Předchozí díl najdete zde.

DEN 6. Pátek 10. 10. 2025. 17,8 km ↑328 m ↓475 m. Celkem: 112 km ↑1991 m ↓2238 m

Vyrážím na přelomu dne a noci. Neprší, ale sluníčko taky nevykukuje. Proč jsem v posledních dnech neviděla krom jedné veverky žádné zvíře? Že by se jim v dešti taky nechtělo? Ale včera už nepršelo a ani teď z nebe nic nepadá. Zvířata, kde jste?

Odměnou za předchozí bezzvířecí dny mi jsou tři srnky, jeden zajíc a další veverka, tentokrát tmavě hnědá. Říká se, že naše jsou jen ty zrzavé, ale u nás žije přesně jeden druh veverky. Veverka obecná. Může mít kožíšek zbarvený od rezavé přes hnědou až do černa (více zde: Odkaz). Na hraně světla a tmy nemá smysl ani zapínat foťák. Zvířata mi navíc vždy přeběhnou přes cestu tak nečekaně, že by mě ani jasný den nezachránil na dobrou fotku.

Vítr si pohrává s listím padajícím ze stromů a nad vesnicí Mlýneček nesměle vykukuje sluníčko.

Po pár stovkách metrů sluníčko zbaběle zaleze. Asi se mu nechce prát se o hřiště se studeným větrem. Přihazuju nepromokavou a neprofoukavou bundu a stoupám mokrou trávou na větrnou Brůdeckou vyhlídku, odkud by za ideálních podmínek byla vidět celá Šumava.

Neideální podmínky mi také poskytují pěkný výhled, ale taky zkrátí čas, který na vyhlídce strávím svačinou a kocháním. Fučí, poprchá a vlhká studená mlha klepe na hodinky a odpočítává čas, než mi začne prochládat na větrné vyhlídce tělo.

Posledních 10 kilometrů a moje cesta bude u cíle. Neprší, ale vlhká zima a silný vítr také neodpovídají té polojasné předpovědi, na kterou jsem se těšila. Když mě místo sluníčka přepadne u Brůdeckého kostela sv. Václava přeháňka, ani mě to nepřekvapuje.

V těchto místech je také pamětní místo slavné bitvy z roku 1040, kde bojoval český kníže Břetislav I. a římsko-německý král Jindřich III. Černý. Německé vojsko bylo v bitvě zaskočeno a poraženo. Kde přesně se bitva konala, dnes nikdo neví, ale někde v okolí to jistě bylo.

Moc se nezdržuju, fučí, je chladno a nikde není možnost se schovat do závětří. Čeká mě kilometr a půl po silnici. Ve všední den po silnici třetí třídy, po níž neustále sviští provoz a náklaďáky. Poslušně šlapu v protisměru na hraně krajnice a silničního náspu, jen pár centimetrů od projíždějících aut. Žlutá nepromokavá bundička svítí do dálky a výjimečně mě i někdo objede a neohodí.

V obci Hájek konečně scházím z nepříjemného úseku a rovnou se na mě směje samoobslužná prodejna farmy Hájek, kde si kupuju sýr a ovocný zákys.

K poutnímu baroknímu kostelu sv. Anny je stoupání prudké a krátké. Kdysi tu stávala jen dřevěná kaple zasvěcená sv. Anně za zázračné uzdravení místního učitele, dnes je tu krásný poutní kostel i s pravidelnými svatoanenskými poutěmi nebo vánočními koncerty.

Místo poskytuje výhled do krajiny, ale šedivá mlha se ne a ne zvednout, a tak se místo do nebe dívám kolem sebe.

Když si chci vyfotit křížek přestěhovaný sem ze zaniklé obce Myslív, napadne mě, že pohled skloním ještě níž, do trávy. Je tam. Směje se na mě v celé své kráse a já klečím na jednom koleni, voda z mokré země se vpíjí do kalhot a studí do kolene a vůbec to nevnímám.

Děkuji ti, čtyřlístku, že jsi mi dovolil audienci na tvém dvoře. Je to symbolické zakončení téhle parádní dovolené, kterou jsem si užívala skoro každou minutu. Naděje, láska, víra a štěstí. Symbolické čtyři hodnoty pro každý lísteček. Nebo oheň, voda, země, vzduch? Ať je to, jak chce, nebo je to jen kus trávy bez symboliky, pro mě to význam má.

Poslední kilometry utíkají rychle. Vystoupám na skoro nejvyšší místo dnešní trasy, vrchol Ráj se 615 metry, kde je zarostlý pomník zakladatele kdyňského Sokola a plzeňské župy, pana Emila Tšídy. Sem turisti asi moc nechodí. Rozbitá a nečitelná tabule byla kdysi součástí výhledu, který dnes vede do vzrostlých stromků. Toto místo je stejně neutěšené, jako dnešní počasí. Ráj mi vyvolává úsměv na rtech. Opravdu parádní ráj – ideální k tomu posedět na zteřelé lavičce a posvačit.

Vrcholek Čepice se svými 640 metry nad mořem neposkytuje stejně jako Ráj vůbec žádné výhledy, a tak se moc nezdržuju a klesám přes les a louky až do Kdyně na autobus.

Těším se domů a stejně tak se mi odtud ještě nechce. Vím, že spát sama v lese můžu i nemůžu. Musím dobře volit místa, která musí splňovat parametry, které mi dodávají jistotu a pocit bezpečí. Bohužel samotný les to v noci není, ačkoli ve dne mi poskytuje bezpečný prostor, ve kterém se nemám důvod bát či mít z něčeho iracionální strachy. Nevím, zda někdy budu moct spát sama v lese. Myslím ale, že zvládnu spát sama venku na svých výletech. Alespoň někdy. Když je naplánuju tak pečlivě, jako tento.

Konec. Foto: Mawenzi. Podívejte se do pěkné fotogalerie. Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz