Předchozí díl najdete zde.

Mapa trasy: Odkaz 24 km ↑1085 m ↓990 m

Středa. DEN 7.

Dnes ráno snídám v Plaveckém Mikuláši. Obchod otevřený od 6:00 mám hned po otvíračce pro sebe a poskytuje mi vše, co potřebuji. Tři ochucené jogurty, papriku, čokoládu, sýr. Tuním svoji tříchodovou snídani, aby byla opravdu vydatná, a hlavně si užívám mléčné výrobky, které mi na vandrech vždycky chybí.

Ráno je studené a šedivé, ale když stoupám Plaveckým Mikulášem po zelené, nad vápencovým vrcholem Kršlenica vysoko nad obcí se objevuje sluníčko.

Vstupuji do hlubokého údolí zařízlého mezi vápencové skály. Přírodní rezervace Kršlenica je typická krasová oblast s vývěry a jeskyněmi. Sem se sluníčko rozhodně nedostane. Po dešti uplynulých dní je vše mokré, ale mě čekají tři kilometry asfaltu. Konečně nebudu mít nohy mokré už od rána.

Stoupám podél toku říčky Libuša, která si kaskáduje v krasovém údolí. Kromě Lurdské jeskyně je tu i hromada pramenů, které nejsou zaznačené v mapě, a ze všech musím ochutnat ledovou a chutnou vodu, přestože mi z ní trnou všechny trubky.

V hlubokém údolí je vlezlo a zima. Jestli nahoře svítí sluníčko, tady není vidět jediný paprsek, ale štěbetající ptáci dodávají zmrzlému údolí život.

Jestli mám někde reálnou obavu potkat medvěda, je to tady v krasovém údolí. Stoupám k jeskyni Deravá skala, přístupné od zelené značky. Medvědi mají rádi jeskyně a já v liduprázdném údolí s obavami stoupám po kamenitém prudkém svahu k jeskyni, jejíž strop lze zahlédnout přes vzrostlé stromy. Uklidňuje mě snad jen myšlenka na to, že teď už medvědi nespí zimním spánkem a určitě by si neustlali v místě s velkým pohybem turistů.

Uf, není tu ani živáčka. Vysoká prostorná jeskyně zřejmě vede dál do nitra hory, ale já se tam rozhodně podívat nejdu, přestože o nálezech kostí jeskynního medvěda v tu chvíli nevím. Jednou doupě, vždycky doupě.

Deset kilometrů mírného stoupání bude odměněno třemi kilometry prudkého klesání, kterým ztratím všechnu dosaženou výšku, abych mohla zase velkou část výškových metrů nabrat dalším stoupáním. Naštěstí na posledních pět kilometrů se už terén srovná a bude to konečně příjemná hřebenová pohodička.

Teď ale musím šlapat nahoru. Alespoň se ve zmrzlém údolí zahřeju chůzí a stoupáním. A dnes si konečně mohu na zmrzlé ruce obléci i rukavice, protože neprší. Neuvěřitelně si to užívám, že mokro je jen v trávě a v potocích, nacucané bahno sice klouže, ale neprší. Na kilometry bez deště jsem se opravdu těšila a jsem ráda, že počasí mi je dopřává. Nemělo by pršet ani dnes, ani zítra, a v pátek by dokonce mělo být sluníčko. Opravdu se na dnešní kilometry těším.

Dorazím až ke zbytkům kamenných základů mysliveckého zámečku Mon Repos, který tu postavili koncem 19. století Pálffyové. V roce 1969 bohužel zámeček vyhořel a zůstala jen vedle stojící hájovna s erbem stavitelů. Je tu kryté posezení, ale zatím jsem ještě pořád najezená od snídaně a další pauzu plánuju až na Ámonově louce, kde má být přístřešek a studánka. Až sem chtěly včera dojít Majka s Papkem. Je skoro 9 h a mně je jasné, že holky tu už dávno nebudou.

Přicházím k rozcestí Ámonova louka, která dostala jméno po dřevorubci Ámonu Gažim, který tu postavil koncem 19. století usedlost a s manželkou vychoval 11 dětí, a okamžitě si vybavuji, jak jsme tu byli s Vlastíkem. Tehdejší rozpadající se turistický přístřešek pro sotva dva nocležníky nahradila nová hezká dřevěná útulnička. Jdu si pro vodu k prameni Nazdar a v přístřešku si vařím čaj a dávám si svačinku.

Ranní sluníčko, které mi ukázalo pár paprsků nad vrcholem Kršlenica, se nakonec nerozhodlo ukázat nic víc, ale pořád platí, že mi stačí, že alespoň neprší. Teplo zajistí při odpočinku péřovka a horký čaj.

Po pauze pokračuju ve stoupání. Z asfaltu konečně přecházím na lesní cestičky, které mě po hraně PR Klokoč dovedou až k vrcholu Klokoč (661 m n. m.), na kterém se tyčí známý kříž pobitý hřebíky.

Dnes mě tu čekají první výhledy, a přestože modrou oblohu nikde nevidím, je jasné, že za oblaky se schovává sluníčko. Jednou přece musí vykouknout a prohřát mě i okolní lesy.

Za doprovodu hlasitého cvrkání místních cvrčků se vracím zpět do lesa dorazit poslední metry k vrcholu Vápenná (747 m n. m.), který se nachází na úzkém vápencovém hřebeni.

Cestička, která se místy ztrácí, se vine mezi kořeny, kameny a skalními výčnělky až na vápencový hřeben, který z jedné strany svírá les. Na druhé straně číhá členitá skalní stěna, ze které se otevírají nádherné výhledy do okolí.

Když dosáhnu vrcholu Vápenná, překvapuje mě, že tu nikdo není. Přestože jsem celý den nepotkala ani nohu, u rozhledny třetího nejvyššího vrcholu Malých Karpat mě absence turistů pozitivně překvapuje. Na rozhlednový betonový obelisk z roku 2003 s kokovým žebříkem jak někam na telekomunikační sloup se neodvážím, výhled je perfektní i z hřebene pod rozhlednou.

Lesy se v kopcovité krajině Malých Karpat táhnou, kam až oko dohlédne. Od obzoru k obzoru jen husté a ještě hustější lesy. Nad krajinou krouží káně a jeho charakteristický vysoký hlas se nese daleko do okolí. Stojím na vrcholu skalní stěny, dost daleko od okraje, a vychutnávám si zdánlivé ticho nad rozlehlou krajinou.

Do Sološnické doliny mě čeká prudký a místy ještě prudší padák. Cesta po červené značce se ale rozšiřuje a mizí z ní kamení i kluzké kořeny. Vyšlapaná dálnice v hustém lese plném medvědího česneku je pro prudký sestup příjemnější než kamenitá cestička, která mě vedla sem nahoru.

Sološnická dolina. 12:30. 15 km.
Čas oběda mi příhodně přivane turistický přístřešek na rozcestí v Sološnické dolině, kterou protéká stejnojmenný Sološnický potok. U přístřešku je množství obrazů s podpisem TURI a krásně dotvářejí pohodovou atmosféru místa. Potkávám tu první turisty, tedy vlastně cyklisty, kteří sviští dolinou v jiném směru, než jsem přišla i než odejdu.

Posilním se a zase budu stoupat. Až k sedlu Skalka je to celkem pohodové stoupání, ale pak se napojím podél rozbitého plotu jakési obory a hustý les se kolem mě neprostupně uzavře. Vytahuji rolničku, přestože tu čekám spíš prasata a ne medvědy. I těm se ale chci vyhnout.

Funím podél plotu. Fotek málo, myšlenek ještě méně. Rekonstruovat cestu, když není z čeho, to je jako vařit z vody. Výsledek neuspokojí nikoho. Nevím, jak jsem ty kilometry překonala, ale mozek se k činnosti nakonec probudil tam, kde červená značka kříží suťovou skálu Horný vrch.

Ve skalnatém terénu není místy prostor ani na celou nohu, stoupání je prudké a staré tlející listí podkluzuje. Bez turistických holí bych držela rovnováhu mnohem hůř. Už jsem psala, že jsem dneska opravdu vděčná za to, že neprší? A to je tenhle terén proti včerejšku docela pohoda. Nakonec je i tento nejen dnešní poslední skalnatý vrchol za mnou a já už pokračuju dál jen hlubokými lesy.

Cesta se mírně vlní po hřebenu a než se naděju, přicházím na Čermákovu louku, moje dnešní útočiště.

Nad loukou je umístěn náhrobek rodiny Čermákovi, jediný náhrobek, který zbyl po dřevorubeckém hřbitově, který tu býval. Zničený náhrobek dali v roce 2012 dohromady dobrovolníci, kteří se postarali o jeho opravu a revitalizaci.

Pod loukou je chutná a vydatná studánka a samotná louka mi bere dech. Statný buk, který podle kmenu sloučil několik samostatných stromů do jednoho úchvatného stromového ducha, bude mým dnešním domovem.

Poprvé jednoznačně vím, kde si dneska ustelu. Pod mohutnou korunou, pod níž je přítmí i v pozdním odpoledni, kdy na louce ještě panuje dostatek světla. Sedím pod listnatou střechou a poslouchám štěbetání ptáků. Pěnkava poskakuje blízko mě a vůbec si mě nevšímá. Po louce se prohání jemný větřík, který díky rozlehlým lesům nenabírá na síle. Dokonale klidné a tiché místo umístěné na rozlehlé louce, připravené hostit velké množství táborníků. A já ho mám pro sebe.

Během večeře přichází místní pán, venčící špicoidní fenečku. Dám se s ním do řeči. O psech, o místní krajině i o medvědech. Medvědí stopy občas zahlédnou lesáci, pracující celé dny v lese, ale medvěda tu nikdo celá desetiletí na vlastní oči neviděl.

S touhle informací uléhám zcela klidná lehce po 19. hodině pod magickým dubem a je to konečně první noc, kterou prospím úplně celou bez toho, abych se v noci budila.

Vyjma okamžiku, kdy nad ránem zaslechnu funění a pohyb něčeho velkého na kraji lesa, u kterého spím. Beze strachu v polospánku zahulákám: „Kšá kšá, ty prase, táhni!“ a necítím vůbec potřebu vstávat a zjišťovat, jaké zvíře sem přišlo hledat potravu.

A najednou mi zasvítí baterka na stan, ozve se „promiňte“ a za okamžik je zase dokonalé ticho.

Pokračování příště. Foto: Mawenzi. Podívejte se do pěkné fotogalerie. Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz