Sázava, Stvořidla, podzemí, parky a muzea

Trochu netradičně jsme letos vyrazili na Sázavu až do Zruče. Objevili jsme tam totiž moc pěkný penzion s výhledem na zámek a dole s cukrárnou (no, neberte to, že).

Ale měli jsme ještě jeden důvod – chtěli jsme se podívat na Stvořidla a ze Zruče je to poměrně blízko. A tak jsme sobotu strávili obligátním výletem podle řeky – vlakem do Ledečka a pěšky zpátky, pěkně přes Český Šternberk a Kácov. To je trasa, bez které to nejde :-). Ale pak už jsme v neděli ráno seděli ve vlaku a dohadovali se, kde že to vlastně vystoupíme – po delší, poněkud vzrušené diskuzi se ukázalo, že zatímco já plánovala trasu od Stvořidel zpět do Ledče nad Sázavou, Franta si představoval výlet od Stvořidel na opačnou stranu, do Světlé. Nakonec jsme se dobrovolně shodli na trase B, do Světlé, taky proto, že tam měla být pouť a my byli trochu zvědaví, jak vypadá.

Stvořidla

Stvořidla jsou 4,5 km dlouhý peřejnatý úsek řeky Sázavy. Poměrně silný proud, balvany vyčnívající z vody – na relativně klidné Sázavě je to docela překvapení. Pěšky jsme tam byli před pár lety na jaře, tehdy byla některá místa špatně schůdná kvůli vysoké hladině vody. Letos to tedy nehrozilo. Letos to vypadalo, jako by se voda jen maličkými potůčky proplétala mezi kameny a člověk by se v ní zmáčel nejspíš jen po kotníky. Samozřejmě žádní vodáci.

Pomalu jsme došli do Světlé. Pouť byla nápadně podobná pražské Matějské (tak nějak jsme si představovali něco víc regionálního, řemeslného), takže jsme se rozhodli urychleně vycouvat k nádraží. Jenže cestou jsme narazili na ceduli, že ZDE je vstup do světelského podzemí. To vypadalo lákavěji než kolotoče a cukrová vata nahoře, tak jsme zkusmo vstoupili. Osoba u vstupu se nás sice snažila odbýt, že už mají plno a že máme přijít za hodinu, ale usmlouvali jsme to a vyrazili dolů.

Světelské podzemí není nijak velké, ale za návštěvu stojí. V první řadě se dozvíte, že je třeba dávat pozor na hlavu, chodby jsou místy nízké. Potom že se vlastně neví, kdy vzniklo (na Sázavě se počítá s tím, že většina památek pochází zhruba z doby založení Sázavského kláštera). Neví se ani, k čemu vlastně sloužilo – jako skrýš pro obyvatelstvo ne, protože mělo jen jediný vchod. Prý nejpravděpodobnější teorie počítá se skladem potravin, zejména piva z místního panského pivovaru. V některých výklencích jsou v podlaze prohlubně, kam se mohl dávat led, a stružky, kudy mohla odtékat voda.

Pak jsme měli ještě chvíli čas, tak jsme se šli podívat do zámeckého parku. Nejspíš bych ho přirovnala k pražské Stromovce – je asi třetinový, ale příjemně úhledný. Jsou tam dva rybníky, sem tam kovová kostra altánku a krásný mostek.

Poslední den jsme si rezervovali na Zruč. Začít jsme chtěli rozhlednou. Tady nás trochu dostali domácí, když povídali, že tam je třeba jet autem. Je to... možná i dva kilometry a do kopce :-). Což byla všecko pravda a navíc bylo krásně, taky rozhled byl moc pěkný.

Odtud jsme přešli k zámku a zámecké zahradě. Ta je sice menší než ve Světlé, ale ještě hezčí, perfektně udržovaná a moc pěkně rozvržená. Zámek samotný není žádná velká historie, resp. ze středověku se celkem nic nedochovalo. Někdy v druhé polovině 19. století ho koupil Jan Johann Schebek, selfmademan původem z blízké vesnice. Dokázal se vypracovat na bohatého průmyslníka, který byl jednou z hlavních postav výstavby železniční sítě celého Rakouska-Uherska. Jeho syn, baron Schebek (starý pán povýšení do šlechtického stavu odmítl) v jeho práci pokračoval a zároveň rekonstruoval zručský zámek do podoby rodinného sídla – podle přání svojí ženy Emmy v novogotickém stylu.

Zámek ve Zruči nad Sázavou

Potomci rodiny zámek po restituci prodali městu Zruči. Město je neobyčejně šikovné v čerpání dotací (prý jedno z nejúspěšnějších v republice), což je vidět všude – nové chodníky, rozhledna, zrekonstruovaný zámek se zahradou, z naprosté ruiny obnovený statek kousek od hradu, ostatně i penzion, kde jsme bydleli...

Na zámku samotném jsme nebyli, ale nakoukli jsme do muzea obuvnictví (ve Zruči byla pobočka Baťových závodů, z které po válce vznikl národní podnik Sázavan) a do muzea panenek, které se vyznačovalo hlavně tím, že se tam nesmělo fotit.

No a pak jsme si ještě v penzionu dali kafe a dort a jeli domů spokojení, jak nám přálo počasí a jak jsme stihli všechno, co jsme chtěli.

Foto: autorka. Fotografie si můžete prohlédnout i přímo zde na Rajčeti.