Vokolo Moravy. Jak říkám zkráceně VoMo. Tenhle projekt si namyslela kamarádka Kniga a dala mi o něm vědět trochu netradičním způsobem. Prý jestli neznám někoho, kdo by s ní jel v říjnu na prodloužený víkend do Beskyd, když já už mám program. Jako pedagogický pracovník má k víkendu prázdniny, takže 4 dny chůze s kilometráží kolem 20 kiláků denně. Nalehko, z chaty na chatu.

Neznám nikoho, kdo by chtěl trávit poslední říjnový víkend zrovna touto formou rekreace a zároveň znal Knigu a toleroval její šílenou kníračku Mady, která se nechá v jedné vteřině pohladit a ve druhé startuje po majiteli hladící ruky. Znám nĕkoho mnohem lepšího.

Nabízím sebe. Kniga si totiž spletla víkendy, kdy nemůžu, a tak jí celý víkend hned organizuju. Posílám odkaz na spacák s komfortem do -3 °C a obě se shodneme na tom, že jeho cena je jako pár nocí v penzionu a každej další vandr už bude mít teploučké spaní v kapse. Teda v krosně.

Nová krosna sice trochu prodražuje ty původní 3 noci v penzionu, ale Kniga o ní už několik let spekuluje, tak se konečně odhodlala k činu. Už chybí jen nějaká plachta. Tady vstupuju do hry já a objednávám jí k narozeninám i Vánocům 2025 parádní přístřešek a moc se těším, jak bude čučet, až ten předčasný dar dostane. A Kniga fakt čučí.

Knigy plán na obejití Moravy měl začít na nejvýchodnějším bodu ČR a od něj pokračovat po hranici se Slovenskem přes Beskydy směrem na jih. Povodně v půlce září ale tento plán hatí. Zákaz vstupu do lesa, sesuvy podmáčené půdy a pády stromů naprosto nekontrolovaně na velké části naší plánované trasy nejsou zrovna představa hezky strávenýho víkendu. Fakt nepotřebujeme jít někam, kde to není bezpečné – a mám zprávy, že tam padaly stromy ještě koncem října. Stačil jen silnější poryv větru.

Do startu zbývají 3 týdny a musíme přeplánovat trasu. Jenže kam? Samozřejmě někam dopravně nešikovně, když máme celé 4 dny volna.

Mapa trasy: https://mapy.cz/…ofo

DEN 1.

22,5 km. ↑387m ↓236m

Vystupujeme ve Slavonicích z vlaku v 10:30. Ten tříminutovej přestup byl těsnej, ale osobák čekal ještě na další vlak, takže naše šestihodinová cesta klapla přesně. A Madynka po mně prvně v životě ve vlaku nestartovala. Asi jí už došlo, že tam, kde jsem já, musí šetřit síly na pořádnou turistiku.

Je mlha a šedivo. Mlha je tak hustá, že se sráží ve vzduchu sama na sobě a působí dojmem, že jemně mrholí. Je tu podzim. A podzimní prázdniny tak začínají pravým podzimním počasím, které obě milujeme. Vyrážíme z nádraží a Knigu nechává chladnou moje nabídka kousek si zajít na pěkné Slavonické náměstí. Jenže u prvního psího bobku zjišťujeme, že pytlíky zůstaly doma. Zacházce se nevyhneme.

Když přicházíme na historické renesanční náměstí nejzápadnějšího moravského města, přezdívaného malá Telč, Kniga valí bulvy. Tak tohle vynechat by byla fakt škoda. Turistické informační centrum je bohužel v sobotu zavřené, ale obchod v jednom z průčelí historických domů je otevřený. Kniga čeká venku, já se prodávajícího Vietnamce ptám na pytlíky na psí exkrementy. „Na hovno tamhle,“ odpovídá prodavač a ukazuje rukou kousek ode mě.

Městečko brzy mineme a vstupujeme do hebkého jehličnatého lesa, který je pokrytý mechem a kořeny vzrostlých stromů. Červená značka nás vede kolem pevnostního areálu Slavonice, ale řopíky je pokryt velký kus naší další cesty. Jeden z nich nám slouží jako bod, u kterého odbočujeme z červené značky a míříme k hranicím s Rakouskem.

Cestou ze Slavonic. Pěšky okolo Moravy, říjen 2024.

Pytlíky se nám na promáčené louce hodí do bot, jako poslední záchrana před totálním promočením nohou. K památníku železné opony stejně docházíme s ponožkama i botama durch. Na zbytku signální stěny z 80. let 20. století visí kapky vody a za stěnou se rozprostírá barevný podzimní les plný vochomůrek červených.

Jsem zase na cestě. V mlze a vlhku, jak to na podzim mám ráda. Barevný les hladí mé oko a mokrá tráva laská boty, do kterých se s každým krokem vpíjejí desítky kapek z trávy. Ticho, které ruší jen dýchání Knigy a Mady. Uvědomuju si, jakou máme volnost, když můžeme od signální stěny jít až k hranicím s Rakouskem a klidně ještě dál, pokud bychom chtěly.

Památník železné opony, Kadolec. Pěšky okolo Moravy, říjen 2024.

Přicházíme k historickému trojmeznímu kameni na hranicích České Republiky a Rakouska. Kámen určoval novou hranici mezi Čechami, Moravou a Rakouskem od 13. století. A právě hranici Moravy chceme volně sledovat a obejít ji v příštích letech po kouskách celou. Pro tento vandr nám jako orientační trasa pomůže Via Czechia Českomoravská, kterou jsem paradoxně zahájila loni v protisměru s jinou turistickou parťačkou. Ano, na výběr je tolik možností a já jdu proti sobě stejnou trasu. V přístřešku na trojmezí vyměníme ponožky a ohřejem se horkým čajem, než pokračujeme mokrým dnem dál.

Od patníku k patníku. Tak by se dal popsat náš následující postup, na kterém cestou do Starého města nad Landštejnem míjíme rovnou dva hraniční patníky Čechy/Morava, obnovené v tomto století.

Hrad Landštejn se tyčí v mlze nad barevnými stromy. Minulý týden jsem jej navštívila za krásného jasného dne a dopřála si výhledy do okolí. Dnes je vidět sotva na pár desítek metrů a všudypřítomná vlhkost nám promáčí oblečení stejnou měrou jako pot z našich těl, zatěžkaných velkými batohy. Landštejn založený ve 13. století jako královský hrad Přemysla Otakara II. je pro nás důležitý milník na dnešní trase nejen proto, že Přemysl Otakar II. vyřešil spory o hranice s Rakouskem. Je u něj totiž restaurace, která má být otevřená, a my se těšíme na horkou polévku a možná i něco k jídlu.

Landštejn. Pěšky okolo Moravy, říjen 2024.

Psi mohou dovnitř a máme štěstí v podobě posledního neobsazeného stolu. Je tu plno a příjemně teplo. Pod stolem si sundávám vlhké boty a nechávám proschnout je i ponožky. Obsluha je milá, ale zvládne půl objednávky zapomenout a druhou poplést. Nevadí, o vodu se připomenu a hranolky prostě nechám na talíři netknuté. A kousek jatýrek nenápadně skončí v psí tlamičce.

Noříme se do šedivého a mlžného lesa. Západ slunce nastane co nevidět a my máme v plánu dojít ještě kousek na spací místo, odhadnuté z mapy. Je vlhko a chladno a tma. Moje reflexní návleky ukazují Knize ve světle čelovky cestu. Na asfaltové cestě, zaříznuté do hlubokého lesa, ještě vidím dostatečně, ale nakonec i já vytahuju světlo. Někde tady by měl být další hraniční kámen. Kniga svítí a já fotím.

Je tma tmoucí a vysoká vlhkost od blízkých rybníků násobí mlžnou vlhkost vzduchu. Někde tady by měla být lavička, u které chceme spát. Čelovkama propátráváme okolí cesty, až zahlédnu tmavou siluetu přístřešku. Posvítíme tím směrem a ze tmy náhle vystoupí výrazně temný obrys mohutného zvířete, jemuž se lesknou velké bílé oči, jak zírá přímo na nás. Bizon. Na vteřinu nám ztuhne krev v žilách, než mi dojde, že jsme kousek od elektrického plotu blízké bizoní farmy.

Postavit si spaní na travnatém výběžku do rybníka nám trvá jen chvíli. Mezi stromy, jejichž větve nám sahají po prsa, se musíme dost ohýbat, abychom si z listí neotíraly všechnu vodu do bund. Kdo si ustele v mlze a vysoké vlhkosti na kraji rybníka? Přece ten, kdo ví, že má teplý spacák. Ale to Kniga dneska ještě neví.

Pokračování příště. Foto: Mawenzi. Podívejte se do pěkné fotogalerie! Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz