První díl najdete zde.

Trasa na mapě:

https://mapy.cz/s/mamugukehu

Úterý 18.5. NN Nové údolí, den 4.
Nové Údolí – Strážný, ochozeno: 19,6 (celkem: 72,8km)

V noci přišlo pár přeháněk, ale dneska sem spala konečně dobře. Déšť mě vzbudil jen do té míry, že jsem zatáhla dveře stanu a pak případně zase pootevřela pro lepší ventilaci.
Budí mě zvuky přírody – ptačí a bečící koncert minimálně trojhlas s basovou linkou nedaleko se pasoucích ovcí a zvuk dopadající vody na stan. Doufám, že noční intenzita se opakovat nebude… V noci je ve stanu 6,8 °C. Příjemná teplota a žádný noční můry. Takovýhle spaní bych si dala líbit častěji. Obávaná Šumava je zatím v noci mírná jako beránek a snadno by mohla ukolébat k podcenění příprav na cestu.

K snídani dneska bude večerní příděl. Tři večeře po sobě nechávám dehydro jídlo dojedený tak do půlky, protože prostě víc už nemůžu. Zkusím strategii změnit a doufám, že na snídani ho do sebe nacpu celý… No, ukazuje se, že ani na snídani ho do sebe celý dostat nedokážu.

Když odcházíme z nocoviště, ve vedlejším stanu je ještě mrtvo. Je zataženo, ale neprší. Hurá. Fakt si užívám, že neprší a dokonce jsou první kroky do Nového údolí, kde je zastávka, zavřená maringotka s muzeem Pošumavská jízdní dráha a duty free shop, z kopce. Před obchodem je vydatná studánka, takže útratu neděláme. Dneska jsem asi vstala levou nohou, protože mi přestaly fungovat hole (nedrží v rozloženým stavu pro chůzi) a bojuju s držákem na foťák, kterej se zasekává tak, že foťák nejde vycvaknout. K vzteku.

Za Novým údolím začíná pršet.

Nějak mě dneska ani moc nebaví fotit, i když prší jen střídavě a les kolem je moc hezký. Asi za to trochu může i to, že je to zatím samej asfalt a pobolívá mě z něj koleno. Alespoň že zámek u držáku s foťákem se podařilo spravit tak, že už zase funguje a nezasekává se. Fotím alespoň pomníčky a zajímavý stromy. Jeden z nich má dokonce kmen vydlabaný tak do dvou metrů a roste na něm nový strom s kořeny v tom vydlabaným kmeni. Vypadá to fakt zajímavě, vůbec jsem netušila, že kořenový systém v pohodě může být takhle mimo půdu.

Lesy jsou tu úplně jiné než včera

U pamětní desky k zaniklé vesnici Krásná Hora posvačíme a můžeme sundat na chvíli pláštěnky. Potkáváme tady dvě dvojice natěžko, který jdou v protisměru, a jinak vlastně nepotkáváme natěžko skoro nikoho, kromě slečny, se kterou jsme dneska sdíleli nocoviště. Když si mažu chleba ghítelou, daří se mi zlomit cestovní plastovou lžíci… Fakt levá noha, no.

Svačím i s úplným příborem.

Jdeme po červené, ale blížíme se zase zakázané zóně a budeme ji muset obejít po dalších kilometrech asfaltu. Jak já se na to už moc těším. Když ale vyleze sluníčko, začne pražit na pláštěnky a otevře výhled nad obec Strážný, trochu pookřeju a fotím všechnu tu přírodní nádheru i pomníčky s novou vervou. Dneska je to prakticky pořád po asfaltu, což mi hodně ubírá vítr z plachet.

Vzadu Strážný, dnešní cíl

Chčije a chčije. Dneska mi průzor pláštěnky vymezuje svět na boty, asfalt, kaluže a dopadající kapky. Když občas vysvitne slunko, je šance aspoň na chvíli přestat být pod hranou tepelnýho komfortu v neustálým větru a dešti. Ale je to jen zdání. Když zasvítí slunko, fučí potom mnohem víc…

Šlapeme obchůznou trasou, chvíli po silnici, kde jezdí auta, a pak uhýbáme konečně na zelenou značku, na které je podle mapy most ve stavu „jen na vlastní nebezpečí”. Doufám, že tam ještě pořád bude… Krajina tu trochu mění tvář, klesáme o dobrých 100 výškových a najednou jsou zase všude měkký a hebký mechy, prosycený vodou a kde není les, tam jsou rozlehlé barevné louky.

Na chvilku vysvitlo slunce, fotím

Malý okamžiky bez deště vítám s jásotem. Neprší, tak aspoň natahujem všechnu vodu z vysoké trávy. Když čvachtáme konečně první neasfaltovou cestou, máme co dělat nebořit se do rašelinové cesty po kotníky. Já chci sluníčko! Chci ho tolik, abych se pařila pod pláštěnkou ve vlastní šťávě!

Avizovaný most sice je v dezolátním stavu, ale přejít se po něm zatím ještě dá i docela bezpečně, takže se bez potíží dostáváme do města.

Most se vstupem na vlastní nebezpečí

Strážný. Ta voda mě už fakt nebaví a nekonečný kilometry asfaltu si začínají vybírat svou daň. Plosky nohou pálí, koleno pobolívá. Z puchejře utekla náplast na druhou stranu boty a je potřeba ho nově přelepit.

Hned z kraje obce Strážný čeká na otevření nová samoobsluha se zastřešeným sezením, ale máme ještě týden, než tu bude živo. Nasvačit, kouknout na radar, zákusek, kouknout na radar. Na pár minut přestává pršet, tak se přesunujeme na náměstí do Koloniálu u Žáků, kde mají mimo drobné samoobsluhy především výbornou domácí zmrzlinu. No… jak bych to řekla. Do totálně prokřehlých zmrzlých rukou beru horký kafe a se zmrzlinou utíkáme před začínajícím deštěm do turistického altánku, kam šíleně fučí, a zase čekáme, až přejde ten nejhorší liják, než vyrazíme k Mariánské kapli nad Strážným.

Duha v obci Strážný

Jak se drápem do kopce, přestává pršet a nad údolím se klene duha. Mariánská mešní kaple z roku 1843 se tyčí na skalnatém kopci a ze střechy se odpařuje pára, jak na ni svítí najednou docela silný slunce. Straším s foťákem a Filip mezitím zkoumá radar a využívá místo k odpočinku. 1,5 km k nouzovýmu nocovišti a do 50 minut je tu další voda. To přece v pohodě stihnem! Včera, ať byl den jakkoli únavnej, stavění stanu proběhlo za sucha a i ráno jsme měli štěstí. Stejně jako dneska ráno, což mi opakovaně kouzlí úsměv. Urychlím kochání, abychom to měli v klidu, a když docházíme na nouzové nocoviště Strážný, už tam čeká náš starý známý tarp.

Mariánská kaple z r. 1843 nad obcí Strážný

Stíháme zase stavět stan za sucha a dokonce se ještě předtím splní i moje přání – do kopce k nouzovýmu nocovišti praží slunko tak, že vyslíkám ruce z pláštěnky, kterou nechávám vlát na krosně, rozepínám bundu a fakt si užívám, že se pařím! Těch 300 metrů totální přenosné sauny si náležitě užiju, než začneme stavět stan na promáčené půdě, která je tak kamenitá, že do ní pořádně nejdou kolíky. Zapadneme do stanu a ještě máme pár minut k dobru. S prvníma kapkama spokojeně zatahujem vchody.

Dnešní teploty cca 8-12 °C, ale vlhko, celodenní déšť a vítr nám dávají zabrat. Rozhodně byla chyba nevzít si z domu nepromokavý rukavice. Po večeři poslouchám ptačí zpěv a všechny útrapy jsou zapomenuty. Na stan padají poslední podvečerní paprsky a já su ráda, že můžu konečně odpočívat. Nechápu, jak jsme před lety s Birmicí mohly chtít přejít Šumavu za 4 dny. Asi už stárnu, fyzička klesá, ochota k výkonům mizí… A v tomhle počasí je každej kilák, co nemusím chodit, fakt úleva. Dneska 19 km, z toho asfaltu 17 km. Je to fakt děsný, ale kdo chce kam…

Středa 19.5, Strážný. Den 5.
NN Strážný - NN Bučina, Odchozeno: 22,6 km (celkem 95,4km)

Ten ptačí řev se nedá. Vstávat v 5:00 ráno jsem fakt neplánovala a ještě bylo v noci docela vedro, takže mě budilo, jak jsem pořád musela odkládat všechny spací vrstvy - péřovku, péřový papuče, rukavice a nakonec i čepici:) Na nocovišti je v tuhle hodinu mrtvo, všichni ještě spí a nechci budit tak brzo...

Ranní vyhlídka na obec Strážný po nočním dešti

Vylezu si teda na kopec s vyhlídkou na obec Strážný, zatímco telefonuju s mým mužem, který za dvě hodiny dorazí se zásobovacím vozem. Včera ještě dostal sadu instrukcí, co přibalit do zásobovací krabice, takže včerejší den blbec si možná vybral nejlepší možný den. Krom jídla a bot bez díry tak dneska dostaneme větší stan, ve kterým se dá vařit v předsíňce na vařiči, novou lžíci, nepromokavý rukavice a moje spolehlivý hole, který ale váží 2x víc než ty nespolehlivý :D

Vyrážíme k zásobovacímu vozu na benzínce, abychom doplnili zásoby, a už rovnou beru z auta míň jídla, než bylo původně v plánu. Je sice blbý, že naordinovanej objem jídla nedávám, ale ještě blbější je nosit něco, co vím, že nikdy nesním. Později po zdolání Šumavy už bude i lepší možnost něco k jídlu dokoupit, tak zároveň dávám muži instrukce, jak přebalit krabice, který mi bude posílat s dehydrem a bezlepkovýma dobrotama na zásilkovny cestou.

Vracíme se k nocovišti a vyrážíme po červené k dnešnímu cíli na Bučině. Překvapuje mě, že bílá čára v mapě je tu celkem použitelná zpevněná cesta, která se v asfalt mění až později. Dneska je první den, kdy jdeme po červené Šumavské hřebenovce celý den, jen s jednou malou zacházkou. I dneska se krajina mění, mnohem víc jdeme mezi pastvinami, oddělenými kamennými valy. Obloha je všelijaká, těžký mraky sedí nízko, ale dneska jen v režimu krátkých přeháněk. Flákačka po vrstevnici brzo končí a čeká nás bonusových 130 výškových, protože chci vidět v mapě zakreslené Slunovratové kameny.

Lesy tu jsou borůvkové a jehličnaté a mechové

V mapě k nim značka nevede, ale na stromech jsou patrné staré stopy po neudržované naučné trase, co tu kdysi vedla. Přemýšlím obecně o naučných trasách, který vznikají z dotací a pak je nikdo neudržuje a nechávají se zaniknout a chátrat... protože jejich údržba už nikoho nezajímá. Do kopce se plahočíme v další várce deště, ale odměnou nám je, že žulové Slunovratové kameny nacházíme v pohodě a přestává pršet.

Slunovratové kameny

Sestava dvou menhirů na skále, která má zřejmě předkeltský původ, sloužila především k určování letního slunovratu. Ideální klidný místo s lavečkou kameny vybízí ke snězení svačinky. Chci se podívat i na Skalnatý hřbet, vrchol těsně nad menhiry, s kamennou kupou, ale vrchol je totálně zarostlý a kupa jen zlehka vystupuje mezi kmeny a listím. Dalším cílem mimo značku je ještě křížek na louce kousek od cesty. Ten se mi v pohodě daří nalézt, i když mokrá tráva klouže a cestička už je spíš neznatelná. Filip má ohledně těchto drobných náboženských památek jasno. Rád si odpočine u cesty:)

Křížek pod Slunovratovými kameny

Su tady. U křížku. Stojím v tichu ptačího zpěvu, když poryv větru rozfouká okvětní lístky prastarého ovocného stromu a kolem mě bíle sněží jaro. Stojím a na chvíli zavírám oči a vychátnávám si energii tohohle okamžiku.

V bývalé vesnici Horní Světlé Hory je zbytek budovy školy s kusem zdi, což je víc, než zbylo na jiných opuštěných a vybydlených místech. Pohraničí má svoji smutnou historii, která k němu neodmyslitelně patří a i když si člověk chce jen užívat parádní přírody, nedá se tomuto aspektu vyhnout. Zaniklé osady tu jsou fakt na každým kroku.

Horní Světlá Hora vznikla jako dřevařská osada v 18. století a v nejlepším rozmachu měla 95 domů a přes 600 obyvatel. Ponuré historii sekunduje ponuré počasí. Mraky se honí, pořád čekáme, zda bude pršet, nebo konečně vyleze sluníčko. Nevyzpytatelný počasí nás doprovází až k přístřešku u zaniklé obce Žďárek, která se táhla až na 3,5 kiláku kolem cesty. Zajímavostí je, že na chudém podloží tu rostla chudá píce a hospodáři museli často obměňovat dobytek, aby jim nepošel na celkovou sešlost.

Potkáváme tu slečnu z nocoviště, která obědvá a směje se, jak ji můžeme docházet zezadu, když ráno odešla až po nás. My se na větrným kopci zrdžovat moc nechceme, tak máme šanci se zase dostat do čela a dojít dneska na nocoviště první. Muž ráno říkal, že z Brna veze sluníčko a asi měl pravdu. Dneska se tu drží příměří - neprší skoro vůbec a nesvítí taky skoro vůbec. Zato ten vítr se tu prohání docela zdatně a žene před sebou oblaka. Kéž by byla taky modrá obloha na fotky...

Za bývalou obcí Žďárek přichází Šumava zas s úplně odlišnou tváří. Obří smrky na pastvinách, mohutné osamělé suché listnáče proti dramatickému nebi, měkké cestičky v lese. Tohle je cesta blízko Německé hranici, která nás čeká v druhé půlce dne až do zaniklé obce Knížecí pláně. Krajina se tu pořád skokově mění, co znám ze včerejška, už dneska neplatí.

Černá obloha nás žene vpřed, s pláštěnkama v pohotovostní poloze. Každou chvíli čekáme bouřku, ale u zbytků kostela sv. Jana Křtitele z roku 1864 a hřbitova zaniklé obce Knížecí pláně začínáme tušit, že jsme jí unikli. Odpočíváme chvíli u hřbitova a pak u rozcestníku k Bučině potkáváme slečnu, zase vysmátou, kde nás mohla předejít. Seznamujeme se oficiálně s „Leo“, maturantkou z Plzně, a stoupáme do horkého večera s pražícím sluncem do mírného kopce mezi pastvinami. Ještě, že už ty pláštěnky nemáme přes sebe. Z potůčku nabíráme lehce hnědě zbarvenou vodu, která jinak vypadá čistá a v podstatě je zdravotně nezávadná. Za zbarvení totiž mohou humidní kyseliny, které mají svůj domov na rašeliništích, kde většina potůčků, ze kterých pijeme, pramení.

Směr Knížecí pláně

Nevím, jak se to dneska podařilo, ale fakt krom jedné přeháňky ráno jdeme suchou nohou, ačkoli místy se zvedal vítr dost výmluvně. Hrom jsme naštěstí zaslechli jen jednou, bouřka se vybouřila i vypršela někde daleko a dneska jsme byli ušetřeni rozmarům počasí. Hned se šlape líp, tuhle vzpruhu dneska potřebuju, i proto, že zase máme za sebou hromadu asfaltu a noha docela protestuje. Snad bude zítra líp...

Výhled z nocoviště Bučina

Foto: Mawenzi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do bohaté fotogalerie!

Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz