ROZCESTNÍK: Od Dukly až na Kremenec 2016 - část 1

Čtvrtek, 2. 6. 2016
22:30
Sedíme v Olomouci na nádraží. Po dvou přestupech tu máme hodinu čas na spoj Olomouc – Kysak. Spala bych, ale ještě to nejde. Zjišťuju navíc, že se mi odlepuje kousek podrážky na mých jinak spolehlivých silničkách. Po letošku, kdy se mi rozpadly snad všechny boty, už se jen směju a lepím zbytkama vteřiňáku odlepující se část, která by asi šla i odříznout bez ztráty funkce.

Batoh je zvednutelnej, ale to proto, že jsem ještě před odjezdem udělala inventář plnýho batohu a nakonec se rozhodla pro vyhození asi kila jídla. To kilo dělilo bágl od neuzvednutelnýho k uzvednutelnýmu. To čekání v tuhle noční hodinu mě neuvěřitelně ubíjí a zároveň jsem strašně natěšená. Kde je ten vlááááák?
 
Pátek, 3. 6. 2016
6:42 
Že bych v noci spala, se říct nedá, většinou spím dobře, ale nesmí být klendra jak na Sibiři. Kupé spalo a tak jsem nemohla ani sundat bágl a vzít si mikinu, protože bych mohla taky zabít pána vedle mě. Bez pomoci prostě batoh nesundatelnej bez rizika. Aspoň, že s rozedněním se začal měnit i výhled, od zamlžené Velké Fatry přes déšť a hustou mlhu k Vysokým Tatrám, které začínalo laskat slunce.
Kysak. Zdenka. Adam. 
 

Dukla - kostel sv. Kosmy a Damiána

12:40
Vlakem do Prešova a ještě autobusem do Vyšného Komárniku. Před 9 h konečně vystupujeme, na cestě 12 hodin. Začínáme prohlídkou řeckokatolického chrámu sv. Kosmy a Damiána, znovu postaveného r. 1924 poté, co původní kostel vyhořel. Od sámošky nám kyne pán s klíčem, nabízí, že Adam může jít s náma do prostor hřbitova, a odemyká nám kostel, abychom si jej mohli prohlédnout.

Vyrážíme k Dukelskému průsmyku, kolem tanku T34/85, který je součástí muzea v přírodě, jehož největší část je ve Svidníku a okolí. Přemýšlíme, zda bude pršet. Je zataženo a předpověď je sice výrazně lepší, ale pár kapek možná ještě spadne. Mineme bez povšimnutí motorest, kde se vaří, protože je u něj slet policejních aut. U Dukelského památníku pro změnu autobus turistů.

Na památníku stojí od roku 2014 replika původní sochy, československého vojáka, která byla v šedesátých letech nahrazena víc budovatelským sousoším. Sousoší bylo umístěno do vestibulu vyhlídkové věže Dukla, kam jsme se bohužel ale nedostali i přes to, že oficiálně bylo otevřeno. Neoficiálně zavřeno a nikde ani noha. (Otevírací doba od 1. června, 10 – 17 h mimo pondělí).

Ptáci řvou jak na lesy (jestli to nebude tím, že jsme v lese), všude je bahno, všechno včetně našich nohou je mokrý (já i Zdenka máme hadrový běžecký boty) a jedinej Vlastík si zatím chrochtá v suchu. Brzo budem chrochtat spokojeně taky, i když to ještě nevíme, ale nejmokřejší den byl právě ten dnešní.

19:40
Krom lesa dneska i parádní rozkvetlé louky, deště jsme se báli zbytečně, nepadla ani kapka. Na Čertižském sedle jsme si u otevřeného přístřešku s ohništěm uvařily večeři (chtěly jsme kvůli medvědům vařit jinde a taky věšet jídlo na strom dál od bivaku), zatímco Vlastík se divil, kde by se tam vzal medvěd, toužící po našich sušených polívkách, a že se máme bát spíš plcha v Ruským sedle, ten zaručeně medvědům nenechá nic. V sedle jsme zvažovali spaní, ale nakonec jsme ještě asi dva kiláky zmákli, přece jen v Čertižském sedle jsme měli asi 16 km a to by snaze dobýt Balnici v neděli večer po 68 kilometrech nenahrávalo.

Spali jsme za Fedorkovem, u odbočky ke studánce (prameni Laborce), i když bohužel pramen byl dost nenápadný a rozhodně se z něj nedala nabrat voda. Jen vlhká stružka v hlíně dávala poznat místo, kde pramení 129 kilometrů dlouhá řeka Laborec. O co míň vody je k pití, o to víc vody je v botech, který sou nacucaný a děsně smrdí. Bohužel je nemůžem vyhostit mimo celtu, kdyby v noci skáplo, určitě by na tom ráno nebyly o moc líp a to nechceme. Daly jsme si jídlo na rozcestník a Vlastík ho hrdinně nechal v batohu. Samozřejmě nic nerozsápalo ani jídlo, ani Vlastíka. Dnes odhadem 18 km a konečně po probdělých 40 hodinách jdeme spát.

Sobota, 4. 6. 2016
13:14
V noci bez deště, posnídali jsme a dochází nám voda, ale k „Vodojemu“ by to měly být 3 hodiny, takže pohoda. Dáváme pauzu na Kameni, kde procházíme vrcholové knihy. Milion Poláků, desítky Slováků a dva české zápisy. Možná jich bylo víc, ale neprocházeli jsme všechno, ale aspoň jsme jeden přidali taky. Vlastík si ofotil matematickou rovnici, i když řešení si prý už v hlavě sesumíroval. Ale tak pro jistotu. Po obou stranách hranice jsou hřbitovy vojáků padlých v první světové válce.

Dukla - hřbitovy jsou po obou stranách

Pod Kameněm potkáváme dvě polské turistky, první od doby, co jsme vyrazili. Překonáme rašeliniště, a jsme tam. U Vodojemu. Pod rozcestníkem je betonová skruž, kde zurčí voda a nedá se k ní dostat. Máme žízeň a vzduch v lahvích, ale kousek dál od cesty nacházíme potok, vyvěrající zpod betonové nádrže.

Obědváme na louce u Vodojemu, Zdenka si maluje a motýli se nás evidentně vůbec nebojí. Sedí na ruce, na misce, na botách, na zádech, všude. Božsky to tu voní, bosé nohy mám natažené ve vysoké trávě, a kdyby tak nesmažilo slunko, zůstala bych tu odpočívat navěky. Klíšťat ani komárů se nebojím. Klíšťata standardně dávají přednost psovi a na komáry máme atraktor - Zdenku. Komáři se slítají z celýho okolí, aby ji mohli ochutnat, i když se urputně brání repelentem, a nás s Vlastíkem spolehlivě ignorují.

Kovařík

Motýli se nebáli

16:00
Kalinovské sedlo. Jsme u patníku 16/6 a je tu nouzový přístřešek s postelí. Je krásně, můžeme se vyhřívat na sluníčku. Idylku nám před svačinou rozhodili akorát blbečci na motokrosech, co se řítili z kopce dolů přímo na nás a neuskočit jim z cesty, klidně by nás přejeli. Zdenka s Vlastíkem se už první den vsadili, kolik asi potkáme do Balnice lidí. Zdenka říká tři kusy, Vlastík 3 grupy. Zatím je to nerozhodně, protože motorkáře jako lidi nepočítáme a tudíž je to dva na dva. Dvě skupiny a stále dva lidé.

Od Kalinovského sedla po Laborecký průsmyk nic k bivaku, samý maliní a hustej podrost, ale v průsmyku je otevřený přístřešek a dřevěná kadibouda. Jako nouzovka, když by to nešlo, taky ujde, ale u silnice spát nechceme. Nakonec ani nemusíme, pár minut za průsmykem začíná jehličnatý les a míst na bivak přibývá. Potkáváme skupinu Poláků, která se vrací zřejmě k autu u přístřešku. Teď vede Vlastík, 3 grupy X 6 lidí. Stavíme bivak a Vlastík hlásí o 100 metrů dál další nouzový přístřešek s postelí, ohništěm a posezením. Patník 98/1. Máme v nohách 25 km.

Neděle, 5. 6. 2016
8:40
Noc byla zase suchá, i když mě párkrát vzbudila zima. Zkusila jsem zahřívací pytlíky z lékárničky, který už 2x v minulosti zachránily kosu klepající kamarády. Akorát že tenkrát fungovaly. No nic, otočit se ve spacáku a spí se dál. Snídáme u posezení a zas tak nespěcháme. Chceme vyrážet v 9 h, ale nakonec jsme nachystaní skoro o hodinu později.

11:16
Rozcestí „Tunel“ a další nouzový domeček u patníku 90/1. Na ceduli krásně znázorněno, kudy ke studánce u tunelu, a tak neváháme a jdeme pro vodu, moc nám jí na cestu do Balnice nezbývá.

Za 20 minut už sedíme na rozcestí s láhvemi plnými čisté vody a svačíme. Studánka je pár metrů od ústí tunelu, který tu byl vystavěn v roce 1874 a opraven v roce 1946. Byl několikrát poškozen během obou světových válek a také jím projel vlak s exilovou vládou Edvarda Beneše. Teď už tudy ale vlak nejezdí.

Zatím skrz stromy nevidíme les. Krásné mohutné stromy, travnatý podrost, vzduch voní lesem a je tu nádherně, ale když se vyloupne kousek výhledu, Zdenka jásá, i když na poměry toho, co uvidíme další dny, je to jen slabý odvar. Předzvěst toho, co brzo přijde. A chybí mi ponožka z páru, co se sušil na batohu. No co, ještě mi dva páry zbývaj a s díky odmítám možnost vracet se asi 4 km zpátky do míst, kde byla naposledy viděna.

19:45
BALNICA! Sprcha, postel, jídlo, zmrzlina. Všechno je tady. Dokonce i nezvěstná ponožka. Ale popořadě. Cestou jsme pokořili Vysoký grúň 905 m n. m., kde Vlastík našel kešku. Občas hledá, když chce, tak tuhle našel, i když nechtěl. Cestovní geotag s Hannou Montanou tak zmizel v jeho batohu a snad potěší majitele tím, že se přesune do Čech. Pak nahoru a dolů, děsný výstupy a ještě horší sestupy, ale najednou vidíme střechu. Vyklube se z ní krásná dřevostavba nad úzkokolejkou obklopená květinami s milou paní domácí. Západ slunce je odtud parádní, hlavně když u toho bagrujeme bigoš a pirohy. Dneska dalších 25 km. Tyhle 3 dny jsme šli v CHKO Východné Karpaty.

Balnica

Pokračování příště.

Foto: Mawenzi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do bohaté fotogalerie!

Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz