do centra obce Anenská Studánka. Je dusno a vlhko a hned první kopec nám dává zabrat. Maluju si, jak si odpočineme alespoň na lavičce u kostela, ale bohužel, červená se odděluje ven z obce o něco dřív, než lavičky u kostela dosáhneme. Zachraňuje nás jen zdánlivě hřiště s lavičkami, na které se mezi ptačí bobky naše zadky nevejdou. Možná, kdybychom zobaly jako vrabci, měly by naše zadnice kompaktnější rozměry. Nevadí, posvačíme na stojáka a vyrazíme dál po červené značce, která odtud vede po silnici mezi vesnicemi.

Provoz tu není velký a do obec Helvíkov dorazíme bez úhony. Helvíkov, obec, která leží na hraně Hřebečovského hřbetu jako poslední lidská bašta na silnici, která plynule přechází v lesní cestu vedoucí do nitra hustých borůvkových lesů, nás vítá krásnou barokní kaplí Nanebevzetí Panny Marie z roku 1752.

Fotit tmavou kapličku proti jasné obloze nemůže dopadnout dobře. O to horší čekám výsledek, když jsem si vzala jen kompaktíka a ne velkej foťák. Ale dneska pracuju nejen s hrozivou předpovědí, ale i se zákonem schválnosti. Pokud mám foťák takový, který může zmoknout, tak určitě pršet nebude. Ačkoli na zimním vandru na Hřebečovském hřbetu jsem v roce 2021 taky měla kompakt, co může zmoknout, tak zmokl. Už se z toho nevzpamatoval. Takže někdy zákon schválnosti pracuje proti mě, ale já se nedám a tentokrát věřím, že nepadne ani kapka. Jeden zářez do čipu by snad Hřebečovskému lesu mohl stačit.

Smíšené lesy hostí koberce očesaného borůvčí a nedozrálých ostružin. Hebké cestičky protkané kořeny jehličnatých stromů jsou bahnité od nedávných deštů a stačí jen pár kilometrů, a naše nohy jsou promočené od mokré trávy. Obloha je zatažená a jen místy prosvitne mezi mraky kousek modrého nebe.

Bona přichází s teorií, že kde jsou mravenci, nejsou klíšťata, čehož chce využít nějaká nová technologie repelentu na bázi mravenčích feromonů. Na první svačinové zastávce na rozcestí „Nad vískou – Hájovna“ můžeme tuto teorii hravě vyloučit. Napřed očešeme několik zralých plodů ostružin z hustého keře u cesty, ale postávání na silnici vábí roje mravenců, kteří okamžitě přes boty vylézají dál na tělo.

Podupávat dlouho nemusíme, protože ostružin je jen pár a tak si jdeme sednout do přístřešku opodál. Mraveniště vlevo, mraveniště vpravo. Dáváme si nohy na lavici, kde je mravenců nejmíň a ze země se jim nahoru moc nechce, a Bona hlásí první po kůži lezoucí klíště. Nejvyšší čas dokousat svačiny a utéct před invazí spřáteleného hmyzu.

Na rozhlednu Strážný vrch z roku 2010 ve tvaru těžební věže chceme dojít suchou nohou, ale déšť přichází ze zálohy a nečekaně. Neprší naštěstí nijak dlouho a tak se nám z rozhledny otevírá nádherný výhled do krajiny. Na obzoru prší a z kopců se ukazuje hlavně nejbližší Zábřežská vrchovina, ačkoli za lepší viditelnosti by mohl být vidět i Králický Sněžník. Teď je schovaný v deštivém černu, stejně jako výhled na Moravskou Třebovou.

Dáváme si oběd na betonovém základu pod kovovou rozhlednou, zatímco nad náma duní hromy a okolí je bičováno provazy deště. Některý rozhledny jsou dobrý schovky, ale nesmějí být už z návrhu děravý jak řešeto. Těžko se hledá místo, kudy neprší, a tak v pláštěnkách netrpělivě čekáme, až přejde nejhorší déšť a my zase vyrazíme dál. Od přístřešku k příštřešku spolehlivě dnešního cíle dosáhneme.

Další přístřešek je u makety štoly Josefky. Původní důl z roku 1861 byl dávno zlikvidován. Altán u falešného vchodu do štoly má připomínat hornický přístavek, ale mnohem líp než lidem slouží mravencům jako domeček, kam neprší. Být tu na noc bych fakt nechtěla, ale schovat se tu na malou chvíli před deštěm zřejmě mravencům moc nevadí. Doklouzat ale z prudkého svahu rozmáčeného jílo-bahnem už vyžaduje rovnováhu a jistý krok. Přece jen jsme v krajině, kde se kromě uhlí těžil až do roku 1991 žáruvzdorný jíl (lupek), takže jílovitá, kluzká země tu nemůže nikoho zaskočit.

Když přejde další várka vody a hromů, pokračujeme v cestě. Jenže drápat se zpátky bahnitou skluzavkou? Ani omylem, radši volíme směr k Mladějovské úzkokolejce, která už dávno nevozí lupek, ale turisty. A turistů bývá nejvíc o víkendu, takže je naše dnešní cesta po kolejích bezpečná. Ne že bych se nechtěla svézt vláčkem, ale na čelním skle bych si tu jízdu asi zas tak neužila.

Zelené mechy v šedivých bukových lesích jsou nacucané vodou. Krajina po dešti je sytá a svěží. Koleje po dešti jsou kluzké a hrozí škaredým pádem. Pražce nevycházejí do kroku a šíleně kloužou, štěrk podél kolejí ujíždí do stran. Pod nohama skáčou stovky žabiček a dělají nám na úzkokolejce sebevražednou společnost. Pohnou se dřív, než je omylem zašlápneme?

Není to poprvé, co koleje vedou moje kroky, ale poprvé si nejsem jistá, zda nebylo lepší se tím svahem přece jen vybahnit zpět na asfaltku a zvolit pohodlnější cestu. Ale i 11 kilometrů kolejí z roku 1924 jednou končí – a to v bývalých závodech Hřebeč, kde je těžební halda po těžbě lupku.

Šedivá měsíční krajina je po dešti. Okolní lesy se halí do cárů mlhy a lepivá a kluzká vrstvička lupku se lepí na boty. Via Czechia jde od rozhledny Strážný vrch horem po červené značce a nabízí výhledy do placaté pánve pod Hřebečovským hřbetem. Tady jsem ale musela udělat výjimku a vzít Bonu lesem pod jeho prudkou nástupní hranou a ukázat jí tzv. Měsíční krajinu, kterou jsem sama poprvé navštívila teprve loni.

Od lupkové haldy stoupáme k hostinci U Tety, který jsem ještě nikdy nezastihla otevřený, protože o víkendu otevřený není. Jenže dneska je pátek!

Funíme do kopce podél vymletého svahu úzkou cestičkou v bujné zeleni, a ačkoli zrovna neprší, tak všechnu vodu z dnešních deštů otíráme do pláštěněk a do holých částí těla. Když se podaří projít bez spršky, batohem ještě nějakou další vodu srazíme z větví. Bahnitá cesta podkluzuje a musíme jít opatrně, ale nakonec k vyhlídce na parkovišti u hostince vystoupáme. A ono je fakt otevřeno! Svalíme se unaveně na kryté zahrádce, a jakmile si sundáme batohy a ponča, z černé oblohy se spustí přívalový liják. Tak to jsme vychytaly.

Objednáváme si jídlo a i pro mě se najde bezlepková pečeně s bramborem. Zatímco kolem nás provazce vody bubnují do silnice a projíždějící auta jedou krokem, my spokojeně baštíme teplý a výborný jídlo a sledujeme tu spoušť. Do řeči se s námi dává pán v Bonyině věku, který autem cestuje od Olomouce k Hradci Králové a přívalové deště mu dělají doprovod dnes celý den. Vzpomíná, jak kdysi taky jezdil s krosnou, ale to nepohodlí, to je zábava jen pro nás mladý, vysvětluje, zatímco Bona jen potutelně přikyvuje.

Přečkáme U Tety obě po sobě jdoucí bouřky s přívalovými dešti a pak vyrazíme do mokrého a studeného podvečera. Po naučné stezce zase zpátky bahnitým kamzičím svahem podél vymletého koryta lesním podloubím, sahajícím místy až na zem. Vody je tentokrát ve větvích a listech víc než předtím, a ačkoli už neprší, jsme totálně zmáčené. Voda z pláštěnek totiž neomylně všechna končí v botách.

Docházíme k cíli dnešní cesty. K vyhlídnutému přístřešku u rybníka, kde bychom mohly dnešní noc přečkat v suchu. Ještě trochu poprchá, ale přístřešek je tak velký, že na spacáky nedofoukne žádná voda. O větru se to ale říct nedá, protože se celou noc prohání pod střechou a pěkně nás ochlazuje. Do toho na střeše skáče a hrabe kuna a dělá nám celou noc doprovodnou zvukovou kulisu, jako by nestačilo šumění jezu od rybníka. Nad ránem se k cirkusu přidá štěkající srnec a to je signál, že je čas vstávat.

Pokračování příště. Foto: Mawenzi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie!

Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz