Předchozí díl najdete zde.

Sobota 17. 1. 2026
V sobotu vstáváme do mlžného šera. Rozdíl mezi večerem a dnem tak na pohled žádný není, rozdíl je jen v tom, že teď se mi nechce spát, ale těším se, až vyrazíme. Noční teplota se držela kolem 0 °C a sníh na okolních stromech je povolený a gravitací padá k zemi, na hlavu či za krk. Mokrý těžký sníh se lepí na boty, na čepici, na cokoli, s čím přijde do styku.

V noci tu projela sněhová fréza, aby běžkařům srovnala trať. To málo sněhu, které na blízké cestě bylo včera, dneska leží odhrnuté vedle cesty a místy prosvítá asfalt a štěrk. Být běžkařem, brousit tu lyže by mi radost neudělalo. Tahle technická stopa přežije našich pár metrů chůze bez toho, aby kdokoli cokoli poznal.

Když se noříme do lesa, zkouším pár kroků v hlubokém navátém sněhu. Propadám se do půl lýtek a koleno úpí, jak podkluzuje doprava či doleva. Sněžnice, má spása! Po jejich nasazení výrazně zvyšuju tempo, v kolínku nepíchá a Jára se ocitá někde za mnou. V šedivé mlze není skoro vidět. Nohy na sněžnicích se boří do sněhu a mokrý sníh mezi vázáním a botou se pevně drží. Fučí studený vítr a teplota se lehounce zvyšuje. Naštěstí ze stromů už nemá moc co padat, mokrá sprcha v téhle teplotě by nebyla příjemná.

Cestou překonáváme pár potůčků, kolem Kamenného potoku sledujeme ve sněhu krásnou stopu lišky a pak nás čeká stoupání. Nemám toho na sobě moc, tílko, tenké triko s dlouhým rukávem a větrovku. Stoupání na sněžnicích je mnohem větší makačka než bez nich. Sundávám triko a sundala bych i větrovku, nebýt toho větru. V bezvětří by to na tílko ale bylo akorát. Do kopce razí stopu Jára, na chvíli převzal vedení. Pro prošlapávače je to vždy těžší, než když se už jde proraženou stopou.

Někdo mi říkal, že v téhle oblasti budeme mít cesty prochozený od místních výletníků a pejskařů a sněžnice jsou zbytečné. Včera a dnes ale nepotkáváme prakticky žádnou prochozenou stopu a bez sněžnic bychom se moc daleko nedostali. Pět kilometrů nám vezme přes dvě hodiny, a když u obory Počátka narážíme na projetou silnici, jásáme. Možná, že tu dnešní trasu do setmění stihneme.

Dalších pět kilometrů nám uteče mnohem rychleji. Cesta vede po vrstevnici, neklouže a sněhu na ní leží pramálo. Tady by si běžkař obrousil běžky až na podrážky a možná až na patní kost. My tu ulevíme nožkám, které zase můžou šlapat tak, jak jsou zvyklé, bez přidané zátěže na nohou.

Do Hanušovic se dostáváme v čase oběda, ale bohužel žádný teplý oběd nás tu nečeká. Jsou tu sice dvě hospody, které chceme vyzkoušet, a jedna kavárna, leč štěstí nám nepřeje. První jídelna nemá otevřeno o víkendu a druhá, samoobslužná, sice otevřeno má, ale zjišťujeme, že je jen na čip. Čip získá pouze obyvatel města Hanušovice a hladový a zmrzlý pocestný má smůlu. Jako poslední možnost volíme kavárnu u nádraží, ale mapa nás dovede k zadní části neprostupného areálu budov. Jestli tam někde kavárna je, tak tudy se k ní dostat rozhodně nedá.

Nouzově nakonec zabíráme lavičku ve vytopené nádražní hale, abychom si na chvíli sedli a dali si svačinu bez toho, aby nám mokrý sníh ze stromů pořád padal na hlavu. V Hanušovicích jsou totiž všechny městské lavičky umístěné tak skvěle, že jsou přímo pod větvemi mohutných stromů, a sotva si vyndám svačinu, nakape mi do batohu tak půl litr vody. Jsem ráda, že tu svačinu jím někde, kde je sucho.

Do cíle máme ještě 9 kilometrů, tak se nezdržujeme víc, než je nezbytně nutné. Dobu strávenou marnou snahou najít možnost teplé polévky radši nepočítáme. Čas máme snesitelný, ale mohl by být lepší. Nevíme, co nás čeká, a tak se to špatně odhaduje.

Červená značka obchází Hanušovice asi kilometr kolem řeky Moravy. Je to jediný kilometr sněhem, který dnes jdeme, a je zároveň prochozený těmi pejskaři. Stopy psů odbočují z hlavní prošlapané magistrály ke stromům po stranách a kromě otisků tlapek zůstavají ve sněhu i žluté skvrny. Je vidět, jak moc je to tu oblíbené.

Značka dál vede do stoupání po silnici, kde je špatně vidět. Musíme pořád přecházet ze správné strany v protisměru na špatnou stranu ve směru, ale lepší než řešit půlku těla pod kapotou, to radši budu riskovat střet se strážníky. Naštěstí jsme všech střetů ušetřeni a konečně z rozbité silnice uhýbáme na louky. Na loukách je zase sněhu po kolena a k tomu se na nich mnohem víc než mezi domy rozvášňuje studený a silný vítr. Nasazuju sněžnice a Jára jde chvíli v mých stopách. Louka je vyfoukaná a sněhová vrstva je tu trochu nižší, ale jakmile se dostaneme za remízek do svahu, sněhu razantně přibývá a i Jára nakonec obouvá sněžnice.

Překonáme zasněženou louku a přicházíme k další rozbité silnici, klesající k obci Potůčník. V obci značka uhýbá neznatelně kolem plotu jednoho z několika málo domů, ale z mapy vím, že kolem kapličky sv. mučedníků Jana a Pavla nejdeme. Když se v zešeřelém podvečeru přímo před námi zjeví zděná zeď kapličky, vím, že jsme červenou museli minout a kousek se vracíme.

Poslední dva kilometry šlapeme za tmy. Sněhu je tak nešikovně, že na sněžnice málo, ale bez nich se v propadajícím se sněhu jde také špatně. Nohy ujíždějí do stran, podjíždějí a každý krok je náročný. Ještě kousek a budeme tam.

Kaple svaté Anny z roku 1991 je celá dřevěná, tady svíčku, kterou nesu, nechat nemohu. Pokládám ji na stůl přístřešku, který stojí nad kapličkou a u kterého dnes spočineme. Vzhledem k předpovědi se nebojíme spát pod širákem, tak si pořádně udusám měkký sníh pod karimatkou a jdeme chystat spaní i večeři. Než se dostaneme do spacáků, zatažená obloha ustoupí a vykouknou první hvězdičky.

V noci mě budí šílená bolest pat, a když se snažím zjistit, proč tak bolí, vidím jen, jak pod náplastmi prosakuje krev. Odlepit je mám obavy, aby to nebylo i s kůží. Paty jsou horké a bolestí nemůžu usnout. To je daň za ty sněžnice. Pata v pevných botách se sněžnicemi lítá nahoru a dolů a ani včasné lepení nezabrání tření kůže pod ním.

Pokračování příště. Podívejte se do pěkné fotogalerie! Foto: Mawenzi. Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz